Oblomov
Ivan Alexandrovič Gončarov
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/121038/mid_oblomov-nC2-121038.jpg
4
238
238
Světoznámý román ruského spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova, poprvé vydaný v roce 1858. Jeho podstatná část vznikla při autorově pobytu v Mariánských Lázních. Gončarov na něm pracoval deset let, román patří do trojice volně navazujících románů Všední příběh, Oblomov a Strž. Hlavní postavou románu je statkář Ilja Iljič Oblomov, mimořádně líný a pasivní, extrémní případ zbytečného člověka, motivu typického pro ruskou literaturu 19. století. Na jeho osudech zachycuje Gončarov prázdnotu a nudu provinčního statkářského prostředí a pocit zbytečnosti jeho hrdinů.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1957 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Обломов (Oblomov), 1858
více info...
Přidat komentář
Zatím nejčtivější kniha z ruské klasiky, i když zatím jí za sebou až tolik nemám. Chvílemi k zamyšlení, chvílemi humorná a nudných rozjímavých pasáží je pomálu. Sice je to vcelku taková pohádka, ale smysluplný základ má. Dá se říct, že všichni jsme určitou kombinací Oblomova a Štolce, akorát se blížíme více či méně k jednomu z extrémů. (Já mám bohužel blíže k Oblomovovi).
Žádná doba nepřeje Oblomovům, přesto dokáží prožít spokojený a podle svých představ naplněný život. (Jen není příliš zajímavé o takovém, viděno zvnějšku, nudném životě číst ;-) )
Oblomov je zcela právem považován za jeden z nejvýraznějších počinů ruské literatury 19. st. a rozhodně dosahuje kvality děl takových literárních konkurentů, jakými byli Dostojevský či Tolstoj.
Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o ruskou literaturu, si zcela jistě uvědomuje zvýšenou emocionalitu těchto literárních děl. Přesto jsem byl zaskočen, jak rychle se ve čtenáři dokáže při čtení této knihy měnit nálada. Neustálé střídání naděje a zklamání z Oblomových (ne)činů čtenáře napíná a donutí ho dílo dočíst do konce v co nejkratším časovém intervalu.
Oblomova lze pochválit i za seberealizační dopady na čtenáře, neboť po přečtení knihy a pochopení Oblomovy osobnosti si začne sám sebe vážit i ten největší sebekritik.
Gončarovův román je vynikající dílo! Skvěle vykresluje obecné lidské charaktery na konkrétních postavách. Ilja Iljič Oblomov (mimochodem, jako by z oka vypadl knížeti Myškinovi z Dostojevského Idiota) je zajatcem své obrazotvornosti, nerozhodnosti, lenivosti, pohodlnosti - vykreslené jako důsledek rodinné výchovy. Při popisu jeho "oblomovštiny" - bouřlivé obrazotvornosti a hlubokého přemítání mě napadlo srovnání s modernějším výrazem "prokrastinace". Doporučuji jako manažerskou příručku!
Zdá se, že v dnešní tak aktivní společnosti už žádný Oblomov existovat nemůže. Ale když si rozvážím, kolik mých aktivit je ve skutečnosti "pasivitami"... no, hned mi z toho plynou jiné závěry ;o)
Bylo to takové velmi filosofické - vždyť první třetinu knihy Oblomov nevyleze z postele, stále přemýšlí a hádá se se Zacharem. Příběh mě začal bavit v okamžiku, kdy se v něm objevila Olga Sergejevna. Tam to začalo mít spád a rychle to ubíhalo - možná až příliš rychle, protože pak jsme opět spadli do propasti Oblomovovi lenosti, začal se sbližovat s domácí Pšenicynovou, cpát se jídlem a spát, no zkrátka od naprosté zkázy, sňatku s domácí a dítětem už ho nezachránil ani Štolc. Ten mi byl sympatický, ačkoli - stejně jako autor sám - ho vidím jako příliš ideálního člověka. Olga nakonec udělala dobře, že se s Iljou rozešla, byly oba naprosto rozdílné povahy a se Štolcem jí bude líp ;-)
Po přečtení knihy jsem ale pochopila, proč se řadí mezi klasická díla - kromě toho, že je to asi jeden z nejlepších realistických ruských románů, měla kniha značný vliv na ruskou kulturu a svým způsobem možná i nějak přispěla k zrušení nevolnictví...
Keďže som to prečítal, ešte stále mám do Oblomova ďaleko. Ale, čo ma prekvapilo, celkom som sa pri tom aj zabavil. Najmä v prvej časti.
