O pošetilosti života i smrti

01.11.2017

Po osmdesáti letech stále provokativní (jak se na autora spjatého se surrealismem sluší) esej, která by pro člověka hledajícího argumenty racionalizujícího jeho sebevraždu mohla být i nebezpečná. Výzvou k tomu, aby na sebe vztáhnul ruku, však kniha bude zejména pro toho, kdo ji bude číst velmi selektivně, za účelem potvrzení svého přesvědčení. Brouk „pouze“ brojí proti lpění na životě bez ohledu na jeho kvalitu a společenský přínos. Není podle něj právem (které by mu někdo mohl odejmout), nýbrž možností každého člověka rozhodnout se, zda chce pokračovat v životě. Jak dokládá historickým exkurzem, dříve byly podobné myšlenky méně skandální než dnes, zvlášť v kulturách založených na křesťanských tradicích (Japonsko stále představuje výjimku).

S autorovým nihilismem a skepsí kontrastuje jeho přesvědčení, že sílou, která nás drží naživu, není strach ze smrtí a pud sebezáchovy (jak se domníval Hume), nýbrž láska, resp. usilování o ni (jelikož ideálu lásky mateřské, která nám slouží jako vzor, již nikdy nedosáhneme). Také toto přesvědčení ovšem Brouk prezentuje s charakteristickým cynickým humorem: „Všechno lidské snažení směřuje v podstatě k dosažení erotického partnera, a tedy všechna lidská námaha a práce, všechna lidská vynalézavost a duchaplnost nemá jinou cenu než říjení jelena.“ Jeho zobecnění, že lidé všeobecně postupují dobrovolnou smrt z nešťastné lásky mi v této výkladové linii (uvědomění si marnosti svého snažení, touhy dosáhnout nedosažitelného) přijde smysluplné.

Pochopitelně s Broukovým radikálním postojem, shrnutým ve zvolání „Proto kdo chce, nechť se usmrtí!“, nemusíte souhlasit, na mne samotného byla jeho perspektiva místy až příliš temná, ale svůj účel myslím splní i tím, že vás vyprovokuje k zamyšlení.