Obklíčeni slony

17.09.2024

Ian Douglas-Hamilton vypráví, jak se v 60. a 70. letech v tanzanské rezervaci Maňara pustil do ekologického a etologického výzkumu slonů. Jeho žena Oria srovnává Ianovu práci s projekty Jane Goodallové a Dian Fosseyové, což je v něčem smysluplné a v něčem trochu přestřelené. Na jednu stranu dlouhovlasý skotský mladík prožil mezi svými zvířaty léta, kdy studoval nejen chování populace, ale také jednotlivců a societ. Také on mluví o osobnostech a rodinách mimolidských tvorů, na což v té době rozhodující část vědecké obce pohlížela jako na sentimentalitu, přinejmenším dokud se neseznámila s jeho výsledky. Na druhou stranu se Ian ke slonům nikdy nedostal tak blízko jako Leakeyho "trimátky" k lidoopům. A to navzdory smělým plánům, že si nejmírnější slonici časem osedlá.

Ian je, na rozdíl od Jane s Dian, vystudovaný zoolog s pregraduálem z Oxfordu. Dojem rozhodně dělá jeho všestrannost: jednotlivým slonům rozdal (mimo jiné) jména z řecké mytologie a identifikoval je pomocí speciálně upravené metody 3D fotografie, přičemž s evidentní lehkostí počítal úhly. V Maňaře pracoval na disertaci, na jejímž základě kniha vznikla. Mimochodem školitele mu dělal Niko Tinbergen, což mě přivádí k Tinbergenově předmluvě. Nizozemský etolog si zjevně myslel, že s nobelovkou si může dovolit cokoliv. Takže prohlašuje, že zpočátku vůbec nevěřil ve schopnost vlastního doktoranda dokončit práci, výsledky jeho výzkumu za první rok prohlašuje za průměrné (wtf) a na závěr čtenáře počastuje historkou, jak se s mladíkem koupali nazí. A já se ptám, v kterém vesmíru si sakra školitel něco takového může dovolit...?

Obě Ianovy části o chování slonů jsou proloženy oddílem Oriy Douglas-Hamiltonové o životě v Africe, a zejména v táboře uprostřed Maňary. Oria se slonům věnuje jen okrajově, zato líčí soužití se dvěma ženetkami, promykou, supem a kozou. Dál se soustředí na popis přírody, rodinného života a vztahů mezi táborníky. V závěru pak hodnotí, čím je sloni ovlivnili: "Zesílil náš svazek s naším dítětem, vzájemné hmatové laskání, důvěra k vůdci a skupinová obrana, kdyby se kdokoli z nás dostal do nesnází." Celkově je to výrazně... ženský text. Naopak Ian se primárně snaží prozkoumat vliv slonů na akáciový porost, kromě toho si ale všímá hierarchie ve stádech (do té doby se věřilo, že sloni jsou patriarchální), dynamiky menších skupin a společenského života sloních býků, gest a hry slůňat. Z mého hlediska nejzajímavější kapitolu věnuje smrti a "pohřebním" rituálům (?) slonů (s jejich interpretací je velmi opatrný). Jako ekolog neopomíjí ani vztahy mezi slony a lidmi: zajímavě a dost podrobně se rozepisuje o využití slonů ve starověku a o nutnosti ochrany, s kterou na přelomu 19. a 20. započali Britové a Němci. Netušila jsem, že Belgičané v Kongu začali cvičit africké slony pro lesnické práce. :)

Kniha je velká a fyzicky těžká, i kvůli mnoha fotografickým přílohám. Nicméně mám dojem, že jsem se toho dozvěděla méně, než by formát napovídal. Relevantní informace jsou vlastně nahloučené jen do několika málo kapitol, ostatní mi přišly spíš zbytečné. Ani popis života v rezervaci není tak zábavný a svěží, v tomhle ohledu mě mnohem víc bavil Můj život se slony od Lawrence Anthonyho, ač Anthony zase není zoolog. Nicméně Douglas-Hamilton toho pro africké slony udělal hodně. Jeho výzkum sehrál rozhodující roli v tom, že si některé africké elity uvědomily, že střílení slonů je problém nejen hospodářský, ale rovněž morální. (Šokující, že.) Ač přístup k regulaci sloních populací v jednotlivých rezervacích zůstal různý, Douglas-Hamilton velmi ovlivnil třeba Richarda Leakeyho, tudíž celou Keňu, a samozřejmě i svou adoptivní Tanzanii.

07.01.2023

I když kniha vyšla téměř před padesáti léty je pozoruhodná. Kniha manželů Douglas- Hamiltonových zaujme hloubkou pohledu , v knize odhalují tajemství života afrických slonů, jejich společenských vztahů, vývoje mláďat, putování, individuálních povah slonů. Kniha obsahuje množství fotografií ze života slonů. I když se budují národní parky a vynakládají nemalé prostředky na ochranu zvířat, na druhé straně je člověk největším nepřítelem slonů. Autor prezentuje myšlenku, že k záchraně slonů je nejdůležitější získat sympatie lidí, kteří s nimi sdílejí zemi a politiků, kteří tyto lidi reprezentují.Kniha určitě stojí za přečtení.

24.07.2021

Je zajímavé číst knihu vydanou před více než padesáti lety. Jejich názory v té době a teď jsou radikálně jiné. Kniha se mi líbila až na nějaké pasáže, které jsem musela přeskočit, jelikož jsem milovník zvířat a nedělalo mi to dobře. Dávám čtyři hvězdičky. :)

19.04.2020

Mám ráda Afriku. Kdysi jsem toužila zažít něco podobného, jako hrdinové této knihy. Hltala jsem všechno, co se týkalo Afriky a zvířat, která tam žijí. Osud rozhodl jinak :)