O boží obci I

24.09.2024

Nedovolím si komplexněji rozebírat tento první svazek O boží obci. Za prvé nemám ještě obrázek celku díla, protože mám za sebou 13 z 22 knih, za druhé, i když ho mít budu, i tak si myslím, že nejsem svým vzděláním hoden přednést nějaký erudovanější soud k Augustinově magnum opus. A tak, než abych rozebíral teologickou, literární, filosofickou či historickou hodnotu díla, to udělali mnohem lépe již mnozí přede mnou a mnozí tak ještě učiní, než abych se zabíral konkrétní teologickou otázkou, či kritizoval konkrétní prvek Augustinova uvažování, raději uvedu pouze pár úryvků z mnohem většího množství pasáží, které mě zaujaly.

„Takto a podobně, či podle možností obšírněji a vhodněji může svým nepřátelům odpovědět vykoupená rodina Krista Pána, v cizině dlící obec krále Krista. Rozhodně ať nezapomíná, že i ve středu nepřátel se skrývají její budoucí spoluobčané, a když snáší jejich řádění, tu dokud nedocílí jejich vyznání, ať to nemá za neplodné ani pro ně samy; zrovna tak i obec Boží má při své pouti světem ve svých řadách některé, kteří jsou s ní spojeni společenstvím svátostí, avšak nebudou s ní ve věčném údělu svatých a kteří jsou zčásti skryti, zčásti zjevni a kteří bez okolků reptají i s nepřáteli proti Bohu, jehož svátostí se honosí, plníce jednou s nimi divadla, po druhé s námi kostely. Avčak ani u takových nesmíme nad nápravou zoufat, a to tím spíše, že ve středu našich nejzjevnějších protivníků se skrývají naši předurčení soudruzi, dosud neznámí i sami sobě. Tyto dvě obce se totiž na tomto světě prostupují a mísí se navzájem, dokud je nerozloučí poslední soud; a pokud Bůh dá, vypovím o jejich vzniku a dějinách i o nutných koncích, čeho třeba, pro slávu Boží obce, která se ve srovnání s jinými, opačnými, tím jasněji zaskví.“ (s. 73)

V této pasáži je vlastně obsažen zásadní program tohoto díla. Sympatické je mi především to, že mezi oběma obcemi není jasně viditelný ostrý předěl, a že nestačí nějaká kastovní či formální příslušnost k té či které obci, ale skutečné smýšlení a jednání každého jednotlivce nakonec rozhodne, ke které obci kdo bude připočten.

„Vždyť každý, kdo něco dělá, má přihlížet k obojímu; neboť kdo se v každém okamžiku svého díla neohlíží na počátek, nemá před očima konec. Proto je nutno, aby s ohlížející se vzpomínkou byl spjat úmysl, hledící vpřed, neboť kdo pustí ze zřetele svůj začátek, nebude moci nijak skončit.“ (s. 339)

„Nesmíme totiž popřávat sluchu těm, kteří neviditelnému Bohu upírají konání viditelných divů – ačkoliv on i podle nich stvořil svět, jehož viditelnost jistě zapřít nemohou. Tedy každý div, který se na tomto světě stane, je jistě menší nežli celý tento svět, t. j. nebe a země, a všechno, co na nich jest a co jistě stvořil Bůh. Leč zrovna jako stvořitel, tak i způsob stvoření je skrytý a člověku nepochopitelný. A tak ačkoli divy na viditelných podstatách pro ustavičné vídání zevšedněly, přece se při hlubší úvaze ukáží většími než věci nejneobvyklejší. Vždyť i každý div, který se děje skrze člověka, předší člověk.“ (s. 496)

Toto je úryvek, který snad musel někdy číst Chesterton, protože právě z esejů tohoto britského velikána písemnictví vyznívá ono krásné podivení nad tím, že svět vůbec je, a že již to je dostatečný důkaz z něhož plyne existence nestvořeného Stvořitele, aristotelovsky řečeno – nehybného hybatele.

