O extázi. Výběr z listů

Z řečí (i gest, protože své extáze mnohdy prožívala celou bytostí) Marie Magdaleny de Pazzi vyzařuje důvěrná blízkost Bohu, dychtivé poznávání a snaha nějakým způsobem poznané vyjádřit, důvěrnost se někdy mění až v rozvernost, překypující radost střídá spočinutí, opojení krásou přerušuje - a doplňuje - poznání vlastní nedostatečnosti, nevděčnosti. Sama sebe vidí jako překážku volného šíření dobra ve světě. Ochotná obětovat cokoli neustává v prosbě za druhé, především za obnovu církve a řeholního života - vzývá Boha pro jeho příklon k člověku, připomíná mu, kdo on je. A když má přijít milost skrze ni, není to jejím úsilím, ale Božím jednáním v ní, vydávající se. Vlažnost polovičatých má být nahrazena ohněm horlivé lásky, který světici sežehne, zlá vůle zatvrzelých má být rozehnána úplnou a celistvou oddaností, kterou ona na sobě bude prožívat ve spojení s obrovskou bolestí nad záští světa, atd. To mi připadá hluboce křesťanské.
Obraznost jejího vyjadřování mi místy připomněla Dialog Kateřiny Sienské (které se výslovně dovolává jako své patronky v díle i životě).
Forma jejích promluv mi příliš nevyhovuje a myslím si, že v tom nebudu mezi současnými křesťany výjimkou. Úvahy strukturované pomocí číslovaných seznamů a osnov v podobě známého náboženského obrazu/děje - když to má pět položek, jistě to lze namontovat na pět ran Kristových...
Na pár místech mě zarazila určitá časovost, lidská ohraničenost - aspoň tak se mi to jevilo. Asi jako když Abraham přestane s Hospodinem vyjednávat při deseti spravedlivých. Možná jsem to jen pochopila zbytečně úzce, ale i kdyby ne, je to přínosné: uvědomit si, že Bůh je mnohem větší než všichni světci dohromady a ne my jeho, ale on nás učí, kde (ne)jsou hranice lásky.