O bláznech jen dobré
Jan Trefulka
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22755/bmid_o-blaznech-jen-dobre-E40-22755.png
4
28
28
Novela líčí zlom v životě muže, který na stará kolena poprvé jedná tak, jak sám chce a poprvé nebere ohled na to, co od něho požadují druzí. Starý vinař se po operaci domnívá, že je nevyléčitelně nemocný a že mu na tomto světě zbývá již málo času. Zamýšlí se nad minulostí, snaží se poznat sám sebe a vzpomíná na neuskutečněná přání. Život prožitý v práci a po boku nemilované ženy mu připadá neuzavřený - odejde od ženy, syna a vinic. Potká mladou ženu, prožívá intenzivní citový vztah a jeho konec přijímá s moudrou rezignací. Nakonec se vrací domů a je rozhodnutý své nově získané sebevědomí nepromarnit.... celý text
Přidat komentář
Trochu přitažené za vlasy, trochu nuda, dost takový ten pohled na muže a ženy, který se dnes moc nenosí, ale v zásadě smysluplná kniha o sebeuvědomění a seberealizaci (ale žádné ezo, to ani omylem - což je na jednu stranu moc dobře, protože toto je skutečně literatura, na druhou stranu ezo dokáže jít psychologicky a duchovně hlouběji). No, trošinku už to zestárlo, ale číst se to dá. Mimochodem, rozhodně doporučuju milovníkům Mikulova, to město je tam hodně otištěné, včetně své německé minulosti.
Autor příjemně překvapil. Kniha je plná poetičnosti, takové pohlazení pro milovníky barvité češtiny. Trefulka nezapře, že je srdcem Moravák (vím, spisovně Moravan...). A nemyslím tím jen použití nářečí v přímé řeči hlavního hrdiny, ale malebnost s jakou je celý příběh odvyprávěn. A toho životního moudra! Bylo mi ctí číst snad jedno z nejlepších děl Jana Trefulky.
Neurazí, nenadchne. Není potřeba se k ní vracet. Kniha, která zapadne mezi mraky jiných, které nepřináší nic nového. Muž kolem 60, který po epizodě v nemocnici chytne druhou mízu a dopadne to dle očekávání. Jazykově mě hrozně rozčilovaly vzpomínky “hrdiny” - psané bez interpunkce.
Tak tomu nelze nedat 5 hvězd. Nenápadná knížka, v níž je silný životní pocit, zápas se sebou samým, s bilancí vlastního života, možnostmi, kterými se mohl ubírat, neubíral, ale ubíral. Otázka činu, kterým by člověk vystoupil z rutiny a zároveň překročil sám sebe. Otázka hodnoty takového činu, zvlášť, když se k tomu odhodlá ke konci života. Ženy, vinice, láska, vztah k otci a matce, k synovi, k "nezasloužené" práci. Až na jednu výtku, kterou bych panu Trefulkovi odpustil (a nechci tady spoilerovat, ale myslím, že ta vztahová epizoda před koncem ve strážním jeskynním domku byla skutečně nadbytečná a ubrala na síle), konstatuji, že je to radost. Krásný jazyk, v určitých místech vybroušený a velmi vycizelovaný nespisovný jazyk (to dá dobrému spisovateli práci psát špatně, jako jeho postava - jako dobrý muzikant strašně obtížně hraje falešně), hlavní hrdina, ke kterému čtenář musí hledat cestu. Cokoliv udělá, je vykládáno jinak. Ta mnohovrstevnatost, na to, že to je povídka, je výborná. Zde bych odkázal k příšernému tupému, plochému a fakticky nebezpečnému románu Jana Kozáka Adam a Eva, který jsem hodnotil nedávno - jestli lze něco nazvat nebe a dudy, tak Trefulkova povídka je to nebe.
Já se tak těšila, že to bude o takovém tom objevování sebe sama, o těch možnostech, které člověk má, když si uvědomí, že nic z toho, co doteď musel, nemusí, a že může být jenom líp... Ale buď jsem to nepochopila, nebo to tam prostě není. Padla z toho na mě hrozná depka. Vždyť co na tom bylo za dobrý konec? Jakých odpovědí se dobral? Proč moudrý blázen? Ne, že by tam nebyla spousta pravdivých vět. Ale vždycky byly nakonec formulovány jaksi beznadějně.
Vnitřní monology hlavní postavy, staršího muže, pana Duše, který náhle objevuje svoji svobodu a odchází od ženy, domu i vinice za mladší ženou do jakési napůl rozpadlé bývalého podniku, je příběhem silným,,,, jak to však S Dušou dopadne, když mladá žena jednoho dne Dušu opoustí a navíc mu sebere i vkladní knížku, kde měl celoživotní úspory ? ...
