O spisovatelství a stylu

29.03.2022

Povinná četba!

13.09.2020

"Když čteme, myslí za nás někdo jiný: my jen opakujeme jeho mentální proces. Je to, jako když se žák učí psát a obtahuje perem čáry, které učitel napsal tužkou. Proto jsme při čtení myšlenkové práce z větší části ušetřeni. Odtud ta citelná úleva, když se přestaneme zabývat vlastními myšlenkami a přecházíme ke čtení. Avšak během čtení je naše hlava pouze rejdištěm cizích myšlenek. A když ty konečně odtáhnou, co zbývá? Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet – jako ten, kdo neustále jezdí na koni, se nakonec odnaučí chodit." (s. 51)
Kvintesence moudrosti je zachycena v těchto myšlenkách Schopenhauerových. S jeho pojmem vůle k životu, jsem se již měl možnost setkat v Metafyzice lásky. V tomto spisku jde především o literaturu, co je dobrá a co špatná literatury, že myšlenka by měla předcházet stylu, recenzenti by neměli být anonymní atd. Je toho hodně, o čem by se v souvislosti s touto sbírkou postřehů, dalo napsat. Myslím, že se jedná o čtivou formu filosofie, Schopenhauer píše srozumitelně a jasně, a podle mě jedno z nejlepších filosofických děl o literatuře, kterou si můžete přečíst. Sám jsem zastánce jakéhosi "elitářství", co se literatury týče, a kolikrát dokážu naštvat nad zkaženým překladem či braky, které dnes a denně vychází, no radši je už nečtu. Radikálním liberálům, kteří popírají jakoukoli hierarchii, tedy i tu literární, knihu nedoporučuji, leda by chtěli nahlédnout do hlavy opozice, což by vzhledem k liberálním hodnotám měli udělat, ale nedělají. Tečka.

01.07.2020

„Je zcela nemístné, abychom toleranci, kterou vůči tupcům bez mozku nutně potřebujeme ve společnosti, jež se jimi všude hemží, přenášeli i do literatury. Neboť zde jsou nestydatými vetřelci, a snižovat špatné je zde povinností vůči dobrému: kdo nemá nic za špatné, nemá ani nic za dobré."

Schopenhauer mi mluví z duše. A dělá to grandiózním, dokonale čtivým stylem s přemírou ironie, s žlučovitým hřímáním a převahou génia, jenž ví, že je génius. Souhlasím s tvrzením o retrográdním vývoji věd i s tím, že číst moderní literaturu je většinou ztráta času. I jeho názory na jazyk a styl sdílím a intuitivně i praktikuji. Ostatně knížečku jsem dostala darem od svého čtenáře, což beru jako závazek psát kloudně.
Zaujalo mě, že již on přišel s koncepcí kulturních dějin, existujících vedle dějin politických. Napadá mě, že právě jeho gesteisgeschichte možná ovlivnila Adolfa Hitlera; je známo, že Schopenhauera miloval, dokonce ho upřednostňoval před Nietzschem. :) Chápu, proč se autor pouští do Hegela (a nazývá hegelovce „nejnestoudnějšími tvory pod sluncem"), vcelku i do Schellinga, ale překvapilo mě, že mu není vhod ani Fichte, kterého považuji za podobně velikého filosofa jako Schopenhauera samotného.
Na českém vydání mě mrzí občasné jazykové chyby. Spáchat je v překladu dílka o jazyce je dosti trapné.

„[Napodobitelé] jsou bez žluči stejně jako holubice: avšak kdo je bez žluči, je bez rozumu; a právě ten plodí určitou acrimonii [dráždivost], která v životě, umění a literatuře dennodenně vyvolává vnitřní výsměch a kritiku tisíce věcí, a tak nám zabraňuje je napodobovat." ..., tvrdí cholerik Schopenhauer :D

14.11.2018

Čo čakať od Schopenhauera. Toto je presne jeho štýl. Síce to nie je tak pútavé ako jeho vízie o géniovi, odpútavaní sa od Máje či ako jeho reflexie samoty. Každopádne ide o zaujímavý čriepok k tomu, spoznať tohto voluntaristického filozofa komplexnejšie.