O lásce a milosrdenství v Teologické sumě

10.06.2022

„Láska se nezvětšuje každým úkonem lásky, ale každý úkon lásky disponuje k zvětšení lásky; jedním úkonem lásky se totiž člověk stává ochotnějším jednat znovu podle lásky. A jak způsobilost roste, v člověku vytryskne vroucnější úkon lásky, jímž se snaží pokročit v lásce. A tehdy se láska aktuálně zvětšuje.“

Byl to trochu zvláštní a trochu legrační pocit – číst si o tématu z principu tak těžce uchopitelném jako je láska v podání Tomáše Akvinského, který je mistr souhrnů a sum a systematizací a námitek a vyvrácení námitek a všechno vždycky do posledního šroubku rozebere. :-) Ale neužitečné to nebylo, někdy je prostě dobré si v nepřehledném terénu ověřit, kde jsou pevná místa a výchozí body a kudy cesta vede a kudy zřejmě ne.
Jak už jsem trochu naznačil, Tomáš je – nepřekvapivě – v tomto výběru ze své Sumy precizní a analytický. Nespoléhá se na instinkt, ale snáší výroky autorit, posuzuje je, polemizuje s nimi a racionálně argumentuje. Nic neponechá náhodě a ptá se i na věci, nad kterými bychom nejspíš mávli rukou. Ale možná právě při přemýšlení nad teoretickými otázkami zdánlivě odtrženými od centra zájmu moderního člověka mi v hlavě problesklo pár podnětů a nečekaných vhledů do prožívání mých vlastních vztahů.

A o co se Tomáš třeba zajímá? Jestli může být radost smíšená se smutkem (jistěže ano!), jestli lze ztratit božskou lásku jednou získanou (bohužel ano), jestli se má láskou milovat láska samotná (ano, protože je to dobro), jestli hříšníci milují sami sebe (vlastně ne, protože nepoznávají sebe správně a proto nemilují sebe, ale to, co myslí, že jsou, zatímco dobří se poznávají pravdivě a proto opravdu milují sami sebe), jestli je ke spáse nutné projevovat nepříteli lásku vnějšími skutky (ne, nutné to opravdu není), jestli máme milovat démony (kdepak!), a tak dále, a tak podobně... :-)