O čase a vode
Andri Snær Magnason
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/513756/bmid_o-case-a-vode-t59-513756.jpg
4
64
64
Čas nie je len minulosť, ale aj budúcnosť, v ktorej budeme žiť v pamäti našich detí a vnúčat. Hlboká a múdra kniha obľúbeného islandského spisovateľa Andriho Snæra Magnasona v sebe prepája prvky eseje, reportáže, rodinnej histórie i mytológie, aby sa pokúsila odpovedať na naliehavé otázky, ktoré nám kladie klimatická katastrofa. Toto je krehká kniha. No je taká silná, že pohne aj ľadovcom! Prastarí rodičia Andriho Snæra Magnasona si ešte mysleli, že ľadovce sú večné. Dnes už vieme, že sa mýlili. Islandské i himalájske ľadovce sa roztopia, hladina morí stúpne a počas najbližších sto rokov prejde život na Zemi obrovskými zmenami. Existujú vôbec slová, ktorými by sa dal popísať problém takéhoto rozsahu? Obľúbený islandský spisovateľ Andri Snær Magnason cíti, že konečne musíme začať používať celkom nový jazyk, ktorý prehovorí k našej predstavivosti a pocitom. Musíme dať prednosť poézii pred prázdnymi gestami, silným príbehom pred nič nehovoriacou štatistikou, musíme uprednostniť život pred záhubou. Magnason nás vťahuje do svojho intímneho príbehu a zoznamuje nás nielen s krásami Islandu, ale aj so svojou starou mamou, priekopníčkou ľadovcovej turistiky, ktorá v roku 1947 sledovala z lietadla erupciu sopky Hekla, so svojím dedom, ktorý operoval vynálezcu atómovej bomby Roberta Oppenheimera, i so strýkom, ktorý zachránil pred vyhynutím pozoruhodný druh krokodíla. Na cestu klimatickou vedou sa tak vydáva vyzbrojený staroislandskými mýtmi a legendami, príbehmi svojich milovaných predkov i rozhovormi s Dalajlámom. Z toho všetkého sa postupne vynára obraz krásneho sveta, ktorý nám mizne pred očami ako ľadovec. Je to svet, v ktorom budú žiť naše deti a my ho musíme zachrániť. Prežili sme už veľa koncov sveta. Verme, že prežijeme aj tento!... celý text
Literatura světová Literatura naučná Ekologie, živ. prostředí
Vydáno: 2023 , AbsyntOriginální název:
Um tímann og vatnið, 2019
více info...
Přidat komentář
Na túto knihu som sa naozaj tešila, mám rada knihy o ekológii. Úvod ma navnadil ešte viac ako som bola, ale potom sa to zvrtlo. Miesto knihy o ľadovcoch som dostala akúsi rodinnú kroniku. Ako autorovo prepájanie času je zaujímavé, jeho rodina taktiež (až mi prišlo zvláštne, že v jednej rodine bolo toľko osobností), ale nie je to to, čo som od knihy čakala. Miestami to navyše až príliš skĺzávalo do akejsi filozofie a aj mytológia bola celkom zastúpená (o posvätných kravách tam je toho fakt veľa). A o ekológii je tam toho až príliš málo a navyše len to, čo už vlastne vieme - ľadovce sa topia, koraly umierajú, vypúšťanie CO2 do ovzdušia pomaly (aj keď už skôr rýchlo) spôsobuje katastrofu. A že je najvyšší čas s tým niečo robiť, že už včera bolo neskoro. Lenže obyčajný človek s tým veľa spraviť nemôže a to ma dosť deptá. Ale aby som nebola len negatívna, kniha je napísaná zaujímavo a jej čítanie ma v podstate bavilo, čítala sa mi dobre, aj keď tam bolo dosť veľa pre mňa menej zaujímavých častí. Je v nej veľa príkladov toho, čo planéte spôsobujeme a ako sa to na nej odráža. Len za mňa nie dosť.
