O kolečko míň (můj život s autismem)
Josef Schovanec
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/237595/mid_o-kolecko-min-muj-zivot-s-autismem-237595.jpg
4
117
117
Schovancova kniha představuje autentický ponor do nitra člověka, který svůj handicap dokázal proměnit ve výhodu. Ve Francii vzbudilo jeho svědectví mimořádný ohlas – šlo o vůbec první vyprávění muže postiženého autismem, jenž nechal veřejnost nahlédnout do svého vnitřního světa. A podobné výlučné postavení má vydání knihy O kolečko míň i v českém prostředí. Autor, jenž sám ovládá deset jazyků, prokazuje nejen nebývalou stylistickou a myšlenkovou kultivovanost, ale též ohromující vzdělanost a sečtělost, a nabízí tak čtenářům strhující a napínavou výpravu do zákoutí lidské mysli.... celý text
Literatura česká Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno:
2015
,
Paseka
, Pasparta
více info...
Přidat komentář
Obdiv za spisovatelovo odhodlání, ale kniha určitě nebyla pro mě... Myslím, že je určitě pro každého, kdo má, co dočinění s autisty.
Zajímavý náhled do myšlení autisty. Pokud ho máte doma, většina z toho vám nebude neznámé. Pokud ho doma nemáte, pravděpodobně si tuhle knihu nepřečtete.
Několik dní po přečtení a stále nevím, jak téma uchopit a co si o něm myslet. Na jednu stranu mě děsí přístup lékařů, psychologů a psychiatrů, rozhodování o tom, co je a není normální a jak se lidi mají projevovat, myslet i čím se třeba zabývat, aby "byli normální". Když tomu tak není, nastupuje (nastoupila, protože věřím, že se už tak neděje) drastická chemie bez hlubšího zájmu o člověka. Na druhou stranu posuzování "normálna" tak ale je v každé společnosti. I v přírodě. Vše, co se v dané skupině odlišuje od nepsané normy, od toho, co vyznává a uznává většina, je podivné a zvláštní a většinou izolováno. Autor je bezpochyby velice sečtělý člověk. Jeho projev je komplikovaný a plný cizích a odborných termínů, nečetlo se mi to snadno. Ale až jsem ho občas podezírala, že by to mohl vyjádřit srozumitelněji, ale nechce. Jakoby schválně dával najevo, co všechno ví, co vše vystudoval, kolik jazyků umí. Jakoby se cítil hodně zneuznán a podceňován a přitom ostatní ve znalostech převyšuje o metry. Což je asi pravda. Jenže to je právě ten problém. Nezáleží na encyklopedických znalostech a znalostech x různých afrických dialektů. Záleží na tom, jak to ten "normální" dokáže zužitkovat, jak s tím umí naložit. A to zřejmě obecně podobná skupina autistů z celého rozsáhlého spektra nedokáže, a proto to není "normální" přístup k životu a "normální" používání mozku a není divu, že je tak na něho pohlíženo, ač se mu to silně nelíbí.
Pro mě tedy velmi rozporuplné a nemohu říci, že by mě autor přesvědčil, že jeho autismus je hodný obdivu. Tuhle snahu jsem totiž z celého jeho projevu cítila.
V každém případě klobouk dolů za to, co dokázal a jak se s tím vším snaží vyrovnávat.
Autismus ze všech stran a hlavně z vlastní zkušenosti. Zamyšlení nad tím, co je a o není normální a jak podivuhodný je život autistů. Kniha nabitá podnětnými myšlenkami, definicemi našeho světa a postojů lidí. Nečte se lehce, je to opravdu sepsáno člověkem velice inteligentním, přesahujícím zcela jasně i IQ mé tykve. Kdo se nechce párat tímto náročným terénem, a přesto se chce něco vtipného o superautismu dozvědět, nechť si pustí tohoto autora na Youtube s jeho přednáškou v Bratislavě.
Pan Schovanec je neuvěřitelně inteligentní. Je úžasné, že se s autismem dokázal dostat takto daleko.
Mimořádně společensky přínosná knížka. Kromě vhledu do fungování autistického mozku nabízí taky možnost sebereflexe. Jak se chováme k "divným" lidem? Kde začíná ta divnost? A kdo o tom rozhoduje?
Přečteno v rámci ČV. Oceňuji autorův humor a ironii a taky nahlédnutí do duše autisty.
Po „Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát“ N. Higašidy pro mě další, zase jiný, hodně zajímavý pohled na svět očima autisty.
