O jídle a pití jindy a jinde

08.02.2023

Na tenhle útlý svazeček jsem narazila při psaní školní eseje, a ačkoli jsem potřebovala jen pasáž o středověku, se zaujetím jsem přečetla všechno. J. S. Guth-Jarkovský stručně probírá rovněž „jídlo a pití“ v pravěku, u neevropských národů a ve starověku (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím). Středověkem, respektive zaalpskou renesancí podle anotace končí, místy se však dotýká pozdějších staletí – např. zmiňuje prohibici v SSSR, o které jsem slyšela poprvé.

Vyhovovalo mi, že namísto výčtů jednotlivých pokrmů se autor zabývá především společenskými aspekty konzumace – chováním „u stolu“. A že je co zkoumat. Před pár dny jsem náhodou četla v Plútarchovi, že Řek považuje jíst o samotě za stejně zvířecké jako mít pohlavní styk na veřejnosti. O to víc mě tady zaujalo, že u některých černošských kmenů naopak jí zásadně každý sám nebo alespoň odvrácen, a že dokonce ještě ve 20. století hodoval habešský císař bez hostí či alespoň za závěsem.
(Pochopitelným rysem téhle knížky z r. 1918 je její absolutní nekorektnost. Chudí Číňané, „prasata mezi lidmi“, prý pozřou i shnilé ryby či vejce, z čehož vznikla domněnka, že nemají čich. Autor neprojevuje příliš pochopení ani pro kanibalismus. Zato s jinou výstřední praktikou, vegetariánstvím, je celkem v pohodě: mluví pro ně prý utrpení zvířat a také odpudivost syrového masa.)

Posuzováno z hlediska odborné publicistiky: je to „jen“ kompilace, ne výsledek vlastního pramenného výzkumu (nebo ho autor alespoň nezmiňuje), ale komu to vadí? Metodologicky navazuje na Čeňka Zíbrta a jeho kulturněhistorické práce. Dnes, v době rozkvětu „dějin každodennosti“, by Zíbrtovy (a možná i Gutha-Jarkovského) texty byly považovány za zakladatelské počiny podoboru. Tedy kdyby je pánové bývali sepsali francouzsky či německy. Takže je to malý utajený český poklad.
A já díky němu už vím, 1. proč se říká „pít jako Dán“ (Valdemar II. Dánský vydal zákaz připíjet menším množstvím alkoholu než plným pohárem), 2. že barovou stoličku vynalezli Asyřané (jen ji tedy nepoužívali u baru, nýbrž u klasické tabule), nebo 3. že jeden renesanční průvodce etiketou považuje za nevhodné trýznit hostitele a bodat spolustolovníky kordem. Prostě informace k nezaplacení.