Nouzové osvětlení
Michael Ondaatje
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/422271/bmid_nouzove-osvetleni-d6I-422271.jpg
3
39
39
Okouzlující román, který vypráví dramatický příběh, zasazený do období těsně po skončení druhé světové války, o životě neobyčejných lidí. Dějová linka se odehrává v roce 1945 v Londýně. Hlavními hrdiny je čtrnáctiletý Nathaniel a jeho o dva roky starší sestra Rachel, kterým jejich otec právě oznamuje, že se s maminkou na rok stěhují kvůli práci do Singapuru. O Nathaniela a Rachel se bude starat podivný rodinný přítel přezdívaný Mol. Kdo je Mol? Kriminálník? Špion? Pašerák? Kniha se lyrickým způsobem dotýká otázek, které si každý z nás pokládá, a pokouší se nalézt nějaký řád v tom, jak naše paměť funguje. Kniha představuje neobyčejné charaktery a poukazuje na to, že mezi ty nejneobyčejnější, nejneprobádanější a nejpodivnější možná patří naši rodiče… co víme o jejich životě, než jsme přišli na svět?... celý text
Přidat komentář
Iritují mě ty romány, které vedou čtenáře od nikud nikam. Nic nevysvětlí, nic se nepropojí v zázračné objevení a člověk jen čte hordu textu o ničem. Tohle dílo navíc neobsahuje téměř žádnou přímou řeč, takže mi čtení vůbec neutíkalo. V poděkování autor zmínil čerpání z mnoha zdrojů, takže za mě by takhle rozhodně neměl vypadat román na motivy skutečných událostí. S autorem jsem se setkal ve filmové podobě Anglického pacienta, který mě taky příliš nenadchnul a proto asi od autora už nic nezkusím. 20%
Celkom dobré to bolo, čo vám budem hovoriť. Od autora som čítal tuším len Anglického pacienta a možno aj Anilinho ducha, ale tým si nie som istý. Zatemnenie sa čítalo dobre, pomerne pútavý príbeh so zaujímavou pointou, možno až prekvapujúcou.
Nudné, nezáživné, nenaplněná očekávání: Trápila jsem se, trápila. Vypadalo to na zajímavý příběh odhalování práce v utajení v Británii rodičů dvou náctiletých sourozenců. Ale byl to spíš podivný příběh jen těch sourozenců, obklopených neuchopitelnými figurkami, které přicházely a odcházely jaksi bez ladu a skladu... Několikrát odloženo, došla jsem do poloviny a už to prostě nešlo. Chtěla jsem aspoň rychle zjistit, oč vlastně za války s rodiči šlo, rychle ani pomalu to zjistit nešlo. 50%
Před dlouhou dobou jsem četla Anilin přízrak - to bylo vcelku čtivé, drsné, ale aspoň z exotického prostředí.
Hodnocení: ze začátku jsem si knihu celkem oblíbila,seznamovala jsem se s prostředím,postavami a celkově mi to přišlo takové milé čtení.
___
Asi po straně 50 jsem měla veliký problém se do knihy začíst,raději jsem ve volných chvílích projížděla stories na Instagramu ,než abych pokračovala v četbě knihy a prostě až dokonce jsem se přemáhala ,abych tu knihu vůbec dočetla a když jsem se rozhodla,že ji přece jen přečtu až do konce,tak ani ten závěr za nic nestál a nedošlo k žádnému vyvrcholení .
Co se týče postav ,jenž vystupovaly v příběhu,tak ty byly neslané,nemastné a žádnou jsem si neoblíbila.
A pokud se mám zmínit o stylu psaní,tak ten byl neskutečně zdlouhavý ,nudný ,autor někdy úplně odbočil k vedlejším příběhům,jenž vůbec nebyly důležité pro posun děje . Celkově se to neskutečně moc táhlo , až moc se tam prolínala minulost s přítomností,což já ve knihách moc nemusím a jsem poté celkem zmatená.
Vůbec jsem zde též nezaznamenala nějakou výraznější pointu,která by také celý příběh posunula o nějaký ten level výše... Za mě doopravdy ne.. A za co kniha dostala 2,5? Za to,že se mi celkově ve knihách líbí prostředí dřívější Anglie a na začátku mě kniha i celkem bavila. A také má moc pěknou obálku.
Komu doporučuji? Doopravdy knihu nedoporučuji
Já nějak pořád nevím, strašně jsem chtěla dočíst až do konce, ale ani to mě neuspokojilo. Co si z toho všeho vzít? Čekala jsem něco víc nebo jsem úplně nepochopila, třeba ještě potřebuju čas
Pravda sa pred nami odhaľuje, ale stále zostáva veľa nejasností nevypovedaných. Dobre napísané, aj ich-forma románu mi pripadá správne zvolená. Viac by som sa chcel dozvedieť o Ráchel, a očakával by som, že sa opäť zblíži s bratom, ale to je podľa mňa zámerne presunuté do literárneho priestoru za knihou, mimo knihu.