"Vzhľadom na súčasný stav svet speje do takej obrovskej skazy, že generácia, čo vtedy bude nažive, našu existenciu odsúdi ako smiešnu a hlúpu. Budú nás považovať za primitívnych a nechápavých, tak ako Jorundova generácia nerozumela slovu sloboda a nechala sa vykorisťovať malou, neozbrojenou skupinou kupcov s monopolom. Ideová kapitulácia sa stane ďalším symbolom nášho neovládateľného egoizmu. A tak ako umenie v područí diktátorov, aj naše dielo bude súdené podľa skazy, vedome spôsobenej naším životným štýlom. Krása koralových útesov a dažďových pralesov, majestátnosť vyhynutých živočíšnych druhov sa bude porovnávať s odpadom, po ktorom sme túžili a chvíľu ho používali, než skončil na skládke. Koraly mozgovité sa budú porovnávať s vrakmi aút, oblečením, ktorého sme denne vyhadzovali celé kontajnery, potravinami, ktorými sme plytvali, plechovkami, čo sme vyhodili, s ropou, čo sme spaľovali pre zábavu. Ak nič neurobíme, staneme sa generáciou, ktorá dostala do rúk raj a zničila ho. Lebo sme sa nedokázali vymaniť z pazúrov vlastných záujmov a chamtivosti. Všetky naše činy budú na zaplakanie, pretože nič, čo vyrobíme, sa ani spolovice nevyrovná oceánom, nič ani zďaleka nie je také veľkolepé ako ľadovcová pokrývka, nič také tajomné ako dažďový prales uprostred noci. Nič, čo urobíme, sa nebude považovať za významné, ak sme pri tom zatvorili oči pred vedou a zahodili život a šťastie budúcich generácií."
Absynt opäť nesklamal a ponúkol svedectvo niekoľkých generácií rodiny tohto autora-novinára, ktorý veľmi pútavo, efektívne a faktologicky ponúka informácie o stave našich ľadovcov, oceánov, našej úžasnej planéty. Ťažké čítanie, potrebné čítanie. Odporúčam!
Myslím, že je to dobrá kniha a nemyslím si, že měla přinést nějaké konkrétní poselství. Nemluví se v ní o klimatické změně, působení skleníkových plynů či zelené energii v detailech ale stačí to. Za to se v ní mluví o čase a autorovo zpodobnění kontinuity času mě hodně bavilo. "Představ si že budeš znát někoho kdo se dožije roku 2260." Taky se v ní mluví o síle vzdělání, lásce a o vodě. O vodě bez které nejsme nic.
Už v Truhle času jsem pochopila, že autorovi leží na srdci osud planety a že ji chce zachránit. Už tam mi ale přes naléhavost tématu nesedly různé podivnosti, postoje postav i nelogičnosti a postupně to začalo připomínat, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Mezitím jsem na autora i Truhlu času úspěšně zapomněla, půjčila si tuhle knihu a ouha – jiný žánr, stejné rozčarování.
Z knihy přímo křičí autorovo zoufalství nad mizející (krásnou) přírodou (nejen Islandu) a hrozící ekologickou katastrofou, kterou nemůže nijak ovlivnit a která zdánlivě nikoho nezajímá. A jako se člověk, který už má oprátku na krku, honem snaží chrlit nové a nové argumenty, přesvědčit svého kata a zachránit si krk, tady autor kupí argumenty na záchranu planety – cituje fakta a čísla, oblíbeného autora opěvující krásy Islandu a osobní příběhy svých prarodičů a rodičů, které podkládá fotografiemi... a dál nevím. Pro mě to byl guláš, který jsem na straně 73 odložila. (Autor se v textu přznal k tvůrčí krizi při práci na Truhle času, čímž mi připomněl, že už jsme se jednou zrovna „nepotkali“.)
Takže bohužel. Tohle není pro mne, a není to tím, že by mě téma nezajímalo.
Po pravdě, přemýšlím, co napsat k této knize, protože byla skvělá a zároveň děsivá.
Tento bestseller v sobě skrývá mnohé. Kombinuje vědecká fakta s rodinnou historií a mýty, neúprosné statistiky, autor skáče v čase dozadu a dopředu - což ničemu nevadí, občas nasazuje vědecký tón, který po chvíli vymění za emotivní jazyk, jenž je čtenáři bližší.
