O sobě
Noemi Rejchrtová , Jan Amos Komenský , Amedeo Molnár
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368048/bmid_o-sobe-vdH-368048.jpg
4
12
12
Obrovská literatura věnovaná J. A. Komenskému na jedné straně nashromáždila množství znalostí, ale na druhé straně navrstvila na jeho osobnost tolik odborných i popularizujících výkladů, že se pod nimi ztrácejí její kontury. V této knize se Komenský představuje sám. Nenapsal soustavnou autobiografii. V dopisech a útržkovitých i ucelenějších svéživotopisných záznamech však o sobě pověděl velmi mnoho. Když na sklonku života charakterizoval sám sebe jako "muže touhy", pojmenoval hnací sílu nadlidské pracovitosti, jíž vzdoroval osobní i národní tragédii. Chronologicky seřazené listy, vzpomínky a apologetické projevy vypovídají o tom, jaká to byla touha a co ve své naléhavosti obsáhla. Otevírají spolu s výňatky ze spisů Komenského, přibližujícími dobovou mentalitu a každodennost, průhled do jednotlivých etap jeho života: dětství předčasně ukončené osiřením, studií v cizině, práce ve vlasti, nad níž se stahují mraky absolutismu ohrožujícího zbytky svobod hájených od husitství, bělohorské katastrofy, vykořeněnosti exulanta přemáhané úsilím o dobytí nejzazších možností lidského poznání a stálou myšlenkou na zubožený národ, jehož vyslancem se cítí být v anglických, švédských, uherských i nizozemských službách, ať uctíván jako geniální reformátor školství, trpce si uvědomující, že pedagogika není jeho nejvlastnějším posláním, nebo ponižován do postavení prosebníka, dožebrávajícího se na svých mecenáších pomoci pro těžce zkoušené krajany. Z knihy postupně vystupuje nečítankový, nepřikrášlený a tím také živý a životný Komenský... celý text
Přidat komentář
Asi by se divil, kdyby viděl dnešní žáky, dnešní rodiče a vůbec dnešní školství.....
... To jest jakmile se mládež pomocí dveří jazyků naučí rozlišovat věci podle zevnějšku, aby si pak zvykla nahlížet do vnitřní stránky věcí a všímat si, co je jedna každá věc svou podstatou...
... Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, to jest že nepřevádějí z mysli do mysli věci nebo smysl věcí, nýbrž že mezi sebou vyměňují slova nepochopená nebo pochopená málo a nesprávně...
A to činí nejen lid, nýbrž polovzdělaný dav; ano, čeho je více želet, z velké části lidé školení, a to proto, že ve slovech je nekonečně mnoho významů...
Z toho plyne, že není velký rozdíl, jakým jazykem kdo mluví - barbarským, nebo vzdělaným; neboť všichni nejsme nic než měď zvučící aneb zvonec znějící, pokud mluvíme slova, ne věci - to jest slovné slupky, ne jádro představ...
Velebím osudu, že mi přihrál tuto knihu! Navíc, je to pro mne na Databázi knih 1000. položka, jubilejní, a myslím, že je dostatečně důstojná.
Komenský sám nikdy žádný vlastní životopis nenapsal. Komeniologové s pozoruhodnými jmény Amadeo Molnár a Noemi Rejchrtová prošli celé jeho dílo a korespondenci a sestavili zcela unikátní pásmo, ve kterém Komenský mluví o svých zážitcích, myšlenkách, touhách, přáních, a to jak konkrétních světských tak velkých, uvažuje, káže, napomíná a vybízí. Vše je seřazeno od jeho dětství až k poslednímu dopisu. Toto musela být neskutečná editorská práce.
A když to člověk pročítá, objevuje Komenského jako velmi plastickou figuru. To nebyl jen kněz a pedagog, ale také otec, trojnásobný manžel, muž, samozřejmě filosof/myslitel, ale taky vizionář s mesiášskými sklony, jehož svět se točil kolem pevné víry v boha, ale věřil i různým viděním a proroctvím. A hlavně z textů vysvítá jeho urputná snaha zanechat dílo, které by přetrvalo, ne kvůli němu jako autorovi samotnému, ale kvůli účinku jeho díla na všenápravu světa.