Neboť každý člověk je ovšem svobodný, absolutně svobodný jako Bůh, pokud nezačne brát v úvahu lidi kolem sebe. V nich je jeho nesvoboda, a čím jsou mu bližší, tím víc ho spoutávají. Proto může pocítit krutou nenávist k lidem, které nejvíc miluje, bolestnou nenávist k těm, s nimiž jde ruku v ruce, zoufalou nenávist k tomu, koho potřebuje k životu (s. 30).
Tu jsem viděl, jak je Pravda vydávána napospas Lži a že sa vždycky musí hájit nýbrž Lež sa vůbec nikdy nemusí hájit a dobrá Lež vypadá lepší než pravda a lidi jí vždycky nejspíš uvěří neb jim dělá dobře když jejich bližní jest svině a berou to za předem dokázané. A dobrá Lež je stejně polovic Pravdy neb lidi povětšině svině jsou a Pravda je po většině polovční Lež takže dobrá Lež je někdy lepší než Pravda (s. 33).
Jenom jsem nikdy nikomu nedovdl říct do očí co si o něm myslím ale ne že bych byl falešný neb jsem to nedělal ve svůj prospěch ale proto že mně bylo lidí líto říct někomu že je hlúpý nebo že je sviňa a lhář a myslí jenom na svoje dobro. Nechtěl jsem nikomu brát to co si myslí o sobě dobrého každý si myslí o sobě to nejlepšé a každý rád vidí když mu to někdo druhý uzná. ... Byla to pro mne radost dát se klamat a lež jsem viděl u každého a za každým slovem. však hodina -Pravdy nepřichází a jak stárnu vidím že veškeré ctnosti vždycky trochu smrdí myšinou a papundeklem (s. 81-82).
"No, no, pane Duša, gratuluju. Rozum zvítězil.""
"A," řekl Duša. "Vítězství rozumu, pane doktore, stojí zpravidla za hovno"
...
"Rozum pobere každej vůl, když nad ním zapráskají bičem kdekterý tupec má rozumu, že mu to stačí i na ministra, ale moudrost a charakter, pane doktore, dává Pámbu jenom bláznům" (s. 158).
"cizí zkušenosti jsou vždycky jenom slova a jako slova se mísí s každodenním přívalem jiných slov, která ztrácejí význam, jakmile byla vyslovena."
"každý člověk je ovšem svobodný, absolutně svobodný jako Bůh, pokud nezačne brát v úvahu lidi kolem sebe. V nich je jeho nesvoboda, a čím jsou mu bližší, tím víc ho spoutávají. Proto může pocítit krutou nenávist k lidem, které nejvíc miluje..", jak to pochopil majitel duchovního světa do kterého nahlížíme, tedy Cyril Duša.
"Jenom jsem nikdy nikomu nedovdl říct do očí co si o něm myslím ale ne že bych byl falešný neb jsem to nedělal ve svůj prospěch ale proto že mně bylo lidí líto říct někomu že je hlúpý nebo že je sviňa a lhář a myslí jenom na svoje dobro. Nechtěl jsem nikomu brát to co si myslí o sobě dobrého každý si myslí o sobě to nejlepšé a každý rád vidí když mu to někdo druhý uzná. ... Byla to pro mne radost dát se klamat a lež jsem viděl u každého a za každým slovem. však hodina -Pravdy nepřichází a jak stárnu vidím že veškeré ctnosti vždycky trochu smrdí myšinou a papundeklem" (s. 81-82).
"Vítězství rozumu, pane doktore, stojí zpravidla za hovno.. Rozum pobere každej vůl, když nad ním zapráskají bičem kdekterý tupec má rozumu, že mu to stačí i na ministra, ale moudrost a charakter, pane doktore, dává Pámbu jenom bláznům" (s. 158).
Martin_Eli: úvahy hlavního hrdiny, jeho objevení náhlého světa svobody a vědomí že ho od skutečné svobody dělí vztahy s jeho nejbližšími.
Pro mě jedna z nejsilnějších knih, i když uznávám, že má banální děj a že asi velkou díru do světa neudělala. Neskutečně mě bavili vnitřní úvahy hlavního hrdiny, jeho objevení náhlého světa svobody a vědomí že ho od skutečné svobody dělí vztahy s jeho nejbližšími. Jedna z nejdůležitějších knih mého dospívání, proto nemůžu jinak, než dát 5*.
ta naštvanost na svoji vlastní dušovskou povahu byla tak silná, tohle Trefulka umí.
Štítky knihy
zfilmovánoAutorovy další knížky
| 1978 |  O bláznech jen dobré |
| 1962 | Pršelo jim štěstí |
| 1993 |  Bílá žízeň |
| 1966 | Nálezy pana Minuse |
| 1963 | Třiatřicet stříbrných křepelek |
Sahal jsem po ní s lehkou nedůvěrou a zavíral ji nadšený. Sám jsem v letech hlavního hrdiny, jen o hodně tuctovější a šedější...