O létajících objektech
Emil Hakl (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12937/o-letajicich-objektech-12937.jpg
4
64
64
"Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob", říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě? Dvanáctou povídku souboru tvoří fotografický cyklus tzv. fotopovídka, jejímž autorem je Miro Švolík.... celý text
Přidat komentář
Emil Hakl mě opět potěšil. Po depresivním čtení prvotiny Michela Houllebecqa jsem se rovněž ponuřil do existencialistických úvah, nicméně s úsměvem na tváři. Některé povídky a situace v nich popisované byly extratřída. Podobně jako v případě Uminy verze mě pozitivní dojem umocnila i vizuální stránka, tentokrát v podobě jedné fotopovídky. Pokud bych měl být alespoň trochu kritický, asi jediná povídka, jež se mi nelíbila, byla zrovna ta nejdelší - možná k tomu ta ironie patří...
Ale jo, dám 5 *, za pražské povídky rozhodně. Tak nějak to chodí v obyčejném, lehce pikantním mikrosvětě naší metropole.
Povídání z jiných krajin mi tolik potěšeni nepřinesla, ale i tak stojí kniha za druhé přečtení!
Nejdřív se mi zdálo, že autor moc exhibuje, jak je vtipný a drsný, a vědomí povídek bez point mě taky dvakrát nenutilo hltat další a další texty. Ale Haklovy klady mě nakonec postupně přetáhly na jeho stranu. Jeho povídky jsou často spíš situace odkrývající podivnost či absurditu skutečnosti nebo výseky ze života postav, které směřují odnikud nikam. Hospodské filosofování, historky o různých magorech, noční toulky Prahou i jinudy vynikají citem pro dialog, atmosféru načrtávajícími postřehy a údernými přirovnáními.
Co mě překvapilo, je nejlepší povídka celé knihy Dva dny ze života Evy F. Místo pražského chodce pozorujícího svůj život i bizár v ulicích je tu najednou turistický thriller z chorvatských hor s hutnou atmosférou a několika momenty děsu z něčeho pohybujícího se obvykle mimo náš zorný úhel…
Do Prahy viděné subjektivním pohledem pana Hakla jsem se nechala pozvat už podruhé, ono totiž to první vůbec nedopadlo špatně, sice jsme si tak úplně na 100% neporozuměli, ale i přesto jsem v próze pana Hakla objevila něco, co mě donutilo otáčet další a další stránky a číst dál a neztratit jeho práci ze zorného úhlu.
Autora jsem si sama (soukromě) zařadila do kolonky „pražští spisovatelé“ (zařadila jsem si tam např. i Miloše Urbana, ale taky třeba Gustava Meyrinka, ale i další ) ... jde o to, že příběhy zmiňovaných se odehrávají v Praze ... a to pokaždé v naprosto „jiné“ Praze ... celkem pravidelně tyto autory čtu ... a líbí se mi dívat se na Prahu „jejich“ očima, a zaujalo mě, jak ten pohled může být tak naprosto odlišný ... krásný ... ale pokaždé jinak :-) ... nejtajemnější je Praha Gustava Meyrinka ... Praha tajemných židovských uliček ... ale i Praha Miloše Urbana je tajemná ... ta je až nadpřirozeně tajemná ... spíš místo prapodivných záhad ... tajemná je ovšem pro mě i Praha Emila Hakla ... viděná jeho očima je to Praha plná pro mě „prazvláštních existencí“ :-) ... vím, že existují, ... že takhle žijí, ... milují, nenávidí, protloukají se životem ... znuděně, odevzdaně, apaticky ... prostě jsou tam, ... žijí tam ... když jdete po ulici, potkáváte je asi zcela běžně ... jsou to obyčejní lidé ... a přesto jsou pro mě trochu tajemní ... žijí v té časti Prahy, kam běžně nezavítám ... v nonstopech, hospodách, bufetech na periferii, v starých nájemních bytech ... a já tam za nimi zvědavě nakukuju :-) ... a tak se každé z těchto zastavení v Praze stává zajímavým jinak ... pokaždé jde o jiné dobrodružství :-) ...
... a protože jsem se s tvorbou pana Hakla nesetkala poprvé, věděla jsem už do čeho jdu, tak jsem si i příběhy z téhle knihy tentokrát užila asi trochu víc ... hrdinové příběhů žijí a mluví tak, jak se v prostředí ve kterém se příběhy odehrávají mluví a žije ... a je to takové zdánlivě jednoduché a prosté ... a tak to i přijímáte ... když ale chcete, objevíte mnohem víc ...vlastně až takové poetické vyprávění ... plné sebeironie, smutku ze života prožitého uprostřed apatické konzumní společnosti, ale taky místy se objevující zajímavou (někdy i zábavnou :-)) konfrontaci s takovým světem ...
... pozvání druhé mám za sebou ... bylo to fajn a už teď se těším ... až se zas někdy zastavím :-) ...
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
| 2014 | Hovězí kostky |
Skvělý vypravěčský styl i jazyk, kterým je však třeba nejprve přijít na chuť. Spousta zajímavých myšlenek. Autor sice spíše nenabízí řešení, jak čelit absurditě a svým způsobem i nesmyslnosti života, ale minimálně nabízí možnost se nad nimi nejednou zamyslet, pousmát se a říct si: No jo, tak to je a my s tím nic nenaděláme. Citace: "A zalehlo mě nejasné, ale zato nečekaně silné štěstí, že žiju právě v tomhle a ne jiném čase, v době, která je zázračná tím, že člověk slyší a vnímá a úplně cítí pod nohama ten hromový rachot, se kterým se to s námi se všemi každou chvíli utrhne a klesne zas o kus níž a dál, někam dolů, do neznáma."