Musím zmínit skvělé názvy kapitol, které editoři vyzobli z jeho textů: „Na začátku záleží všecko“, „Zavolán k pastýřské službě“, „Začal jsem pozorovat jedny věci z druhých“, „Dal jsem se vyvléci před hlediště“, „Chci psát díla, která přetrvají“, „Zjinud jinam přecházeti“, „Co mně, starci, bylo dáno vidět“ a velmi výstižný je název editorova úvodu „Trýzeň úkolu změnit svět k lepšímu.“
Komenský patrně věděl, že je (samozřejmě bohem) nadán vidět víc a jeho nápady se v praxi osvědčovaly. Jeho Dvéře jazyků mu skutečně otevřely dveře do celého tehdejšího světa, všude (v nekatolických zemích) ho chtěli pozvat, aby jim pomohl jeho didaktické metody zavádět, byl vlastně na roztrhání. („Pravá metoda zasluhuje uznání. Je-li moje taková, je dobře: ale zda je taková? Oni mínili, já až dosud pochybuji.“ s. 304) Ale on sám věděl, že to byla jen podmínka nutná, a že vidí dál – že by měl snad návod na nápravu světa, zrálo to v něm pomalu, a byl neustále vyzýván, ať už to vydává, třeba po kouscích, mecenáši chtěli vidět výsledky a přihřít se na jeho slávě. („Prosím tudíž, přestaňte naléhat na uveřejnění, dokud u mne neuzraje, co konám. Nesnažíme se vyhovět průměrným mozkům, nýbrž věcem samým; a nemůžeme vyhovět sobě samým, dokud se nevyhoví věcem,“ s. 204) Ty tlaky byly obrovské, dokonce někteří vydávali kusy jeho děl i bez jeho svolení. („Jinak si obvykle stěžuji na svou pomalost: je-li komu dáno chrlit knihy, mně to dáno není; avšak je mi dáno – velebím dobrotu boží, která tu nepohrdá jako nástroje užívat mé nedostatečnosti – chtít psát taková díla, která přetrvají,“ s. 208).
Zároveň ho ale jeho církev neustále volala k pastorační službě, zatímco on trávil dlouhé měsíce v různých zemích na různých dvorech a ve městech, byl v permanentním rozkolu, co má dělat dřiv. („Tu však na mne ještě mnohem více naléhali, že mimořádná práce je práce mimořádná, z vlastní vůle podstoupená, kdežto povolání církevní je božské, tu prý jsem víc vázán. Odpověděl jsem, že nestačím obojí úloze.“ s. 247)
Ve vrcholném okamžiku, kdy už by měl završovat své pansofické dílo, ke kterému se cítil být povolán, lehlo popelem město Lešno a jeho veškerý majetek, včetně rukopisů a knihovny. („Nebylo možno zachránit nic kromě života. Tak také mi zašlo celé mé jmění, domek, nábytek, knihovna, skutečně všechny moje poklady po čtyřicet let shromažďované prací po nocích, mimo ty nečetné spisy, které již byly vydány nebo byly za poplachu namáhavě naházeny do jámy a zakryty zemí,“ s. 259)
Obdivuji, že ho to zcela nezlomilo, a díky příznivým okolnostem mohl posledních 12 let života v Amsterdamu toužebné dílo skutečně vykonat. Ale celým textem se vine zoufalství, volání po klidu na soustředění a podstatnou práci, chtěl se vyhnout všem návštěvám, oficialitám, řízení a zavádění škol („Zlořečena budiž každá hodina a každý okamžik kterékoliv práce, jestliže jsem ji na něco jiného vynaložil.! s. 292). Vždycky prosil své ochránce o zachování anonymity, ale ne – hned druhý den se to rozkřiklo a už ho zase zvali na městskou radu, poslové přicházeli, z Polska ho zvali do Londýna, z Londýna do Holandska, z Holandska do Švédska, ze Švédska ho posílali do Německa, z Německa ho zvali do Uher, pak přišlo osudné Lešno, a nakonec zas Amsterdama... To vlastně s pocitem permanentního vyhnance, který musí poníženě prosit a žebrat ne pro sebe, ale pro jeho druhy a společenství. („Celý můj život byl putováním a neměl jsem vlasti.“ s. 298).
Komenský byl mimořádná osobnost, které se nakonec poštěstilo dílo završit a umíral (tak jak před tím žil) s představou, že najde klíč a návod pro svět, jak se zlepšit. („Nenabízím prostě knihu, nýbrž pochodeň, klíč a lučavku na knihy, co jich vůbec je, a na myšlenky, řeči a činy Vaše a všech lidí. Pochodeň, aby se všechny tyto věci daly číst jasněji, aby se jim rychleji rozumělo, lučavku, aby se s větší jistotou dalo zjistit, zda to neb ono přináší zlato, nebo stříbro, nebo struzku.“ s. 329).
Je to skvělá kniha, patří mezi skvosty mé knihovny.