O smrti a umírání
Elisabeth Kübler-Ross
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/265337/mid_o-smrti-a-umirani-CvG-265337.png
5
46
46
O smrti a umírání je jednou z nejslavnějších psychologických studií konce 20. století, jíž bylo odtabuizováno téma smrti. Jde o autorčinu „vlajkovou loď“, v níž se snaží přinést informace, na základě kterých lze zkvalitnit péči o terminálně nemocné. V knize autorka poprvé představila svůj slavný pětistupňový model vyrovnávání se smrtí (a později jakoukoli tragickou životní událostí), který zahrnuje popírání, zlost, smlouvání, depresi a akceptaci. Na příkladu rozhovorů autorka ukazuje, jak zážitek blížící se smrti ovlivňuje pacienta, profesionály, kteří s ním pracují, i jeho rodinu, přičemž všem se snaží přinést naději, smíření a klid mysli. Kniha, v níž autorka k umírajícím zaujímá partnerský přístup, může sloužit jako etický manuál pro zdravotnické pracovníky.... celý text
Přidat komentář
První dílo této autorky. V této části života ještě nevěří v posmrtný život a tak popisuje umírání poněkud lékařsky, mechanicky, spíš jako popis nějakého psychologického děje. Více se mi líbí její pozdější knihy, kde je již provázanost na duchovno. Přesto stojí za přečtení. Jsou tam rozhovory s umírajícími, které mě motivovaly přistupovat k životu s větší chutí.
- - čteno z povinnosti do školy - -
(Tohle je od vyučujícího tak trochu podpásovka. Tohle rozhodně není nic pro slabou dušičku, jako jsem já.)
Text se čte velmi dobře, není složitý a svým způsobem i „odsejpá“. Ze všech tří knih (Laudato Si, Fratelli Tutti a toto) se na tohle čte rozhodně nejlépe. Netřeba číst něco víckrát nebo se k nějakým odstavcům vracet. Za to po obsahové stránce je tohle hodně silné a složité čtení.
Jedná o téma, které by nemělo být ve společnosti tabu, takže by dávalo smysl, aby si tuto publikaci přečetlo co nejvíce lidí, ale… Tahle kniha je zároveň šílené mučení. Není kapitola, u které bych nebrečela. Rozhodně to není nic pro slabé povahy nebo pro lidi, kteří v blízké době přišli o někoho ve svém okolí. (Minimálně těmto lidem doporučuji si čtení „dávkovat“, „rozkouskovat“ a ne to „sfouknout“ celé najednou.)
Autorka v knize popisuje, jak vznikl její seminář, kde dělá rozhovory s lidmi, kteří očekávali smrt, sdílí jejich příběhy, a jak tuto skutečnost přijali nebo nepřijali, jak na tento nový druh semináře reagovali lidé zaměstnaní ve zdejší nemocnici a jak lidé zvenčí.
Popisuje zde různá stádia, kterými umírající člověk prochází (i když to v knize není řečeno, řeklo bych, že se tyto fáze dají převést i na rodinu umírající, těžce nemocného), jak a proč se tak chovají. Například proč je starý člověk, který je závislý na pomoci ostatních, tak agresivní a plný zloby? Někdy jej může sžírat pocit vinny, že něčeho nedosáhl, že nedokázal zajistit svoji rodinu, nebo se jí málo věnoval a teď už je pozdě. Elizabeth uvádí, že takovým lidem lze nejlépe pomoci tak, že jim dáme najevo, že je chceme vyslechnout. Aby nám sdělili své strasti, strachy, úspěchy či neúspěchy.
Stádia, která autorka popisuje, jsou popírání a izolace, zlost, smlouvání, deprese, akceptace. V každé kapitole najdeme ukázkové rozhovory, ve kterých jsou tyto fáze „vidět“. Dále je jedna kapitola věnována naději. Že je důležité, aby i pacient v terminálním stádiu nemoci, měl nějakou naději a klidněji se mu umíralo.
