Nové canterburské povídky a jiné příběhy

01.06.2022

Číst nejdřív Nové canterburské povídky Škvoreckého a teprve potom Chaucerovy Canterburské povídky je trochu barbarství, ale snad mě trochu šlechtí, že jsem četla obojí. Upřímně, bylo to tak trochu jako ochutnat rybíz à la brusinky a pak teprve si dát brusinky pravé. Nakonec jsem musela konstatovat, že Chaucerovy brusinky jsou sice klasika, ale Škvoreckého rybíz je v pár ohledech i chutnější :-); nejsem ale objektivní posuzovatel, to je fakt, mám Škvoreckého ráda.
JŠ v doslovu osvětluje vznik jednotlivých povídek i celé sbírky: jsou to práce napsané za války a těsně po ní, psané různým stylem (a jsou i nestejně kvalitní, řekla bych), takže obalit je chaucerovským rámcem byl geniální tah (myslím si já). Parta „pásků“ propojí swing a vyprávění příběhů, které se staly za války; téma stejné, zápletky i podání různé, téměř všechno ale působivé. Jediná nevýhoda, opět spojující obě díla, je v tom, že nesourodost – různé postavy, prostředí, děje – zanechají v hlavě spíš dojmy než fakta. Ale nevadí, četla jsem se zájmem a prožívala to.
Sedmiramenný svícen: nesentimentální, ale samozřejmě citově zasahující pohled na holokaust. Četla jsem ho před čtyřmi lety; vzpomínka na vyprávění židovské dívky Rebekky o tom, jak ona šla do koncentráku a jiná dívka do kina, mě svírá pořád.
Legenda Emöke: četla jsem ji dvakrát - a dvakrát si z ní odnesla něco jiného. Dnes ji vidím asi jako příběh různých proher; také je výborná.