O smutných očích Hany Karadžičové
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/68639/o-smutnych-ocich-han-68639.jpg
4
117
117
...je jednou z nejznámějších a také nejkrásnějších povídek knihy Golet v údolí, kterou Ivan Olbracht uzavírá svá díla ze Zakarpatské Ukrajiny. Dějištěm této povídky je židovská vesnice Polana, jejíž obyvatelé žijí dosud v zajetí středověkých předsudků, náboženských pověr a zvyků, v bídě i blahobytu. Zde vyrůstá hrdinka Hana, dcera zchudlého krčmáře a kupce, která se jako první odpoutává od tohoto prostředí a vzepře se proti životu, jaký je jí vnucován tradicí. Její vzpoura nekončí však zlomeným srdcem, propadlým smutku a pasivitě, ale dovede ji přes všechna příkoří bigotních vesničanů ke šťastnému a plnému životu. S humorem až ironií, ale s nesmírným lidským pochopením rozebírá Olbracht náboženské předsudky a zvyky, jejichž starobylost, formálnost a nesmyslnost ukazuje v kontrastu s novým, zdravým názorem na život.... celý text
Přidat komentář
Hm, tak to byla opravdu krásná dramatická kniha o silném vlivu náboženství na židovskou obec, na její rodiny, jednotlivce, hrál zde roli majetek - věno a do toho všeho jedno velke životní rozhodnutí jedné odvážně mladé ženy. Mistrně napsané, viděla jsem všechny ty oči, nosy, pejzy, tu drsnou polanskou přírodu, žlutý vozíček, saně, Národní divadlo. Taková útlá knížečka, tak málo slov a takový zážitek z četby!
(SPOILER) V prvé řadě: velký dík autorovi, že žádné rituální krveprolití, ke kterému to zdánlivě směřovalo, se nakonec nekonalo. Perfektní, skvěle napsaná kniha se silným příběhem, to bezesporu. Občas se tam pro mě objevily nějaké nesrovnalosti, ale budiž. Spíš se nemůžu úplně srovnat s tím, že jsme opustili Polanu s pocitem vítězství a radostného očekávání šťastnějších zítřků v moderní atestické společnosti. Z toho optimistického podobenství jízdy z hor do roviny mě spíš mrazilo. Ale jinak vážně dobré, jen prostě ne na plných 5 hvězd.
Nádherný baladický příběh ze světa zaniklých židovskych komunit na Podkarpatské Rusi. Ivan Olbracht byl vynikající autor.
Smutné židovské oči, v nichž jsou stovky let pronásledování. A Hanule se chce se svým Ivem uvolnit. Je to silné... (A o to silnější, že tušíme, co by se s těmito postavami a jejich dětmi mohlo stát za pár let.)
Na to, že je to klasika a hůře se mi četla, je příběh moc krásný a užila jsem si ho :-)
Výborná novela o lásce chasidské dívky Hanele a volnomyšlenkáře Iva, o Podkarpatské Rusi, židovské tradici, víře a nevíře, tvrdohlavosti a vytrvalosti, zatracení a očištění. Autor dokázal příběh napsat s pochopením pro všechny strany a dovést ho do skvělého, dramatického závěru.
Autorovy další knížky
| 1991 |  Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 |  Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Možná za to mohla Anna proletářka a obdivné reportáže ze SSSR, možná ty vyloženě nepovedené filmové adaptace z devadesátých let. Každopádně jsem měl Ivana Olbrachta nějak zaškatulkovaného jako autora, který není pro mě. Nové rozhlasové provedení v produkci rádia Proglas (trvale k dispozici v jejich audioarchívu!) mě ale nalákalo a musím říct, že jsem se do exotického světa odlehlé zakarpatské vísky Polany ponořil s velkou chutí. Jsem docela filosemita, takže to prostředí samotné mě vábilo, už jen ta jména představitelů obce dýchala atmosférou! A archaický Olbrachtův styl, vyprávěcí i stylistický, k tomu moc dobře pasoval.
Samotný příběh o lidské touze lámající okovy společenských tradic je vlastně dost archetypální a mohl by se klidně v trochu jiných kulisách odehrávat i jinde a jindy. Také reakce městečka jsou dobře známé a univerzální: rodinné averze táhnoucí se skrz generace, nepřejícnost, závist, vševidoucí oči dobře skryté za okenicemi a ústa vždy připravená vypustit jedovatou dávku pomluv. Jen v ortodoxní komunitě od světa odtržené Polany jsou všechny tyhle nectnosti nějak víc vidět. Jako pod lupou.
Přesto jsem nějak nedokázal číst Smutné oči jako jednoduchý portrét nemoderního starého světa, který si tragikomicky neuvědomuje, že už přesluhuje. Sám se tomu divím, ale nějak mi byla ta vesnice sympatická, ano, i s tou vší svojí prkennou konzervativností. Nevím proč, ale nějak mě dojímalo to lpění na tradicích realitě navzdory. Snad proto, že vím to, co žádná z románových postav v meziválečném čase ještě nemohla tušit, tedy že všechny rozdíly v Židovstvu drasticky srovná brutální síla nacistické totality. "Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká," zpívá nechvalně známý písničkář, a já s ním musel po dlouhé době zase jednou souhlasit.
"Šemá Jisrael, Adonaj elohejnu, Adonaj echad! Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať tato slova, která ti dnes svěřuji, zůstanou ve tvém srdci. Vštěpuj je svým synům a mluv o nich, ať sedíš doma nebo jdeš po cestě, ať uléháš anebo vstáváš. Přivaž si je jako znamení na ruku a jako pásek na čelo. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány."
(Šema Izrael, Deuteronomium 6, 4-9)