„Lidé se totiž od Boha neodvracejí ničím jiným než hříchy, od kterých se lze v tomto životě očistit božským slitováním, ne vlastním přičiněním, a jeho shovívavostí, ne vlastní schopností; vždyť i každá sebemenší ctnost, které říkáme „naše“, byla nám udělena jeho dobrotivostí. Ale mnoho bychom si zakládali v tomto těle, kdybychom nežili pod odpuštěním, dokud je neodložíme. Proto nám byla Prostředníkem poskytnuta milost, abychom, poskvrněni hříšným tělem, byli jeho podobností s hříšným tělem očištěni.“ (s. 512)

Tato pasáž mi zase připomíná závěr Swiftova Gullivera, v níž vypravěč zmiňuje největší ze všech hříchů a to pýchu, myslím, že je to právě pýcha, která brání nechat působit Boha v nás, protože je to právě pyšný, kdo nikoho nepotřebuje pro svou pýchu, kdo si vystačí sám se sebou. Pozor! Neplést pýchu se zdravým sebevědomím, předně Bůh člověku dal svobodnou vůli, aby se člověk mohl sám za sebe rozhodovat, a proto milost můžeme i odmítnout.

„Což jestli se mýlíš?“ Neboť mýlím-li se, jsem. Vždyť ten, kdo není, nemůže se jistě ani mýlit; a tudíž, jestliže se mýlím, jsem.“ (s. 582)

Ano, Descartes nebyl zase tak originální, jak se to píše v učebnicích středoškolské filosofie.

29.01.2023

Následující komentář se týká obou dílů, vlastním vydání z roku 1950.
Přestože se tato kniha čte velmi obtížně, nemohu jí dát jiné, než nejvyšší hodnocení. Již způsob, jakým byla u nás vydána, je obdivuhodný. Její vydání v roce 1950 (!!!) bylo vpravdě mistrovským nakladatelským dílem Ladislava Kuncíře, doslova několik měsíců předtím, než ho ty bolševické s...ě poslaly spolu jinými autory, kteří představovali výkvět katolické intelektuální umělecké literární elity na dlouhá léta do kriminálu. Již proto jsem pokládal za nutnost sám pro sebe toto dílo přečíst, i když to bylo místy opravdu velmi obtížné. Nicméně během čtení jsem si text v knize podtrhával, takže pro orientaci v ní již mám vše k čtení napodruhé a vyhledávání snad slušně připravené. Něco z toho zde uvedu, ale opravdu jen něco, spoustu hodnot si sám pro sebe zde najde každý třeba v úplně jiných oblastech.
1. Autor napsal toto své nejobsáhlejší dílo jako obhajobu křesťanství v podmínkách, kdy hodně lidí obviňovalo křesťany z toho, že úpadek Římské říše a její postupný zánik je způsoben tím, že bylo zavedeno křesťanství a odpadlo se od starého náboženství. Vyvracení tohoto názoru se knihou (zejména její prvou částí) táhne jako červená niť.
2. V deváté a desáté kapitole páté knihy (od strany 246 po stranu 255 prvého dílu) najdeme odpovědi na věčné otázky křesťanů, které vedly i k církevním rozkolům - a sice, že existuje jak Boží předzvědění, tak svobodná lidská vůle. Zde si dovolím poznámku k překladu: Začátek posledního odstavce na str. 251 kde je v originálním textu "facit nec fit" přeloženo v knize: "Tedy příčinou věcí, která působí a nestává se, je Bůh...". Za lepší překlad pokládám: "Tedy příčinou věcí která působí a nevzniká, je Bůh..." Vhodnost tohoto překladu vyplyne z kontextu celého textu.
3. Na straně 581 ve 26. kapitole knihy 11 v prvém díle zjistíme, že slavná Descartesova věta "Dubito ergo cogito, cogito ergo sum." ("Pochybuji, tedy přemýšlím, přemýšlím, tedy jsem."), není ničím jiným, než shrnutím této kapitoly. Tedy nikoliv René Descartes, ale Aurelius Augustinus je autorem této myšlenky.
4. Osmá a devátá kapitola 14. knihy (v Kuncířově vydání z druhého dílu) od strany 20 po stranu 30 představuje velmi hodnotné srovnání způsobu myšlení pohanského Římana a věřícího křesťana. Pro mne osobně byly tyto dvě kapitoly jedním z nejhodnotnějších textů z celé knihy.

30.05.2022

Kvalitní historický pramen.