Na řadu přijde i oteplování planety, okysličování moří,tání ledovců - ale není to jen suchá statistika. Autorovi se podařilo vše čtivě propojit v jeden celek a je už jen na čtenáři jak se k tomuto neveselému čtení postaví.
Některé kapitoly byly slabší, jiné naprosto strhující. Kapitola Moře, modré moře vás rozdrtí a zašlape do prachu. Rozhovor s dalajlámou mi vůbec nic nedal...
Další z řady knih, která pro mě byla novinkou, environmentální beletrizovanou knihu jsem nikdy zatím nečetla. Podpořila jsem četbu samotnou také poslechem zkrácené verze na vlnách Rozhlasu. Kombinace obou těchto variant mi přišla velmi zajímavá a přínosná. Autor v knize kombinuje mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta, tak aby tomu rozuměl i laik, tedy já. U čtení mě napadaly především tato slova: poutavá, poučná, ale také naučná a především naléhavá. A i teď při hodnocení mi tyto slova nejvíce knihu vystihují. Rozhodně doporučuji k přečtení a následnému zamyšlení.
Audioknihu som náhodne našla na Mujrozhlas a zaujala ma. Odvíjajú sa tu dve linky: ekologické problémy sveta a život autorovych prarodičov. Veľmi sa mi páčilo to prepojenie.
Tato kniha je jakýsi výkřik, který navazuje na předchozí výkřiky, které však nebyly moc slyšet a lidstvo se nikam nehnulo. A tak pan Magnason křičí znova. Potká v Německu na diskusi vědce, který mu říká, že bohužel vědecké výzkumy se mezi lidi nedostanou s tou apelativností, jaká by jim náležela, a pokud on je spisovatel a umí psát příběhy, má povinnost o tom psát. Psát o tom, že jsme poslední generace, která s touto planetou ještě může něco udělat, resp. zabránit tomu, aby došlo k totálnímu kolapsu. A teď (nebudu to dělat) by bylo možné vyjmenovávat všechno od tání ledovců na Islandu i v Himalájích, CO2, výrobě hliníku, uhlíkové stopě cestování, kolik stojí planetu jeden hovězí steak, co znamená pro planetu těžba ropy..... Že je všechno špatně, to by nám mělo být už nějakou dobu jasné a bohužel to necháváme jako dědictví dalším generacím.
No není to veselé čtení. A určitě nutí k zamyšlení, hlavně nad tím, co udělat ve svém životě, jak změnit životní styl, co všechno nepotřebujeme a bez čeho se obejdeme.
V tomto vršení různých statistik, srovnání by mohla být Magnasonova kniha podobná všem předchozím "výkřikům", ALE není. jemu se podařilo velmi umně a čtivě skloubit tyto globální otázky a problémy s jeho osobní perspektivou, dokonce perspektivou jeho rodiny minulé i budoucí, a musím říct, že v tom je asi kniha nejsilnější. Skrze příběhy jeho prarodičů a rodičů se dotýkáme té pomyslné osobní možnosti konkrétního člověka pomoci právě těm globálním problémům. Takže vřele doporučuji, pokud si chcete přivodit pocit chladu oteplujících se ledovců, dotknout se novodobého Promethea Oppenheimera, nahlédnout do rodinného života pana Tolkiena nebo si promluvit s Dalajlámou, to všechno kniha nabízí. Je to koktejl, ale čtivý a závažný.
Netušila jsem, že se dá tak čtivě psát o klimatických změnách. Tohle by měla být povinná literatura.. Perfektní, i když trochu děsivé.
Kniha mi trochu připomínala film A Life on Our Planet od Davida Attenborougha, též svědka téměř stoletého. Fakta, osobní příběhy a nakonec trocha naděje. Ale zase ne moc, abychom neusínali na vavřínech... Místy se o mě pokoušela nostalgie, místy environmentální žal a ráda bych napsala, že místy i naděje, ale bohužel...
