O chůzi v ledu

30.01.2024

Ťažký oriešok - aj na Herzogove pomery. Nie je to kniha v pravom slova zmysle, naratív tu takmer absentuje. Je to skôr artefakt - text kryptický, záhadný, tajomný, mĺkvy. Čitateľa nešetrí, nepomáha mu a tým pádom sa nedá prečítať na jeden krát, napriek jeho krátkemu rozsahu. Existuje si sám pre seba (čo môže byť i jeho povahou - pôvodne ide o osobné zápisky z cesty). A najmä dýcha hlbokým duchovnom, nadzmyslovou mágiou, dotýka sa akejsi ľudskej prapodstaty a ani po necelých 50 rokoch neprestáva nekonečne fascinovať.

"Herzog claims that 8 years later she complained to him of her infirmities and asked: "I am saturated with life. There is still this spell upon me that I must not die - can you lift it?" He says that he did, and she died 8 days later."

11.01.2023

Naprosto o ničem. Nechápu, jak zde někdo mohl napsat, že kniha obsahuje "zajímavé úvahy". Neobsahuje totiž vůbec žádné úvahy, takže je nelze ani nijak hodnotit. Autor jen stále dokola opakuje, že prší, že mu je zima, že má žízeň, jací ptáci mu létají nad hlavou, co ho zrovna bolí a do jakého domu či chatky se vloupal k přenocování. Věta z anotace "velký hypnotický text o světě posledních zkušeností" je hodně velká nadsázka. Není to velký text v naprosto žádném ohledu a o "posledních zkušenostech" zde není ani slovo. Netuším, na co to má být narážka. Je to záznam o putování totálního zoufalce, který se o sebe nedokáže postarat a chybí mu to nejzákladnější vybavení. Sám jsem před dvěma lety (shodou okolností ve stejném věku, jako autor) podnikl 800 km dlouhou pěší cestu napříč Bavorskem (z Prahy do Švýcarska). Moje zápisky jsou o mnoho zajímavější. Kromě toho je mi protivné, že se bez okolků denně vloupával do cizích stavení a poškozoval cizí majetek a hrdě se k tomu hlásí. Nenacházím v tom vůbec nic cool ani zajímavého. Dočetl jsem jen proto, že je to tak kratičké.

10.12.2022

Tady jsem čekal víc. Herzogovo odhodlání vytrvat a čelit přírodě může někoho inspirovat a obohatit a proto si to stojí za to přečíst, ale jinak je to místy špatně napsáno, např. neustálé střídaní minulého a přítomného času, vložené věty, které nedávají smysl, na nic nenavazují ani na ně není navazováno, pouhé náznaky úvah. Občas se to dá vstřebat jako básnické obrazy, ale ne vždy. Neupravený deník z náročné cesty, ale nic převratného nepřináší. Podobné téma mnohem lépe zpracovává H.D.Thoreau.

09.01.2022

Čirá krása, Herzog je jako vždy skvělý vypravěč a strůjce bílého a zeleného fantastična. Pokud se vám s Herzogem dobře chodilo v ledu, pak se určitě podívejte na jeho luxusní dokument Burden of dreams. Chorvatský Žid, točící v Peru a Brazílii za německé peníze film o irském snílkovi je totiž totální nářez! Stejně jako filmová hudba od Vivaldiho (Dixit Dominus) a podpůrný doplněk Popul Vuh, která provází jeho nejúžasnější film Fitzcarraldo.

11.01.2020

Kolem padesáté strany se text stává místy mystickým, neboť dlouhodobá zátěž začala vyvolávat v autorovi myšlenky a podněty, které rozum přestával cenzurovat. A jemu se - obdivuhodně - podařilo ty podněty zachytit. Místy se dotýká podstaty našeho světa - na povrch hnusného a banálního, přesto existujícího s nějakým cílem. Eisnerka je tak reálnou ženou i metaforou.

19.01.2019

Někdy velmi zajímavé myšlenky

17.12.2018

Trpím slabostí pro německé poutníky. Po Hesseho průzračných cestách, je tato zimní deprese příjemným zpestřením. Určitě to přitáhne mou pozornost k Herzogovým filmům.

20.03.2017

Od sameho začatku knihy jsem citil jako kdy bych cestoval s ním, Herzog vypráví všechno velmi lakonicky ale tak mistrovsky že procestujeme skrz tolik aspektu světa v této knize, které se nam zobrazuji zcela jasně. Ještě jeden důkaz proč Herzog je jeden z nejlepších vyprávěču (nejen filmových) náší doby.

03.03.2017

Rok 1974. Listopadová a prosincová, pochmurně šedivá krajina mezi Mnichovem a Paříží. Déšť, sníh, déšť se sněhem, vítr. Režisér Werner Herzog putující po silnicích táhnoucích se sychravými lesy, rozblácenými poli, od obydlí k obydlí. Míjen kamiony, tu a tam spatřen lidmi, přesto hluboko vnořen do své samoty, pohroužen v myšlenkách. Na noc se vlámat do chaty či opuštěného domu a ráno zas pokračovat dál, věříc, že kontemplativní poutí zachráním modlu celé jedné generace. Zvláštní a jedinečnou atmosféru dokázal autor v této knížečce zachytit. Přes všechny strasti a nepohodu cesty vnitřně pohladí nejednoho svobodomyslného poutníka.

"Vlámal jsem se do prázdného domu, víc násilím než lstí, ačkoli hned vedle stojí další dům, kde někdo bydlí. Tady v tom mém to vypadá, že zde zedníci něco renovují. Venku zuří vichřice a já sedím vyhořelý, unavený a prostý jakéhokoli smyslu jako vyvrženec v kuchyni, neboť pouze tam jsou dřevěné okenice a můžu si trochu rozsvítit, aniž by světlo proniklo ven. Ustelu si v dětském pokoji, protože odtamtud by se dalo ještě nejlíp pláchnout, kdyby tu přeci jen někdo bydlel a přišel domů. Zrána ale zcela jistě dorazí stavbaři, v některých místnostech se vyspravují podlahy a zdi a dělníci si tady přes noc nechali boty, nářadí a bundy. Opíjím se vínem, které jsem si koupil v motorestu."

"Hned za Fouday se strhla ta nejodpornější sprcha, déšť se sněhovými kroupami, černé mraky nedávaly věštit nic dobrého. Ještě za ranního přítmí jsem nalezl útočiště pod stromem. Pode mnou silnice a na druhé straně potoka železniční trať. Jak je to zoufalé. Pořádně se to rozjelo teprv o kousek dál. Dřepěl jsem nad silnicí pod jedlemi, přetáhl jsem si přes sebe pláštěnku, už to ale skoro nepomáhá. Kolem bručí náklaďáky, mě, zvíře pod větvemi, ale nevidí. Nahoru do kopce se táhne barevné stopa po benzínu. Velmi intenzivní přeháňka. Dělám, že jsem nedílnou součástí lesa."