O rozhlasové hře

09.02.2019

V rámci dobových možností vynikající kniha. Autor v ní obratně a se znalostí věci popisuje dějiny i teorii rozhlasové hry od jejích počátků až po československou současnost. Přínos práce spočívá i v seznamování se stavem vývoje v zahraničí. Z dnešního hlediska je práce arci problematická: Czech v knize sice popisuje a hodnotí české rozhlasové hry a inscenace šedesátých let včetně Kafkovy Proměny či Beckettova Všichni, kdož padají, ale v souladu s dobovým územ je zahrnuje do "slepé uličky absurdity" a jako vrchol vývoje inscenační tvorby vyzdvihuje Horčičkova "velká rozhlasová plátna" sedmdesátých a osmdesátých let (Vojna a mír - 1978, Tichý Don - 1984). Rozhlasové teorii se Czech věnuje především v kapitole úvodní, dále pak v kapitolách Kritika rozhlasového lartpourlartismu, Hra faktu a Hledání specifiky rozhlasové inscenace, v nichž shrnuje dosavadní české i zahraniční uvažování o rozhlasové hře a věnuje se také problematické existenci tzv. hry faktu. Konstatuje postupný rozvoj soudobé rozhlasové inscenace směrem k epice a dramatice: "Zatímco v oblasti původní současné hry a zejména v oblasti rozhlasového seriálu tenduje rozhlasová inscenace k dramatice (i když zvláště v oblasti tzv. her faktu existují výjimky), v oblasti dramatizací vykazuje rozhlasové inscenace tendence epické". Z dnešního hlediska jsou pro čtenáře zajímavé nejen teoretické vývody, ale především analýzy jednotlivých rozhlasových her; jsou pečlivé, důkladné a Czech v nich vyvozuje často nečekaně obecné závěry.