Kniha se mi celkově líbila a ze všech tří děl mi toho rozhodně nejvíce dala. (Jsem ráda, že jsem si ji nechala na konec, i když jsem vůbec netušila, co od ní mám očekávat.) Měla bych ale jednu výtku. Vadilo mi, když během rozhovorů pokládala doktorka pacientům více otázek najednou. Pacient poté většinou odpověděl jen na jednu část otázky a doktorka se poté musela ptát znovu, aby získala odpovědi. Efektivnější by bylo pokládala jen jednu otázku. Je to samozřejmě už pozdě, ale jen takový osobní postřeh.
Rozhodně bych ale byla pro, aby si tuhle knihu (nebo knihu s podobnou náplní a cílem) přečetli všichni lidé pracující ve zdravotnictví nebo se ve své profesi dostanou do kontaktu s umírajícími, vážně nemocnými nebo i jenom starými lidmi. Mohla bych ji doporučit i lidem, kterým někdo blízký zemřel. Můžou se s jeho smrtí lépe vyrovnat.
Elisabeth Kübler-Ross si nesmírně vážím a obdivuji. Četla jsem všechny její knihy, které jsem sehnala a četla jsem její autobiografii Kola osudu, která bohužel nevyšla v češtině. Kniha O smrti a umírání se mi dostala do rukou jako poslední byť je to její kniha první. V prvé řadě by se měla stát povinnou četbou všem doktorům a zdravotnímu personálu, aby pochopili a vcítili se do pocitů a potřeb lidí s vážnou (smrtelnou ) diagnozou. A také by byla velmi prospěšná rodinným příslušníkům těchto pacientů. Vlastně by ji měl mít doma každý, protože každý se dřív nebo později s tématem umírání setkáme bezprostředně.
Ještě bych měl dodat, že 3 měsíce po jejím přečtení jsem byl konfrontován s tímto vším i ve skutečném životě.
Umřela mi totiž máma.
Skvelá kniha, presne tento typ odbornej literatúry mám rada. Zrozumiteľná pre laikov a obohacujúca aj pre odborníkov. Autorka, priekopníčka práce s umierajúcimi klientmi a terminálne chorými, všetky svoje teoretické zistenia ilustruje konkrétnymi prípadmi, alebo podrobnými prepismi rozhovorov. Odporúčam na prečítanie!
Náročná kniha, čítal som ju dlhšie, než u mňa býva zvykom, aj to som na ňu musel byť správne nastavený.
Smrť je tabu ešte aj v dnešnej modernej spoločnosti, ľudia sa o nej často boja hovoriť alebo ju skresľujú, či popierajú. Pritom je rovnako prirodzená ako dýchanie alebo život sám.
Okrem klasických piatich štádií vyrovnávania sa so stratou prináša autorka pri každom z nich kazuistický rozhovor s pacientom, ktorý nám umožní vidieť umieranie z hľadiska aktéra - samotného terminálne chorého pacienta.
Podľa môjho názoru by si mal túto knihu aspoň informačne prečítať každý, kto pracuje v pomáhajúcej profesii alebo prichádza do kontaktu s chorými či trpiacimi.
Není to sice zrovna snadné čtení, ale velmi potřebné k pochopení toho, co čeká mnohé z nás.
Hluboce smekám před autorkou, která v sobě našla sílu trávit stovky hodin v přítomnosti terminálně nemocných a vyslechnout všechny jejich stesky, nálady, postoje a názory; do té doby o nich nikdo moc nevěděl.
Vyjímečně palcuji plným počtem.