"Řídíme své životy pomocí příběhů, které jen tak tak drží pohromadě. Jako bychom zabloudili v chaotické krajině, shromažďujeme, co je neviditelné a nevyřčené ..." (str. 248)
Náznaky, nejasnosti, rozostřené vzpomínky na minulost, hledání sebe sama - co nás v minulosti formovalo, proč jsme takoví, jací jsme, spousta neuzavřených otázek... Tak to je Ondaatje, jak ho znám. A v této knize našel komplementární téma, které mu umožňuje přirozeným způsobem rozvíjet tyto jeho oblíbené motivy.
Autor si umí skvěle hrát se slovy. Obdivovala jsem často pasáže, kde popisoval jednu událost ze všech stran a přitom to působilo vzletně a poeticky. Kniha se mi četla pomaleji, protože tak trochu byl děj chaotický. Bylo zde popsáno spoustu osob a akcí, které zdánlivě spolu nesouvisely. V závěru to ale smysl dalo. Celkově měla kniha pochmurnou atmosféru, ale mělo to pro mě svůj jistý půvab.
Určitě bylo pro mě zajimavé číst, jak se země chovají po válce. Kolik je v lidech touhy po pomstě. Kolik lidí si během války myslelo, že pomáhalo vlasti, ale vlastně škodilo na druhé straně obyčejným civilistům, kteří byli na jejich straně. Je to takový paradox.
Mám dojem , že autor se snaží celou dobu nudou udusit čtenáře, aby alespoň ta trochu zajímavých věcí byla jako milosrdný nádech.
Zajímavý příběh, který je dlouho takový střízlivý, nevzrušující, jakoby v obyčejném životě mělo být vše všední, jednoduše vysvětlitelné a to málo, co se jeví jako románové a dobrodružné je posunuté do roviny domněnek a přání. Ke konci je to přesně naopak, skutečnost předčí všechny sny.
"Jako teenageři jsme pošetilí. Říkáme hlouposti, neumíme být skromní nebo ostýchavější. S úsudkem jsme raz dva hotoví. Ale jedinou nadějí, kterou máme, i když jen z dnešního pohledu, je to, že se změníme. Učíme se, vyvíjíme. To, čím jsem teď, se formovalo vším, co se mi tehdy přihodilo, ne tím, čeho jsem dosáhl, ale tím, jak jsem se dostal až sem. Ale komu jsem na cestě sem ublížil? Kdo mě vedl k něčemu lepšímu? Nebo akceptoval těch pár drobnůstek, v nichž jsem byl dobrý? "
Román to v jádru není špatný, ale nějak se mi nedařilo do něj vstoupit. Možná za to může i fakt, že autor ke svému hlavnímu vyprávění přidává ještě další a další příběhy či situace, které zbytečně odvádí vaši pozornost od ústředního děje a i když jsou tyto myšlenky povznášející, mnohdy až přespříliš zahlcují hlavní linku a čtenář tak začne tápat a ztrácet se v ději, což je škoda. Co mě na knize bavilo, byla její pochmurná nálada, která vás obklopí a dostane se pod kůži. Autorovi se zde výtečně podařilo zachytit zastřenou atmosféru celého příběhu, který se vám před očima odvíjí v pološeru nebo chcete-li v nouzovém osvětlení. Více v recenzi od Kniha za knihou ;-) .
Anglického pacienta jsem nečetla, viděla jsem jen film a ten se mi velmi líbil. Proto jsem se na svou první knihu tohoto autora těšila a rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Vyprávění je opravdu náročnější nežli běžná oddechová četba - aniž bychom měli čas a možnost poznat hlavní hrdiny detailněji, začne se odvíjet poměrně nesourodý děj, objevují se další a další postavy. Čteme kapitoly s podivnými názvy, kniha je členěna i na díly, ale nikde nenaleznete obsah.
Navzdory těmto \\\"výtkám\\\" mě tenhle příběh velmi zaujal a četla jsem ho s chutí. Všechno tady bylo jaksi nezvyklé: vzájemný vztah rodičů, opatrovnická výchova dospívajících dětí, zážitky a zkušenosti znejistělých potomků, skryté válečné aktivity britského vedení. To vše podáváno zajímavým stylem a zvláštním jazykem - překlad Jindřicha Manďáka mi vysloveně lahodil.
Kapitola, ve které Nathaniel vypráví o období, které prožil ve Vesnici vděčnosti, pro mne patří k těm nejúžasnějším. Pan Malakite a jeho přístup k životu, k práci, přírodě, to byl opravdu zážitek. Závěrečná zmínka o hrachoru přímořském, \\\"šťastné rostlině míru\\\", to už byla opravdu taková třešinka na dortu.
