O věcech obecných čili Zóon politikon
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468845/bmid_o-vecech-obecnych-cili-zoon-politik-HWU-468845.jpeg
5
61
61
Soubor Čapkových úvah. Poprvé vyšel v roce 1932 v Praze v nakladatelství Fr. Borový jako 32. svazek Spisů bratří Čapků. Klasika ze Zlatého fondu SME.
Přidat komentář
Skvělé dílo. Má oblíbená úvaha Proč nejsem komunistou. Určitě si budu knihu muset přečíst znova za pár let, určitě uvidím myšlenky jinak než teď.
Jediné co mi vadilo, byla tehdejší gramatika třeba socialism nebo pesimism.
Kniha je poplatná době, ve které ji Karel Čapek psal - poválečná léta, spousta politických změn, lidé hledající nové naděje a lepší svět... Některé Čapkovy argumenty jsou podány trochu jednostranně, ne se vším souhlasím, ale některé části se mi líbily. Beru si z knihy dva základní poznatky:
(1) sliby o lepších zítřcích jsou nepodstatné, irelevantní. Důležité je začít na lepší budoucnosti pracovat tady a teď.
(2) o zářné budoucnosti se lehce mluví, ale něco přínosného zrealizovat je podstatně těžší.
Je nakonec jedno, jaký máme řád - zda zemi vede král, prezident nebo premiér. Důležitá je kvalita těchto lídrů a také kvalita a zodpovědnost nás, voličů. Nakonec máme vždy to, co jsme si zvolili, a obrázek našeho lídra je jako zrcadlo nastavené nám všem. Někdy si říkám, že by každý oprávněný volič měl podstoupit test inteligence a elementárního selského rozumu a na základě toho pak dostat voličský průkaz - asi by byl výsledek lepší, ale zase asi méně svobodný...
"Jednou jsem se přel s velkým básníkem o různých věcech tohoto slzavého údolí: I pláč dítěte, děl básník, patří k harmonii vesmíru. Pohněval jsem se; u čerta, slyším-li pláč dítěte, nebudu se starat o vesmír, nýbrž poběžím se podívat, zda se řvoucímu harantovi nic nestalo, nebo půjdu aspoň mu otřít nos."
V knižním vydání svých novinových textů o politice se Karel Čapek zabývá nejen úspěchy a neúspěchy první republiky, ale také obecnějšími otázkami: smyslem demokracie či noetikou (co je to pesimismus, relativismus, skepse?). Zamýšlí se, jak slavit 1. máj nebo 28. říjen, kritizuje megalomanii při stavbě reprezentačních budov čerstvého Československa, zkoumá vztah žen a politiky.
Souhrnně lze asi říci, že "buduje stát", ale se všemi výhradami k jeho nedostatečnosti, například v otázkách sociálních. Uvědomuje si, že změna ústavy neznamenala nutně změnu mentality; ve 20. letech se podle něj z Čechoslováků ještě nestali skuteční "lidovládci" namísto poddaných. Při vší kritičnosti ovšem republiku hájí proti komunismu, klerikalismu či pravicovému nacionalismu. Politický řád je podle něho třeba "předělat, ne porazit"; zlepšit, ne nečinně hanět.
Každá jeho myšlenka zaslouží úctu, ať už ji sdílíme, nebo ne, jakožto upřímný a hluboce humánní osobní názor. Politická opozice či mladší generace ho coby "státotvornou" osobnost často zahání ho defenzivy. Ale i když je spisovatel dotčen nebo zraněn, vždycky se svými protichůdci jedná laskavě; nehřímá apokalyptické floskule, mluví klidně a zhluboka, pokaždé maje co říci.
Zóon politikon není oslavným monumentem Československa, obsahuje autorovu vlastní kritiku i výhrady nedemokratických stran, s nimiž polemizuje. Lze ho tedy číst jako pramen o problémech mladého státu. Ještě větší cenu však má jako osobní konfese výjimečného člověka, briskního intelektuálně, umělecky i morálně. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že vedle "Proč nejsem komunistou" nenapsal také "Proč nejsem fašistou", jelikož jeho (semi)fašistické postavy - Maršál, Prus, Kornel - v zásadě nejsou filosofickou kritikou, spíš odrážejí jeho snahu hledat na všem alespoň pár "dobrých stébel":
"Pochmurný je ovšem Buridanův osel, který mezi dvěma otýpkami sena hyne hladem, jelikož se nemůže rozhodnout, do které z nich se má pustit. Ale pochmurný je také normální čili ideový osel, který žere jen z otýpky vlevo v děsné víře, že otýpka vpravo je překonaná, buržoazní a zkrátka prohnilá, nebo naopak z otýpky vpravo, pln opovržení k otrávené, nenárodní a zhoubné otýpce levé. V této alternativě věřím, že nejzdravější je názor osla sice omezeného, ale věcného, který v obou otýpkách vidí jen seno a nechává si pokdy, aby si z té i oné strany vybíral nejlepší stébla."
Další tvář Karla Čapka, neméně přínosná. Kéž by názory podobné těm jeho mělo co nejvíce lidí. Snaha o pochopení nebo aspoň tolerování ostatních názorů, směrů,... Humanista každým coulem :) V tomto souboru je i tolik známá odpověď Proč nejsem komunistou. Stejně tak je však velice zajímavou kapitola O nacionalismu, socialismu anebo pesimismu. Přečtěte si to, jestli můžete.