Určitě je pro našince velkým plusem autorův český původ, pro mě pak srozumitelný pohled na problémy, které autisty trápí a pro které je pro ně tak těžké zapadnout do společnosti. Autor ukazuje na mnoha příkladech, jak pro něj bylo náročné mezi lidmi žít, komunikovat a aspoň částečně fungovat, aby byl co nejméně terčem posměchu či odsudku, třeba pro svou zvláštní mluvu, chůzi, konverzaci nebo i oblékání.
Velkým plusem je pak silný smysl pro humor, ironii, sebeshazování…
Při četbě - a zvláště pak při shlédnutí videa s autorem - jsem si silně uvědomovala, jak je Josef Schovanec jiný, na první pohled možná pro někoho trošku divný, ale ve skutečnosti prostě jen odlišný. A taky statečný, nesmírně silný člověk, když si uvědomím, co musel v životě všechno překonat… Navíc sympaťák. A některým jeho problémům, se kterými se potýkal, naprosto rozumím, kdo z nás občas podobné trable neměl, někdo víc, někdo míň, někdo je společenský suverén, někdo se trápí v obdobných situacích jako autor… Rozdíl je jen ten, že to, co my tzv. „normální“ (více, či méně) nakonec nějak - lépe či hůře - zvládneme, je pro autora často téměř neřešitelný úkol…
Některé pohledy na nás neautisty jsou k mému překvapení i docela inspirující.
Myšlenka knihy by se dala shrnout následovně: O tom, kolik je ve společnosti nenormálních lidí, rozhoduje to, jak úzce si definujeme to, co je normální.
A musím říci, že s autorem souhlasím. Proč trestat děti za to, že nedokážou samy odhadnout pravidla, která jsou přitom umělým výtvorem a liší se podle kulturní oblasti?
Dílo čtivě přibližuje těžký život inteligentního člověka, který je přitom odsouzen k neúspěchu, protože je autistou. Dojem kazí jen konec, sice poučný, ale poněkud suchopárný.
Kniha mi přinesla mnohem víc než setkání s autismem. Snad poprvé jsem si do hloubky uvědomil, že pohled "úplňkových" lidí je naprosto potřebný, abychom se uviděli z vnějšku. Protože, stejně jako oni i my jsme hodně zvláštní a také "nejsme normálními lidmi". Jsme závislí na našem pohledu na svět a při rozkolísání našich jistot jsme schopni se chovat nelidsky. Velké díky.
Je to spíš takové seznámení s autorem než kniha o autismu. Schovanec totiž popisuje své dětství, školní docházku, až se postupně dostane ke studiu na Sciences Po. Vypráví o svých zážitcích až se dostane k problematice svých zkušeností s psychiatry a užívání psychofarmak.
Přiznám se, že kniha mě totálně šokovala. Prostě nechápu jak je možné, že tak dlouhou dobu bral prášky než mu byla stanovena správná diagnóza. Netušil jsem, že přístup psychologů ve Francii byl vzhledem k autismu tak nehorázně zaostalý. Brát psychofarmaka jako léčbu Aspergerova syndromu se mi jeví totálně bizarní. Uznávám sice, že Schovanec má asi větší potíže než ostatní AS, kteří mnohdy působí jako úplně normální lidé. (To se týká i mě. Ikdyž tedy diagnózu zatím nemám oficiálně stanovenou.)
Druhá část knihy se zabývá problematikou víc nebo méně související s problematikou autismu. Občas Schovanec uteče trochu dál od tématu. Tato část byla poněkud nudnější, protože přece jen názory jsou názory. Co na tom však bylo zajímavé, že pokud by jste nečetli první polovinu, tak vlastně ani není z čeho poznat, že autor spadá do kolonky PAS. Text totiž působí jako by ho napsal někdo úplně normální. Tedy aspoň pro mě. V závěru je napsáno, že v textu byly zachovány stylistické zvláštnosti Josefova projevu, ale já jsem si ničeho takového nevšiml.
Nakonec jsem dal 4 hvězdy hlavně proto, že si myslím, že tohle by si měl přečíst každý koho se nějakým způsobem autismus týká. Především všem pracovníkům, kteří pracují v institucích, které se autismu věnují. Čím si mě však Schovanec úplně získal byla jeho poměrně tvrdá kritika těchto organizací. Některé skutečnosti co uvádí mě opět šokovaly. Jakože existují organizace, které se autismu věnují, ale jeho členem nemůže být autista a i kdyby byl, stejně by neměl právo hlasovat a mít na směrování spolku vliv. Zkrátka o nás bez nás. Vlastně tak kritizoval dnešní neziskové organizace, které mohou na problematice autismu profitovat pouhým pobíráním příspěvků. Ikdyž nejspíš jeho kritika se bude týkat především Francie. S různými neziskovkami budou asi do budoucna problémy.