Bolestná sonda v duši nebohého Oblomova mě svým způsobem docela zasáhla. Sledovat hnijícího, zevlícího a prostě lautrnicnedělajícího člověka mi bylo až protivné. Přišel do toho nečekaný cit k Olze, který ale přebila zase ta zevla a bolestné nic. Mi se román líbil, o to víc se budu snažit nikdy neupadnout k oblomovštině - ostatně se svým životním stylem k tomu mám megadaleko. Naštěstí. Nuda občasná je hnus a nuda celoživotní, programová, cílená? Škoda slov...
Je zajímavé pozorovat v sobě kousky Oblomova a uvědomovat si, že skončit jako on by mohly i ony kousky a tím pádem i já. Oblomovovu lenost vyvažuje jenom jeho čisté a dobré srdce, jak ostatně několikrát poznamenal Štolc i Olga, a vtip, který je k nalezení ve všech jeho dialozích se Zacharovem. Postava, kterou zřejmě nechápu je Olga, protože její vývoj je pro mne minimální. Jestli je to ale tím Oblomovovým dopisem, pak se jí hluboce omlouvám.
Tohle čtení pro mě bylo za trest (povinná četba + referát). Je to v podstatě téměř 500 stran skoro o ničem, resp. o neskutečně líným a pasivním chlapovi, který byl extrémně pohodlný a promarnil svůj život v leže na gauči v roztrhaným županu. Samotný děj by se v pohodě vešel do 100 stránek, ale ruští spisovatelé se rádi sáhodlouze vykecávají, takže je to rozvleklý a nudný jako skoro vše ruské.
Knížka patří k těm lepším Ruským románům. První díl se čte skoro sám. Hlavně díky Oblomovovi. V některých pasážích jsem se opravdu hodně a upřímně zasmál. Další dva díly už tak dobré nejsou. Je zde jakýsi příběh, který má určitou hloubku a chce něco říci, ale je to vše zdlouhavé a neurčité. V posledním čtvrtém díle se opět tu ta tam objeví nějaká sranda nebo zajímavý děj. Pokud chcete pochopit výraz "oblomovština", je opravdu nutné knihu přečíst celou. A je to asi první kniha, kterou jsem kdy četl, kde Němec má jen kladné vlastnosti a je v podstatě hrdinou knihy ...
I. A. Gončarovi se ve své slavné knize podařilo vytvořit nesmrtelnou postavu Oblomova, svým projem zcela nepokrytě odkazující na charekter určitého typu (zbytečných) lidí moderní doby. Člen nižší šlechty carského Ruska, ač vnitřně čistý a dobrý, se v závěru zcela dobrovolně poddává své životní pasivitě, kterou v jistých konkrétních projevech nebere nikterak jako prohru vlastního prázdného života, ale jako život, který je prostě jenom "jiný" (opakem se stává Oblomovův přítel Štolc, demonstrující rychlost a permanetní změnu, tedy primární atributy všudypřítomné moderní doby).
Jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Důvodem je hlavní postava - Oblomov, její životní styl, a další postavy, které jsou tak přesvědčivé, podobně i dialogy mezi Oblomovem a ostatními...
Znám dost lidí, kteří žijí jako "Oblomov".
Pan Gončarov vytahuje z klobouku hned dva ušaté paradoxy. Ten první: přestože hlavní hrdina, Ilja, je v podstatě myšlenkovým stachanovcem, nikdy nic neudělá. Ten druhý: přestože nikdy nic neudělá, je těch skoro pět set stran mimořádně strhujícím zážitkem. No, skutečně. Je to jako plavit se po přehledné řece, kde nejsou žádné peřeje a kde každý zákrut vidíte už z pořádné dálky - a vychutnáváte si to, jak se k němu blížíte.
Musím ale říci, že mě šokuje, s jakou bohorovností si různé učebnice, sumáře a anotace o Ilju Oblomova otírají své inkoustové huby. Není to žádný zoufalec, i když si tak v některých chvílích připadá; v konečném součtu je ve své pasivitě šťastný. A prostě jen ukazuje alternativní cestu životem, v něčem horší, v něčem snad i lepší než Štolcovu. Ani sám vypravěč v této knize nesoudí. Oblomov je takový, Štolc je makový. Oba dostanou, co jim přísluší a co jejich jest - snaha předělat se na něco jiného je marná.
Svým způsobem se dá Oblomovovi i závidět.
Autorovy další knížky
| 1963 |  Oblomov |
| 1952 | Strž |
| 1965 | Všední příběh |
| 1951 | Fregata Pallada |
| 1906 | Strž: román o pěti částech. Část I. a II. |
Dost dobře se to četlo, hlavně dialogy byly skvěle napsaný.