Vynikající knížka. Stále nesmírně aktuální (s drobnými výjimkami). Za všechny výpisky (podobně jako Chajda) dávám toto:
"Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů."
Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé. Obdivuji Čapkovo dílo, a po této knize je obdivuji ještě víc. Jedna každá kapitola/stať/esej je tak neskutečně trefná, nadčasová a stále použitelná, že je to až neuvěřitelné. Novinářský talent Čapka spočívající ve schopnosti pojmenovat věci těmi pravými, přesně padnoucími jmény, byl neuvěřitelný. Nebýt druhorepublikové lůzy, mohlo toho být od tohoto génia české novinařiny a literatury ještě mnohem, mnohem víc.
"Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě."
Čapkovi se zjevně podařilo velmi trefně vystihnout naší národní povahu, existuje-li něco takového, ale vzhledem k tomu, že se slovo od slova dají některé pasáže použít na dnešní dobu, asi existuje:
"Pamatujte na to, jací lidé, jaké duševní stavy, jaké měřítka, jaké náhledy se líhnou v naší politické a morální atmosféře. Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes."
Na závěr, zaujala mě jedna pasáž, kde si Čapek všímá vlastnosti spočívající v tom, že si přivlastňujeme určité úspěchy a neúspěchy máme tendenci svalovat na jiné:
"Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální; neboť to druhé vede k jiným skutkům - především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval, dřel se pro tu věc až do sklonku dnů."
Není snad lepším projevem otřepané sportovní "my jsme vyhráli", když se daří, ale "oni prohráli", když se nedaří. A to v úplně obyčejném sportu. Jak se to projevuje na úrovni společenské, si dokáže každý domyslet sám...
Úžasné dílo.
nádherný myšlenky. nechalo by se říct, pokračování ideálů humanitních.
na rozdíl od masaryka je pro čapka mravnost v člověku, ne v autoritě (bohu, náboženství).
Kniha obsahuje mnoho zajímavých náhledů na důležitá témata autorova života a v mnohém je aktuální. Pouze na začátku se mi zdálo, že si Čapek spíše hraje s jazykem (v čemž je dokonalý), než že by vážně rozebíral své názory. V dalších esejích bylo ovšem poznat, jak autor dozrával a vážněl.
Tak Vám, pane Karle Čapku, opět velmi děkuji. Bylo mi, jako již dříve, velkým potěšením číst takový kvas myšlenek. Devadesát let staré články jsou i dnes živé a aktuální, a i když nemusím vždy souhlasit se všemi Vašimi názory, většinu z nich bych vůbec neuměl tak hezky a trefně rozvinout. Perfektně vystihnuté a pěkné jsou stati o nacionalismu, o relativismu, o malých poměrech, o amerikanismu, známé z učebnic Proč nejsem komunistou (rok 1924). Jak jen jste dokázal vidět dopředu. Vlastně ne, viděl jste "jen" podstatu věcí a znal lidi. A v tom to je.
Hodnocením nechci vyjádřit, že souhlasím se vším, co autor říká; uvědomuji si, že autor vyjádřil svůj názor a svůj úhel pohledu, což se vlastně ani hodnotit nedá. Určitě však oceňuji hlubokou analýzu stále aktuálních témat a explozi zajímavých a propracovaných myšlenek k zamyšlení.
Texty, které jsou devadesát let staré a přesto platné i v dnešní době. Nadčasové texty např. - O malých poměrech, O politice, O amerikanismu ad.
např. Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického.
Zase jednou majstrštyk na majstrštyku od pana Čapka! Kdyby bylo víc takových lidí jako on na tom světě, tak by se to možná vyvíjelo jinak s námi.
Četná sbírka Čapkových moudrých úvah určitě stojí za přečtení a za zamyšlení. Vysvětluje zde své postoje ke spoustě společenských témat, ukazuje jak chápe místní poměry, slova jako pesimismus či skepse, dále objasňuje svůj názor na amerikanismus, tradici a na komunismus. Právě kvůli stati "Proč nejsem komunistou" nesmělo být dílo dlouho vydávané. Když se nad tím ale zamyslíme (a i nad ostatními kapitolami), Karel Čapek svou dobu předběhl sedmimílovými kroky, protože úvahy jsou silně (a až smutně a nebezpečně) nadčasové a při pominutí konkrétnějších údajů se dají použít jako vysvětlení spousty současných problémů a postupného úpadku. Dříve bylo dílo zakázané, teď se číst smí, ale zajímalo by mě, kolik lidí to ještě dělá...
Štítky knihy
politika Československo společensko-politická publicistika první republika, 1918-1938
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Nechám dnes ještě přes propast času a přesto aktuálně promluvit Karla Čapka.............
Úvahu " Proč nejsem komunistou" zná mnoho lidí, ale já budu citovat:
" O té státotvornosti:
........
Je to palčivá hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život.
Jen račte den za dnem věnovat drobet pozornosti tomu ševelení listů a jazyků, frází, pomluv, polopravd, lží, závisti, demagogie, podezření a podrážděnosti; to je jaksi obecná atmosféra, v níž žijeme.
K tomu si připojte, co nejmohutněji hýbe těmi, kdo provozují politiku nad námi občany; je to vzájemná nedůvěra, neloajalita, nesoučinnost, slepé partajní sobectví, osobní komplicita nebo osobní vzteky, nezájem o větší koncepce, neochota vzít na sebe odpovědnost. Politické přítmí.
Vím, že se v politice vyskytují idealisté a lepší lidé; bohužel také vím, že právě proto bývají tragicky izolováni..........