Na druhou stranu musím říct, že pro lidi, kteří s autismem nemají nic společné je asi trochu zbytečné knihu číst. Pokud je tedy nezajímá samotná osoba Josefa Schovance. Ani pro rodiče, které mají autistické děti to moc není. Je to spíš takové osobní vyznání a kritika současné situace ve Francii. Na druhou stranu se tomu nedivím. Co si počít s PAS, kdy na jedné straně jsou autisté, kteří končí v ústavech a na druhé lidé, kteří mají doktorát z filozofie, umí několik jazyků a působí zcela normálně. (Což zrovna u Josefa příliš neplatí.) Otázka, kdo je normální, je stále otevřená… 75%
První část knihy byla super, druhá bohužel rozvleklá, vyjma historek ze života nezáživná, více méně pseudovědecké pojednání o autismu. Nicméně i přesto se chystám na knihu "Vítejte v Autistánu", ať si na autora a jeho styl udělám ucelenější představu.
"Vedoucí pracovnice UNESCO mi před rokem či dvěma nabídla, abych u ní pokračoval a syntézy psal tentokrát v angličtině. Odpověděl jsem jí mailem, že kdybych psal v jiném než mateřském jazyce, mohl by tím utrpět styl mých vět....V současné době to pro ni určitě dělá někdo, kdo má angličtinu ještě slabší než já."(str. 139-140)
Povýšenecký postoj zde je zcela zřetelný a zarážející, jsem si jistá, že se nejednalo o vtip, neboť humor se v knize zřetelně vyskytuje, což je příjemné. Dále autor prezentuje, jak navštěvoval kurzy v INALCO(str.119 a násl.). Proč vypisuje všechny, na které chodil? Nikde dále v textu totiž nenaleznete onu "niť" navazující na toto téma. Opravdu se autor domluví všemi uvedenými jazyky na běžné úrovni a bez předchozí přípravy? Možná jsem trošku skeptická, ale když umí česky, proč si překlad do češtiny nenapsal sám? Chápu, že to zabere moře volného času, ale není snem každého autora, aby myšlenky v jeho knize byly co nejautentičtější? Každý jazyk skýtá jiné jazykové možnosti, jak si "pohrát" s významem slov a dát tak do knihy/překladu a "vdechnout" tak do knihy život.
V poslední řadě mě zaráží, proč autor hned na dvou místech ke konci knihy zmiňuje sociální dávky a ohání se tím, že autisté nic nedostanou. Vím, i zásluhou knihy, že život autisty není jednoduchý, ale jak sám pan Schovanec na jedné přednášce zmiňuje, že v každé společnosti je přibližně 2% autistů. Není to zanedbatelné číslo, ale existují handicapy, které jsou v populaci zastoupené více a také si musí poradit bez sociálních dávek. Když to trochu překroutím: každý máme nějaké zdravotní potíže, které nám místy způsobují nepříjemnosti, čímž nás omezují v každodenním životě a musíme se postarat sami o sebe. Kdyby měl každý na to či ono brát sociální dávky, stát zanikne.
Super knížka, zajímavá, poučná a plná humoru. Josef je velmi sympatický muž.
Knihu jsem přečetla opravdu rychle a snadno. První polovina má více charakter deníku, popisuje dětství malého autisty a boj jeho i jeho rodičů se zařazením do společnosti "zdravých" spoluobčanů. Je nesmírně vtipná, sarkasmus je ostrý jako břitva. Stylem humoru připomíná trochu Woodyho Allena. Já se považuji za psychicky zdravého, společensky ukotveného člověka, ale překvapilo mě, kolik drobných detailů v mých vzpomínkách z dětství se shoduje s těmi Josefovými. Druhá část knihy už nemá charakter vyprávění, je spíše zamyšlením nad podstatou samotné "diagnózy" a toho kde je chyba, nad rolí většinové společnosti v soužití s autistickou menšinou. Vřele doporučuji !
až mě samotnou překvapilo (spíš nemile), čemu všemu člověk, který si nese takovou diagnózu, musí ve světě "normálních" lidí čelit
Pro mne jako speciálního pedagoga byla tato kniha velmi zajímavá, poučná a dala mi nové náhledy na problematiku autismu
Štítky knihy
autismus autobiografické prvky Aspergerův syndrom
Jsem autistka, kniha by mi měla být blízká. Nebyla. Nezaujala. Vše podstatné vystihla Inka063 ve svém dlouhém komentáři. Netřeba psát totéž...
Škoda, je to první kniha od autisty, která se mi nelíbila a se kterou se nemůžu ztotožnit.
Jako náhled do mysli autistů, přestože autismus má opravdu široké spektrum, nedoporučuji.