O zmysle života

Kniha od dávno zemřelého autora napsaná v roce 1933, tedy před 90 lety. Člověk musí mít toto na paměti při čtení. A svým způsobem být velkorysý k dávno překonaným přístupům. Tehdejší názory na homosexuály člověk pochopí. Časté čtení o rozmazlování, které se např. pozná tak, že dítě příliš pláče, byly na mě moc, i vzhledem ke znalostem o citlivých dětech. Kniha má co říct, je to zajímavá kniha pro řekněme historika psychologie, pro toho kdo si chce přečíst originální zdroje, ale ne pro mě, pro laického čtenáře se zájmem o poznatky z oblasti psychologie uplatnitelné v praxi, o pravděpodobně správné informace.

15.01.2023

No není to ono, je to takové volné vyprávěni a zároveň faktografická odborná literatura (avšak bez nějakého řazení a dělení) - prostě tak nějak napůl a celkově vlastne člověk těžko ví, jak to číst. Nečte se ani příjemně lehce, jako by bylo převyprávěno povídání. Ani k tomu člověk nezíská odborný respekt, jako by šlo o odbornou psychologickou/výchovnou literaturu. Více přínosů na mě pak dopadlo z japonského převyprávění myšlenek "Odvaha nebýt oblíbený".

10.01.2021

Adolf Adler patří k výrazným psychologům, z jehož teoretických systémů čerpá vývojová psychologie i psychologie osobnosti 20.st. Ve svém díle se zaobíral zejména takovými tématy jako komplex méněcennosti a nadřazenosti, touha po moci, rozmazlování či zanedbávání dětí či důležitosti pořadí mezi sourozenci. Kniha se mi docela líbila, i když některé teze nesou známky své doby a mě jsou cizí: Adler neustále opakuje varování před zhýčkáním dítěte a já si kladla otázku, co a jak tedy ve výchově dělat. Kolik citu je příliš a kolik zase málo. V podstatě pravděpodobnost že svou výchovou (hlavně silně pozitivní) vychováte neurotika je podle Adlerových kritérií téměř jistota.

04.12.2018

Základnou teóriou, na ktorej Adler stavia všetky teórie následné, čím myslím: komplex menejcennosti, komplex nadradenosti, neurózy podľa individuálnej psychológie, sexuálne perverznosti etc., je ohrozenosť elementárnej ľudskej potreby spolupatričnosti (gemeinschaftsgefühl), ktorá vychádza z evolučnej teórie. To, že z nejakej vedomej príčiny človek odmieta byť súčasťou "stáda", pričom je to jeho prirodzená potreba, ktorá sa v procese evolúcie ukázala ako efektívnejšia, má na neho recipročne neurotický dopad menejcennosti. Individuálna psychológia definuje neurózu v kontexte komplexu menejcennosti práve ako: chronický pokus o prekonanie komplexu menejcennosti nutkavou potrebou dokazovať okoliu, väčšinou afektívne, svoju cenu prostredníctvom ambícií, úspechov, na ktoré je ochotný vynaložiť minimálnu dávku snahy. Autor strana 75 : "...pokus vyhnúť sa omnoho väčšiemu zlu, zubami nechtami sa držať zdania, že mám nejakú cenu, draho za to zaplatiť, ale zároveň si priať dosiahnutie tohto cieľa bez toho, aby som musel platiť." Nie vždy sa jedincom bez potreby spolupatričnosti podarí prekonať ťarchu menejcennosti ostentatívnymi úspechmi, v takom prípade sa vytvára komplex nadradenosti, ako hojivý balzam na dušu. Autor str. 48: "Svoj pocit menejcennosti sa pokúšajú kompenzovať presvedčením o bezcennosti ostatných." Podľa Adlera je preceňovanie seba a podceňovanie ostatných zdanlivo definitívnym receptom na vnútorný nepokoj, s ktorým prichádza nevedomí mechanizmus menejcenného človeka. Ten ho avšak nevyhnutne len viac odsúva do samoty, od ľudí a od spolupatričnosti. Myslím, že na tento problém veľmi dobre reagoval Jung, ktorý opísal proces individuácie, ako proces odlúčenia sa od "stáda" bez patológie, nezašiel tak ďaleko, aby hovoril o menejcennosti, upozornil len na akýsi dlh, ktorý musí jedinec časom spoločnosti splatiť, aby sa vymanil z pod jej opovrhovania. Jung: "Človek v procese individuácie musí za seba priniesť výkupné, to znamená, musí predložiť hodnoty, ktoré sú rovnocennou náhradou jeho neprítomnosti v kolektívnej sfére. Jedinec je zaviazaný požiadavkami kolektívu, aby si svoju individuáciu vykúpil za cenu ekvivalentnej práce v prospech spoločnosti. Tento človek, ktorý je na ceste individuácie, musí prijať pohŕdanie zo strany spoločnosti, kým nesplatí svoj dlh."

10.12.2016

Keď sa človek prehryzie tou vrstvou nechutností a neuróz, uvedomí si čistotu celej knihy a Adlerov inšpiratívny odkaz a idealizmus. Celoživotné dielo zhrnuté a vysvetlené v jedinej knihe prináša čerstvý vzduch do inak páchnucej spoločnosti.

Původně jsem ohodnotila dvěma hvězdami: mám na knížku neblahé vzpomínky, přečetla si ji bohužel i naše paní češtinářka a každé její druhé slovo při charakteristice nás nedospělců bylo slovo komplex. Je dobré vědět, že psychologické knížky nejsou o nich, ale o nás. Tímto zdravím naší paní češtinářku z doby devadesátých let paní PhDr. S. A knížku nehodnotím.