O elfu Zvonkovi

20.06.2020

Ani jako děcko jsem neměla ráda pohádky, hlavně ne ty naše, tradiční. Přišlo mi, že z nás dětí dělají důvěřivé blbečky, protože v životě věci pokaždé nekončí dobře, a věčná láska az nadosmrti je výjimka a dar, ne pravidlo, co ho najdete v každé laciné zkazce.
Téhle knížce jsem věřila. Byla převážně krutá, smutná, i když křehce krásná... a ukazovala dětem i ty méně hezké stránky života. Ale o to víc se mi zaryla do paměti, protože nelhala a byla upřímná. Myslím, ze to byla první knížka, u níž jsem plakala, a ne jednou. Dodnes si pamatuju na příběh o cvičeném pejskovi, se kterým se život nemazlil, a který v poslední naději, když se díval na ty, co ho šli utratit, se pokusil udělat to nejhezčí, co kdy dokázal za kousky. Jak to dopadlo, asi tušíte. Píšu to a cítím, jak kdesi hrozně hluboko pořád doutná ten starej dávnej obrovskej dětskej smutek a soucit.
Není to knížka pro každého, ale možná si své čtenáře najde i dneska. Má v sobě obrovskou sílu.