O věcech veřejných

09.12.2022

Po dočtení této knihy snad člověk ani nemůže nebýt smutný. Měl-li bych být zcela upřímný, posteskl jsem si při čtení, že se nám sice zachovaly Platónovy dialogy ve stavu takřka dokonalém, ale Cicerona jsme ztratili. Z Platónovy, promiňte mi to, z dnešního pohledu absurdní filosofie vychází přímo tam maximálně komunismus. Ciceron byl myslitelem mnohem bližším soudobé evropské civilizaci. Marx kritizoval Římskou republiku a císařství jako dokonalý systém vlastnického práva! A byl to Cicero, ne Platón, kdo se zastával myšlenek individualismu, humanismu a tolerance. Jistě, nebyl to dokonalý člověk, ale byl jistě kvalitním rétorem a přesvědčivým politikem (Ne tak právníkem, v tomto ohledu připomínám prohlášení Theodora Mommsena, sice, že by prý s radostí vyměnil všechny spisy, které napsal Marcus Tullius Cicero za alespoň jednu část Scaevolova pojednání O právu civilním (ten se vůbec nedochoval).) a jeho myšlenky zkrátka více odrážely myšlenkový základ toho směru vývoje, kterým si Evropa reálně prošla. Platóna je třeba kritizovat a dialekticky se od něj posouvat, Cicerona je třeba rozvíjet a korigovat. A přitom se nám z jeho díla zachovaly pouze střípky. Již jednou jsem u nějaké fragmentární knihy psal (snad u Lásky posledního magnáta), že připomíná krvácející rozdrásané tělo, chybí mu končetiny, teče z nich krev, člověk je z toho smutný a zhnusený, tam přeci něco má být, s tím něčím to teprve bude krásné. Zde to platí ještě více.

Kniha sama o sobě, ve stavu, ve kterém se nachází není příliš zajímavá a to říkám se vším respektem ke skvělé práci, kterou si překladatelé s tímto dílkem dali. První dvě knihy snad, ty jsou vcelku zajímavé. Jednak je milé vidět, že Cicero odmítal kategorické užití formy vlády. Bylo podle něj třeba mísit, což se ostatně odráželo v samotné státní formy Římské republiky. Cicero byl velký vlastenec… Ještě zajímavější byla Ciceronova reflexe historie Říma, od Romula, přes Seriva Tulia a Targuinia Superba až po počátek konce republiky (Res Publica amisa est…). Bylo milé připomenutí, jak mytologicky důležitou úlohu v historii Říma měly ženy. Lupa Romana, třicet za mír orodujících žen, znásilněná Lukrécie… Prvek ženství je v Římské mytologii opravdu výrazný. Mimochodem, zajímavou se zdá i skutečnost, že Ciceron, ač bych se nerad dopouštěl nějakých anachronismů, vlastně byl dobový… feminista. Jeho odpor k postavení ženy „alieni iuris“ a „loco filiae“ je zcela očividný, což bylo také milé zjištění.

Obecně je však hodnota knihy spíše historická, nežli myšlenková, tedy pro mne (tím nehodnotím její význam pro dějiny filosofie).