Autor kombinuje vlastní rodinnou historii s vědeckými fakty, a to srozumitelně, nenásilně a zároveň to splní jasný účel - alespoň tedy u mě - čtenáře to vyděsí a donutí ho se zastavit a zamyslet sám nad sebou, nad tím, co by on sám mohl udělat pro naši planetu. Protože začít musí každý sám u sebe. Ať už třeba tím, že se bude snažit neplýtvat, např. jídlem..
Už je to dlouho, co jsem překládala video na TEDu, v němž Andri Snær Magnason mluví mj. i o básni, kterou napsal jako památku na zaniklý islandský ledovec. Tehdy jsem ještě nevěděla, že O času a vodě je i kniha, ale když v Argu vyšla, věděla jsem, že ji musím mít.
Po delší době tak přicházím s nebeletristickou knihou, ovšem příběh tu i tak najdete. Zatím se sice nevyvíjí vůbec dobře, ale výhodou je, že ještě není dopsán. Dopíšeme ho totiž my – lidé. Je na nás, jak tohle dopadne, ale jednat je třeba hned.
Ano, kniha je apelem na nutnost jednat, jinak naše planeta prakticky shoří. Samozřejmě jsem se při čtení neubránila myšlence, že to nejsem já, kdo by si o tom měl číst. Vždyť já si tu naléhavost situace uvědomuji, to jiní by se měli trochu dovzdělat! I pro mě tu ale bylo dost nových informací, navíc docela pěkně a lidsky podaných. I když jejich význam tak hezký samozřejmě není.
Magnason tu servíruje data a fakta, která bídný stav naší planety ilustrují, a doplňuje je rodinným příběhem, na němž si rychlost proměny člověk dokáže velmi dobře představit. Zdaleka ale nezůstává jen u Islandu, pouští se i za krokodýli, vydává se za Dalajlamou.
Doporučuji taky kouknout na TED.com na video On Time and Water (má jen 3,5 minuty). V knize jsou sice historické fotografie a další doprovodný obrazový materiál, video ovšem nabízí pohled i na nynější ledovcovou krásu na Islandu. A když to člověk vidí, je si ještě o fous jistější, že o tohle přece nesmíme přijít. Země nesmí přijít o žádný další přírodní unikát, žádný další živočišný nebo rostlinný druh.
Moc doporučuji si knihu přečíst. A mysleme prosím na to, že Zemi máme jen jednu.
Četba byla vlastně pro mě takový ~ wake up call~. Byla jsem si vědoma tíživé situace okolo naší planety a že je třeba jednat ihned, ale opravdové uvědomnění přišlo až s čísly a přirovnáními.
Osobně jsem ráda, že se kniha netočí jenom kolem faktu, ale je proložená vzpomínkami a vlastně ačkoliv je téma vody a klimatu zde silné, úspěšně mu sekundují i úvahy nad časovostí. Občas mi byly bližší. Fotografie jsou příjemným zpestřením.
Nicméně ze začátku jsem se ztrácela v isladských názvech a občas mě jejich frekventovanost otravovala. Nicméně chápu, že je pro takovou knihu stěžejní, aby byly uvedeny. :) Zajímavé a rozhodně účelné považuji to, že autor několikrát v celé knize opakuje fakta, která již jednou zazněla.
Autor mi připomněl knížku Ještě je můžeme vidět od Adamsa, jen o něco méně čtivější. :) Spojení Islandu, ledovců, vody, a ekologie znělo báječně, no výsledek mě až tolik nenadchnul. Když autor popisoval, že ke knížce jej inspiroval rozhovor, v němž byl vyzván, aby se jako autor zasadil o „šíření zvěsti o klima konci“, zdálo se, že to bude úplná pecka.
