O svobodě a náboženství

25.08.2020

Tak dlouho Marek Orko Vácha citoval Jonathana Sackse, až jsem si přečetla jednu jeho knihu. A moc dobře jsem udělala. Sacks mě přiměl dívat se na starozákonní příběhy novýma očima a propojit je se současností. Doporučuji!

24.03.2018

„Poznat, že někdo je dobrý, a říct mu to – to je také tvůrčí počin. A jeden z největších! Existuje několik nenapravitelně zlých lidí, ale je jich málo. Prakticky v každém z nás je něco dobrého a výjimečného. Něco, co roste, jen pokud je to vystaveno sluníčku lidského ocenění. Schopnost vidět v druhých dobro a snaha odkrýt to pro ně samé v zrcadle pochval je naší pomocí, kterou jim můžeme nabídnout. Jak uvádí Talmud: ‚Ten, kdo umožní druhým konat dobro, je větší než ten, kdo koná dobro sám.‘“

Tahle knížečka klame tělem, je malá rozměrem a působí velmi nenápadně, ale je přímo nabitá myšlenkami.
Příběhy z první knihy Mojžíšovy zná, alespoň rámcově, každý, takže by to mohlo vypadat, že něco zbrusu nového už nemůže být řečeno. Jenže rabín Sacks je skvělý v tom, že dokáže nahlédnout na důvěrně známé věci originálním pohledem, který ale není nijak extravagantní. Naopak – v momentě, kdy se Sacks dostane na konec řetězce svých úvah, vše zní nejen naprosto logicky, ale také naprosto jednoduše. Měl jsem často pocit, jaký má člověk, když má za úkol nakreslit nějaký objekt jednou čarou. Zkusí to tisíckrát a nic. A když pak vidí řešení, tak jenom žasne nad tím, že něco tak jasného neviděl. Nejvýrazněji jsem měl tenhle pocit u vysvětlení čtyř prvních příběhů (Adam, Kain, Noe, Babylon) jako navazujícího pojednání o zodpovědnosti člověka pojatého v pojmech vývojové psychologie (ve zkratce: uvědomění si možnosti ovlivňovat okolí, morální zodpovědnost za své činy, zodpovědnost za jiné, zodpovědnost vůči řádu světa). To rozkrývání významů je taková trochu intelektuální detektivka a myslím si, že tím může oslovit i čtenáře bez vazby na judaismus nebo křesťanství – třeba zvídavé agnostiky s otevřenou myslí.

Velmi oceňuji i to, jak nenásilně promítá starozákonní příběhy do závěrů užitečných pro každodenní život. Prezentuje víru nejen jako impuls osobního růstu, ale víra v jeho podání může i podporovat ohleduplnost k okolí, zvyšovat toleranci a pomáhat vytvářet o trochu snesitelnější svět.
Osobně jsem byl potěšen tím, že rabín Sacks nezneužívá své evidentní inteligence k agresivní rétorice a nesnaží se pod pláštíkem břitké polemiky urážet nebo zesměšňovat své názorové oponenty nebo konkurenční světonázory. I to byl důvod, proč jsem se ve světě jeho esejů cítil tak dobře.

„Lidé, cítící úzkost i v čase vítězství, jsou lidmi, kteří znají tragickou složitost života. Někdy nestačí učinit správné rozhodnutí. Někdy je třeba napřít síly tak, aby se svět změnil. Aby už ani tato správná rozhodnutí nemusela být činěna, protože se najde nekonfliktní lepší řešení.“

13.09.2016

Velmi zajímavá kniha. Pro křesťana je velmi dobré, když vidí známé Biblické příběhy a postavy zase z jiného úhlu pohledu od významného židovského intelektuála.

18.02.2016

Nádherné myšlenky člověka, jehož intelektuální vhled, morální síla a kouzlo výřečnosti mi vyrazili dech. Silná kniha, nabitá silnými myšlenkami. Za vše malá ukázka(zkrácena):

Ditě jako zázrak

Bůh několikrát Avrahamovi slibuje početné potomstvo. A jaké je realita ? Avraham má mnoho stád, stříbra a zlata. Má vše – s výjimkou dětí. První zaznamenaná Avrahamova slova Bohu byla slova prosby o děti. Prosba o budoucí generace. První Žid se bál, aby zároveň nebyl i posledním.
Pak se narodil chlapec. Sára dala Avrahamovi svou služebnou Hagar s nadějí, že jim porodí syna. Stalo se a syn dostal jméno Jišmael (Bůh vyslyšel). Avrahamovy modlitby byly vyslyšeny. Jišmael se však neměl stát synem osudu Avrahamova.
Co se děje? Bůh tvrdil, že Avraham bude mít syna se Sárou. Oba se smáli. Jakže ? Oba jsme staří. Sára už byla dávno za menopauzou. Přesto se jim syn narodil a oni mu dali jméno Smíšek – Jicchak
Zdá se, že příběh má happy-end. Po všech slibech a modlitbách se Avraham a Sára dočkali syna. V tu chvíli přichází ledová sprcha, která mrazí i po staletích.
Bůh řekl Avrahamovi: „Avrahame !“, a ten odpověděl: „Zde jsem.“ „Vezmi svého syna, svého jediného syna, Jicchaka, kterého miluješ, a jdi do země Moria. Tam mi ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, kterou ti ukážu.“
Avraham bere svého syna. Tři dny putuje, vyleze na horu, připraví dřevo, sváže syna, vezme si nůž a napřáhne ruku. V tu chvíli se ozve nebeský hlas: „Nevztahuj na toho chlapce ruku !“ Zkouška je u konce. Jicchak přežil.

Naše tradice má mnoho odpovědí, ale jedna všechny přesahuje. Říká, že si ceníme právě toho, na co čekáme, vážíme si toho, co jsme málem ztratili. Život je plný podivností. Narození dítěte je zázrak. Právě proto, že je to tak přirozené, bereme to často jako samozřejmé.
To je důvod, proč na úsvitu židovské historie zkoušel Bůh Avrahama a Sáru dlouhým čekáním, nenaplněnou nadějí a obětováním syna, aby jejich potomci nikdy nebrali své děti jako samozřejmost. Každé dítě je zázrak. Být rodičem může být způsobem, jak se nejtěsněji přiblížit Bohu – stvořením života aktem lásky.