O zákonech

18.12.2022

Kniha „De Legibus“ navazuje poměrně zajímavým způsobem na knihu „De Republica“. Odkazy v ní jsou dokonce výslovné, stavěné tak, že Ciceron připomíná, co Caton prohlásil v oné knize. Navazuje se tedy v tomto smyslu: v Republice Ciceron popsal ideální obec (Řím s drobnou systematickou úpravou) a v Zákonech jí vybavuje zákonnou úpravou (Římskou s drobnými systematickými úpravami). Zcela neskrývaně tak replikuje Platónův postup v Ústavě a Zákonech. Přeci se Ciceronova struktura zdá poněkud méně rozmáchlá a díky tomu systematičtější, kompaktnější.

Dílo obsahuje tři knihy, přičemž první pojednává o (pozor!) přirozeném právu, druhá a právu pontifiků a třetí o úřadech v obci. Pokud víc knih vzniklo (jako že patrně ano) nám se, bohužel, nedochovaly. I přes to je dílo ve zdaleka lepším stavu, než De Republica, což je po mém soudu skvělé, jelikož jej shledávám o něco zajímavějším.

Druhá a třetí kniha samozřejmě tak trochu vyčpěly. Ciceron bohužel nepojednává o civilním právu, kteréžto úvahy by pro nás dnes byly mimořádně zajímavé, vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník provedl opětovný příklon k římskoprávním základům. Pontifikální právo, ani rozložení úřadů pro nás zkrátka již dnes nemají jinou, než historicky kontextovou hodnotu. I tak je to jistě zajímavé čtení. Možná nejzajímavějším na něm je, že by Ciceron (relativně) humanisticky založen. Kdyby Platón došel alespoň takovému pochopení pojmu „humanismus“ mohl se svět vyvíjet zcela jinak a mohl být lepší. No, nenadělám nic.

Nejzajímavější jsem shledal knihu první. Pojednává, jak již řečeno, o právu přirozeném. Nu a je to, nakolik jsem obeznámen, vlastně první relativně strukturované pojednání o tomto tématu! Ciceron byl, pokud si správně pamatuji, první, kdo načrtl relativně ostrou linii mezi pozitivním právem které jsme si sami dali (tedy právem v tom smyslu, ve kterém jej podle Cicerona chápe obyčejný lid) a právem, které vyvěrá ze samotné existence lidského druhu, které přirozeně směřuje ke spravedlnosti a které je za standardních okolnostem nám všem vlastní. Nemám ambici tu jeho chápání daných pojmů replikovat, přečtěte si to, je to krátké a překladatelé i editoři si v Oikoymenh tentokrát dali opravdovou práci, je radost to číst. Pozastavím se tu snad jen nad jednou větou, kterou Ciceron pronesl.

Ta věta je podle mne nad jiné zajímavá. Stojí se takto: „úkolem zákona je napravovat neřesti a podněcovat ke ctnosti“, či lépe takto: „ut quoniam vitiorum emendatricem legem esse oportrt commendatricemque virtutum, ab ea vivendi doctrina ducatur.“ Není to úžasné? Podivejte, tohle by vám nikdy žádný pozitivista nevyslovil! A já jsem pozitivista, já o tom něco vím! Takovéhle ambice, to je zkrátka famózní. Představte si, že jste zákonodárce a snažíte se na základě svého omezeného rozumu vymyslet zákon tak, aby napravoval neřesti (dnešní ubozí zákonodárci se zmůžou dohromady na to, aby potrestal zločiny!) a podněcoval ke ctnosti (a na to, aby před pácháním dalších zločinů pokud možno odstrašil!), to by se z toho snad ten chudák musel zbláznit. A pokud by se z toho nezbláznil on, tak my jistě. Ta představa je podle mě celkem vzato děsivá – zákon, ne vaše vnitřní přesvědčení vás provede vašim vnitřním životem… Fuj. Vždy mne takovéto myšlenky, a Ciceron ji zformuloval nádherně, fascinovaly. Já bych si opravdu nikdy nedovolil mít takové ambice! Je to možná projevem jisté zbabělosti, že se my, pozitivisté, snažíme o tupé a pozemské nastavení takových společenských pravidel, abychom se, pokud možno, nepozabíjeli, ať úmyslně, či nikoliv.

Nu, ale dost toho. Zkrátka se jedná o zajímavé dílo literárně, filozoficky, právně, i historicky a jako k takovému k němu chovám náležitý respekt, právě jako k Ciceronovi chovám veliký respekt za jeho rétorické schopnosti.