O holčičce, co si ráda hrála se sirkami
Gaétan Soucy
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17700/o-holcicce-co-si-rad-17700.jpg
4
78
78
Příběh sourozenců pohřbívajících svého otce. Dospívající děti prožívají šok nejen z úmrtí svého otce, ale i z prvního kontaktu s okolním světem. Až dosud vyrůstaly v podivné izolaci, ve které je otec udržoval od jisté události obestřené tajemstvím. Jejich uměle vytvořený svět se při střetu s civilizací hroutí, hrdinové dospívají ke kuriózním a krutým odhalením. Gaétan Soucy patří k nejpřekládanějším současným kanadským francouzsky píšícím autorům vůbec.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , AcademiaOriginální název:
La petite fille qui aimait trop les allumettes, 1998
více info...
Přidat komentář
Anotace mě velice zaujala, protože má jít o šokující příběh sourozenců, kteří přišli o otce a musí se se životem poprat sami. A to mě hodně zaujalo a říkala jsem si, že to bude super čtení. No a nebylo. První polovinu knihy jsem si říkala, proboha, co to vlastně čtu. Vyprávění dívky je takové chaotické, rádoby květnaté a hodně skáče z tématu na téma, z popisu na popis až mi přišlo, že autor vlastně neví o čem psát.
Druhá půlka knížky byla lepší, místy až šokující, ale přesto jsem ráda, že jsem ji dočetla. Anotace zněla opravdu lákavě, ale příběh samotný mě zklamal.
Pomoc! Tuto knihu jsem četla již tak dávno, že jsem si vůbec nepamatovala, jak je to šílený a absurdní příběh. :-)) Sonda do mysli psychouše, nedá se to nazvat jinak. Ale uznávám, že se čte vážně lehce a stránky utíkají jedna za druhou. Never more, ovšem...
Knížka, o které jsem byla přesvědčená, že zasáhne každého, ale asi to tak podle některých ohlasů přece není... Přečetla jsem ji za odpoledne a postupně sledovala, jak se příběh vyvíjí, občasné jiskřičky naděje mizí a zůstává jen nevyhnutelný závěr a smutek. Je to už pár let, a některé momenty mám pořád v paměti. I to, že jsem druhý den po přečtení stejně rychle zhltla Naivní. Super. (E. Loe), abych získala infuzi optimismu :-). Přesto doporučuji, protože přes malý rozsah je to z mého pohledu výjimečný literární počin.
Solidní ujeťárna! Hra jazyka je opravdu slušná a je mi líto, že neumím francouzsky, protože v originále to musí být ještě lepší. A právě o to tu jde - o hru - hru s jazykem, s vyřčením něčeho nesrozumitelného nebo zdánlivě nevinného, co se později přetaví v něco úplně jiného či dokonce hrůzného (Spravedlivý Trest). Přesto čtenář některé věci vypravěčce neuvěří. Například to, jak pochopila kdeco z filosofie, ale není jí jasný význam slova žena (který vůbec nepoužívá, protože odděluje dva poddruhy ženství - kurvy a panny, přičemž i těmto slovům dává svou vlastní náplň), není jí jasné, kde psát velké písmeno, protože jde o jméno, nebo nechápavost ohledně sestry, kterou si (údajně) nedokáže spojit se Spravedlivým trestem, ačkoli na konci použije i obě jména z dřevěné tabulky. K některým svým hrám se čtenářem se dokonce sama přiznává (tušila, že je dívka a ví, co znamená její břicho).
Takový ponurý, trochu absurdní horor jako ze sna, s docela náročným, občas trochu nesrozumitelným textem plným náznaků. Ta pochmurnost a značná „ujetost“ je dost působivá, celá kniha je pohledem jen z té jedné strany („škrabospis tajemníkáře“), kdy realita je poněkud překroucená a postavená na hlavu a my postupně zjišťujeme, že vypravěč používá slova ve zcela jiném významu, než běžně chápeme, a že vše bude možná trochu jinak.
Hodně, hodně zvláštní. Plus za překlad.
Upřímně řečeno nevím, co bych k téhle knize napsala. Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi líbila nebo ne, každopádně jsem se přistihla, jak o ní ještě večer po přečtení přemýšlím. Zaujala mě svou syrovostí a stylem psaní. Myslím, že se k ní ještě v budoucnu vrátím.
Vulgární brak.Autor schovává své diletantství za postavu vlčího dítěte.Kniha nebyla pro mě žádným přínosem.Odkrývaná tajemství ve spoustě vaty,nuda,úchylárny,žádná poenta.
Doufám,že se spisovatel léčí alespon' ambulantně.
Holčička, která si ráda hrála se sirkami je pro mne zjevením. Šok, který mi způsobila je dán skutečností, že mi ji knihovnice vnutila do rance s tím, že jde o detektivku (houbeles) a následnými pocity při četbě. Je to kniha zcela mimo žánry. Pokud bych se zaměřil na děj, dalo by se tvrdit, že je to stylem jakýsi hybrid mezi pohádkou a hororem (mohli by to napsat jak Grimmové, tak i Lovecraft. Víc zmiňovat nelze, aby případný čtenář nepřišel o požitek, který přináší postupné odhalování věcí skrytých a odkrývaných postupně, jen tak mimochodem. Můžete tady narazit na popis dějů, které jsou svou povahou naturalistické až kruté, viděny a popisovány prizmatem dítěte se ten pocit ale jaksi stírá, získává to novou dimenzi.
Nesporně k tomu přispívá jazyk. Autor tady docílil neobvykle silného účinku mísením běžné hovorové řeči s vulgarizmy, prokládané navíc archaizmy a neologizmy, umně spleteným do neobvyklých citací, úsloví a hovorových obratů, okořeněných mixem mluvy děcka, žijícího odtrženě od okolí ve svém svébytném světě fantazie s obraty vyčtenými z „bibliotéky“, přeplněné církevními a filozofickými spisy. To všechno v brilantním překladu (pochopitelně, nečetl jsem originál, navíc „je ne parle pas français“), ale Kateřina Vinšová svým překladem ve mně takový pocit intenzivně vyvolává.
Sečteno, podtrženo. Tahle kniha, která je z rodu jednohubek (necelých 200 stran), které čtete nonstop, je jakýmsi příslibem, že literatura nezaniká na úbytě, že ji ještě nestačili vysát různí upíři a nezadusila ji komerce. Nemohu jinak, musím vám ji doporučit, i když jsem ji dočetl včera a úplně jsem ji ještě nestrávil, ještě ve mně rezonuje.
Z knihy jsem nadšená. Budu ji mít v hlavě určitě ještě dlouho. Je zvláštní a je psaná zajímavým jazykem, který mi ale na některých místech vadil. Ta kniha je svým způsobem děsivá, mám z ní husí kůži.
O holčičce, co si ráda hrála se sirkami
Absolutně souhlasím s Nightlybird, nenapsala bych svoje pocity lépe. Musela jsem alespoň přidat hodnocení s plným počtem hvězd, neb mne neskutečně mrzí, že kniha takové kvality oproti románům například naší v současnosti nejprodávanější české autorky truchlivě modrá.