Zvláštní kniha, která určitě stojí za přečtení, pokud máte trpělivost a chcete se vracet v čase.
\\\"Naplnění. Co to vlastně znamená? Nadbytek věcí? Doplnění toho, co chybí? Kompletnost? To, co si přejeme?\\\"
P.S. Nejsem blázen a vím, že před úvozovky lomítka nepatří. Ale náš nový PC a jeho program ignoruje mé pokusy o jejich vymazání, takže se omlouvám.
Poválečný román, který nám dává nahlédnout do doby těsně po válce a do životů jedné skoro obyčejné rodiny. Autor použil ich-formu a celý příběh je vyprávěn formou vzpomínek Nathaniela. Kniha je rozdělena na čtyři samostatné části, které na sebe navazují, a přitom vypráví o různých životních obdobích. Najdeme zde i pár poznámek pod čarou, kterých bylo poskrovnu, takže mě to žádným způsobem nerušilo. Ba naopak, vysvětlivky autora byly celkem poučné. Avšak celkové čtení pro mě bylo dost náročné, neboť tuto knihu jsem přečetla až za týden, což obvykle zvládám do dvou dní. Příliš dlouhé kapitoly mě znervózňovaly a ani jsem se nedokázala plně soustředit, neboť autor nás ve vzpomínkách Nathaniela nevedl přímou čarou, ale mnohokrát přeskakoval z jedné situace do druhé a odváděl tím moji pozornost. Abych ovšem nebyla jen kritická, musím na druhou stranu vyzdvihnout krásné pochmurné prostředí, do kterého je děj zasazen a taky výběr jednotlivých postav, kdy některé na mě působily až zlověstně. Také myšlenkové pochody náctiletého chlapce byly výborně vystiženy, takže kniha má určitě i své kvality.
Po celou dobu čtení jsem měla neodbytný až dotěrný pocit, že čtu knihu od jiného autora než od toho, který napsal Anglického pacienta. Nevím nakolik to ovlivnil překlad a nakolik autor sám. Ačkoliv příběh byl zajímavý, neuměl zajet pod kůži a zněl ledabyle a monotónně, oproti jiné uvedené knize, kde opravdu všechno dosedá do sebe a otevírá prostory, které tady zůstávají divně viset. Dávám slabší 4hvězdy a jsem maličko zmatená, protože subjektivně, opravdu subjektivně subjektivně :-)), mám dojem že hodnotím jiného autora.
Nathanielovi a Rachel rodiče oznámí, že odjedou na rok kamsi do Singapuru, ovšem bez nich. Bude se o ně starat rodinný přítel tzv. Mol. Jenže nakonec je to vlastně všechno jinak, maminka vlastně vůbec s tatínkem neodjela a co teda vlastně dělá a proč není se svými dětmi?
Kniha je to zajímavá, je pravda, že mi autorův styl psaní úplně nesedl, proto jsem knihu četla dlouho. Každopádně ale autor v knize neuvěřitelným způsobem pracuje s pamětí dítěte a krásně nám vykreslil charaktery hlavních postav, nejvíc tedy postavu maminky Rose, s tou si tedy opravdu vyhrál. Knihu bych doporučila tomu, kdo se zajímá o světové války a nechce si jen neustále číst o koncentračních táborech, ale zajímají ho třeba i osudy neobyčejných lidí, jako byla tato zvláštní rodina.
Moje první setkání s tímto autorem a jsem spokojená. I když musím říct, že jsem se víc zajímala o osudy vedlejších postav. Kniha nebyla moc dlouhá a možná je to trochu škoda. Některé části by si zasloužily více rozepsat a některé postavy by možná dostaly šanci se více projevit.
Štítky knihy
Londýn tajné služby kanadská literatura dospívání tajemství poválečná doba zmizení lidí pátrání sluhové, lokajové
Autorovy další knížky
| 2003 |  Anglický pacient |
| 2019 | Nouzové osvětlení |
| 2012 | Stůl v koutě |
| 1999 | Máme to v rodině |
| 2001 | Anilin duch |
Nevím proč, ale bavila mě asi tak zhruba polovina knihy. V té druhé jsem se nějak ztrácela, všechno bylo nějak zamlžené a nejasné.
Zdánlivě obyčejná rodina se za války rozpadne, protože rodiče se stěhují za prací a děti nechají doma. Ve skutečnosti se rozcházejí a matka pracuje pro tajné služby. Děti se s tím srovnávají všelijak, chlapec Nathaniel prožívá různá dobrodružství, což mě bavilo, o dceři Rachel toho moc nevíme, je nemocná a na konci knihy už skoro nevystupuje.
Příběh je i o tom, jak málo někdy známe svoje nejbližší.