Klasická práce Elisabeth Kübler-Ross, která u nás vycházela už za komunismu v samizdatových překladech a přepisech. Nemohla vyjít oficiálně, jelikož člověk budující socialismus by se myšlenkami na smrt neměl stresovat. Autorčino určení postupných fází reakcí na blížící se konec u terminálně nemocných (šok – popírání – hněv – smlouvání – přijetí a nad tím střídající se fáze naděje) je poměrně známé. Kniha by se ovšem měla spíše jmenovat O smrti a umírání praktikujících křesťanů, jelikož autorka sice v poslední části tvrdí, že se dané schema týká všech de facto stejně – ateistů, věřících i kohokoli mezi tím – ovšem pak je těžko pochopitelné, proč když tři čtvrtiny knihy tvoří kazuistiky doprovázené doslovnými přepisy rozhovorů, z nich většina pacientů dokládá, že hlavní sílu čerpají z toho, že se odevzdali Bohu. Ateismu má tak paradoxně asi nejblíže pacient, který sděluje, že i když je myslím praktikující protestant (nebo katolík, teď nevím), on na modlení zase tak moc není a modlí se za něj spíš jeho žena. Celá kniha tak nepůsobí příliš všeobecně platně. Ostatně teoretická část se mi jeví spíše jako taková zobecňující dojmologie doprovázená hojnými citacemi z Rabíndranátha Thákura (btw, to je ten spisovatel, jehož básněmi prý záměrně iritoval členy Vídeňského kroužku na svých přednáškách Ludwig Wittgenstein, když měl dojem, že jsou úplně mimo – což bylo zřejmě dost často). Na druhou stranu je práce Kübler-Ross za prvé průkopnická (jedná se o šedesátá léta v USA) a za druhé jistě prakticky velmi prospěšná, neboť zásadně změnila přístup především pomáhajících profesí k pacientům, pro něž již nelze léčebně mnoho vykonat. Kübler-Ross vycházela z neutěšené situace, kdy se smrt brala jako něco, co je třeba maximálně potlačit, jelikož jsou před ní všichni profesionálové v koncích (vyjma kněží pochopitelně). Komunikace mezi pacienty a doktory či ošetřujícím personálem se proto většinou odbývala na úrovni pozorování a vyhodnocování dat z přístrojů a mnohdy i sérií zbytečných testů, která měla zakrýt omezenost moderní medicíny. Lidskost nikde; empatie a schopnost pochopit a naslouchat potřebám nemocných minimální – a to často i ze strany příbuzných. V tomto ohledu se práce dosti podobá knize Atula Gawandeho Nežijeme věčně, v níž se v roce 2014 popisuje situace v americkém kontextu dosti podobně – z toho plyne, že díky Kübler-Ross se těmto pacientům a jejich rodinám nyní věnuje vyškolený psychiatr či psycholog, ale společnost je ve svém vytlačování smrti za okraj pozornosti prakticky ve stejné křeči. A to včetně příslušníků lékařského stavu. Ostatně právě personál nemocnic – doktoři a sestry – jsou těmi, kdo na autorčiny průkopnické semináře reaguje s hysterií, která nemá s racionálním přístupem mnoho společného. Pacienti i jejich příbuzní byli u rozhovorů Kübler-Ross vždy velmi vstřícní, doktoři a sestry občas reagovali jako sociopaté. Dlužno dodat, že mnoho z nich jen dočasně – jakmile její seminář osobně navštívili, jejich přístup se často změnil. Proto asi autorka přes průběžně uváděné peripetie na konci knihy ne zcela uvěřitelně tvrdí, že na její seminář reagovali pozitivně ÚPLNĚ všichni.
Četla jsem v rámci studia a nejraději bych tuto knihu zařadila do povinné četby. Autorka je bez pochyb velká osobnost s laskavým srdcem.
Skvělé, průkopnické, poučné, stále aktuální. Tím se dá tato kniha charakterizovat. Ukázkové rozhovory a kaziustiky pozitivně obohatily text. Jedná se o specifické a výjimečné dílo, které nenásilně nutí čtenáře se zamyslet. Na sto procent se ke knize ještě nekolikrát vrátím.
Autorovy další knížky
| 2015 |  O smrti a umírání |
| 2013 | Lekce života |
| 2012 | Světlo na konci tunelu |
| 1996 | Kniha nejen o duši |
| 2003 | O dětech a smrti |
S touto knihou by se během života měl seznámit každý. A raději dřív, než později. Autorka výborně popisuje situaci, do které se dřív nebo později dostaneme všichni.