O duchovním životě a modlitbě
Józef Augustyn
Na zásadní a mnohdy palčivé otázky, kladené účastníky duchovních cvičení, autor nabízí odpovědi hluboce zakotvené jak v bohatství spirituální teologie, tak i ve výborné znalosti lidské psychologie, podložené zkušenostmi s mnohými osudy. Opírá se o Písmo, Ignácova Duchovní cvičení i řadu dalších duchovních autorů. Vedle obecnějších výkladů o zákonitostech duchovního života a modlitby se zaměřuje především na provázení duchovním životem v náročných situacích (přetíženost, specifické problémy mládí i stáří, osobní utrpení, nepříjemnosti ze strany okolí) a na potíže s modlitbou (hledání správného způsobu modlitby, roztržitost, lenost, únava). Poukazuje na tvůrčí potenciál vnitřních nesnází, které naznačují, ve které oblasti došlo k nezdravému vývoji a na co je tedy zapotřebí se při jejich řešení nejprve soustředit.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
2005 | Sexualita v našem životě |
2000 | Celibát |
1994 | Jak se zpovídat |
1995 | Deprese - City - Strach |
2000 | Křivda, odpuštění, smíření |
V knize se opět objevují výrazná témata, která už od P. Augustyna znám: integrální rozvoj lidské bytosti nebo růst ve vnitřní svobodě. Potěšili mě citovaní autoři (Dostojevskij, Thomas Merton, Etty Hillesum), i když na body nejspíš vedou Duchovní cvičení sv. Ignáce, pochopitelně.
Pozornost se věnuje duchovním touhám, rozlišování vnitřních hnutí (co je od Boha, co je ze mě) a mnoho odpovědí se dotýká nesprávných očekávání od modlitby. Autor připomíná, že modlitba je výrazovým prostředkem vztahu, slouží k stále většímu vydávání svého života Bohu a přijímání jeho lásky - já sama si to pro sebe vyjadřuji slovy "dovolovat Bohu, aby byl Bohem". Nemá být pojímána jako nástroj k získání výhod, ale ani prosté spravedlnosti, a také ne nástroj k zbavení se svých slabostí nebo k dosažení životního klidu. Tedy pokud v tomto smyslu "nefunguje", může to být docela v pořádku.
Nejrůznější zklamání, potíže, nespokojenost, omrzelosti a malost naší modlitby nás nemají vést k zoufání si nad sebou, k rezignaci nebo k podezření, že nám Bůh upírá svou lásku. Ani si nemáme myslet, že si tyto prožitky nezaslouží pozornost, anebo se tvářit, že se nám vlastně nedějí. Autor radí vykládat si je jako výzvy ke zkoumání sebe, našich očekávání, postojů, zranění. Aby nás nakonec přivedly k očištění a rozšíření srdce, k růstu ve svobodné spolupráci s Bohem.