Autor se pak rozhodl pojmout klima téma přes osobní rovinu. Žádná velká slova, která, jak sám píše, nejsme s to správně uchopit, protože jsou pro nás ještě příliš vzdálená. Prim tady hraje jeho děda, něco málo pak zbytek rodiny a Island samozřejmě. Valný objem klima informací v knize není. V podstatě je to jen povrchní omílání toho samého pořád dokola. Pobavilo mě, jak se Andri odkazoval na Wattův parostroj, jako počátek průmyslové revoluce. Hlavně proto, že pár dní zpátky mě Lovelock vehementně přesvědčoval, že počátek je již u Newcomena. :D A ty bludy o tom, že dešťové pralesy jsou plíce země. :D To se snad učí jenom na základních školách. Každý, kdo se o klima zajímá ví, že to, co prales vypustí přes den, večer sežere. Kyslík generuje moře – breberky v něm (vydatně krmeno Amazonkou). No, jak říkám, hodně povrchní. :/
Tudíž musím říct, že jako klima knížka má hodnotu jenom pro ty, co téma znají povrchně, nebo vůbec. Jinak je to soubor několika omílaných varování a narativů jen s malou invencí, která spočívá v osobní rovině autora, na které demonstruje „lidský“ rozměr tématu. A tu musím říct, že to podobenství o tom, jak si osobně přenášíme generační kontakt přes 250 roků byl pro mě nejzásadnější myšlenkou (jen škoda, že je to myšlenka, kterou už představili v českém rozhlasu, když mě na knížku namotávali :D). Také musím říct, že ta deníková část, i rozhovory s lámou byly super. I krokouši. :D
Posledné dva mesiace ma bavia rôzne eseje a spísanie myšlienok od iných ľudí. Teraz som dočítala Slimani, momentálne čítam Orwellove eseje. Medzi týmito autormi je ale veľký rozdiel- Magnason píše o klíme, klimatických zmenách a prichádzajúcich katastrofách, ale veľmi svojským spôsobom, kde naoko dokáže skombinovať neskombinovateľné. A to napríklad históriu svojich starých rodičov, stenšovanie ľadovcov na Islande, ale i v Himalájach, namixovať k tomu podsvätnú kravu a ešte sa stretnúť dvakrát s Dalajlámom a porozprávať sa s ním. Mimochodom, ak nefandíte Grete Thunberg, nebudete fandiť ani Magnasonovi a je len škoda, že ľudia, ktorí by si túto knihu prečítať mali, ju obídu veruže riadnym oblúkom...
To bylo těžké čtení… Prokládané vzpomínkovou něhou na autorovy prarodiče… Na jednu stranu jsem ráda, že se mi dostalo srozumitelného vysvětlení, jak si s naší planetou Zemí stojíme… na druhou stranu z toho na mě padal značný splín… Závěr knihy ukazuje naději, tak snad se jí dokážeme chopit.
Eseje o klimatických změnách, globálním oteplování a ekologii, které velmi rázně a názorně poukazují, kam lidstvo a Země směřuje. Přirovnávání věděckých výzkumů k islandským/grónským/... přírodním úkazům a reáliím je zajímavé, stejně jako vsuvky osobního pohledu a střípky z rodinné historie.
Jen mi chvílemi přišlo psaní alibistické. Autor sype popel na hlavu celému lidstvu i sobě za používání aut, letadel aj. Mluví o tom, píše o tom, poukazuje na chyby a spotřebu a šup, běží na letadlo mířící na konferenci.
Mluvit, psát a informovat o problémech je důležité. Jen nevím, zda se tyto výkřiky dostanou na správná místa.
A přestože o zmíněných ekologických průserech dobře vím (v porovnání s výbuchem vulkánu, mizením ledovce či rychlé prohře korálových útesů dostávají suchá vědecká čísla konkrétní podobu, což je osobní a výborné), je to těžké čtení. Protože jsou to útočné (nedivím se), rozlobené (už vůbec se nedivím) řádky o něčem, co mě trápí. Ten malinko pozitivní pohled na konci knihy je uklidňující, jen nevím, zda tomu obratu a doporučeným krokům věřím.
Vzpomínky autora a jeho rodiny, ke kterým přidává problematiku tání ledovců a okyselování oceánů. Boj proti a za globální oteplování (ekologie x ekonomie). Islandské reálie, historie a vývoj. Někdy části v rámci kapitoly plynně nenavazují, často se opakuje.
"Problém se má nejen zviditelnit, ale také podat tak, aby mu bylo rozumět."
odposlechnuto na vlnách Vltavy. Óda na věčnost.