Oblomov
Ivan Alexandrovič Gončarov
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238694/bmid_oblomov-238694.jpg
4
238
238
Příběh zbytečného člověka – takový je v základních rysech nejslavnější, světoznámý román Ivana Gončarova, který přináší nejen velkolepé panorama života ruské společnosti uprostřed 19. století, ale především tiché a nenápadné drama nemohoucností čestného, upřímného, laskavého a vlastně zásadového člověka, který má v životě jedinou vadu: v zásadě ho není schopen a žije jen v zakletí svých snových vizí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Обломов (Oblomov), 1858
více info...
Přidat komentář
Neskutečně táhlé popisy všeho, včetně vlastní neschopnosti zvednout se a něco dělat. Zůstává mezi nedočtenými.
Cesta do života ruské aristokracie, kde pozná možná každy sam sebe. Jsem netrpělivý člověk, který pár svých snů uložil do šuplíku kvůli neschopnosti řešit tady a teď. Prokrastinace a neschopnost...tím jsem se v Oblomovovi hodně našla.
Přesto hodnotím 5*,jedná se jednoznačně o jedno z TOP ruských děl, které rozhodně stojí za to číst.
Možná vás cesta knihou s Oblomovem dovede do vlastní duševní nepohody, budete přes něj vidět nejen své vlastní chyby, ale i chyby ostatních. Člověk je stejný, ať žil.kdykoli, v jakémkoliv století. Možná mi to připomíná trochu i
puškinova Oněgina. Ruská literatura je nadčasová, ukazuje svým způsobem rozmařilost a to, jak člověk dokáže promrhat šanci jménem ŽIVOT.
Ťěšim se na podzimní čas, kdy plánuji vrátit se k ruské literatuře a to i díky Oblomovovi, Olze i Štolcovi
Začátek výborný, ale pak následoval úmorně zdlouhavý popis vztahu mezi Olgou a Oblomovem. Ten když jsem překonal, tak se mi ulevilo a opět vzrostl můj zájem.
Osobně, ty pocity lenosti, odkládání, apatie a zmaru znám, i s jejich následky. A musel je zažít i Gončarov, který je ale zároveň i překonal, protože jinak by nedokázal napsat tolik obsáhlých knih...
Oblomov měl tu výhodu, že kolem něho přeci jen někdo poskakoval a měl alespoň nějaký příjem. Ale pokud dnes člověk nevyvine minimálně nějakou akci, tak je oblomovština, přímou cestou na ulici a pod most.
,, ... rád bych věděl, jak se člověk stane žebrákem, jak se do takového postavení dostane. Dochází k tomu náhle nebo postupně, poctivě nebo podvodně?"
90%
Román Oblomov (1859) je posledním z velkých děl ruské literatury 19. století, který jsem dosud nečetl. Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 - 1891) v tomto svém nejslavnějším díle zobrazil osudy titulního hrdiny, Ilji Iljiče Oblomova, lenivého a pasivního bývalého úředníka žijícího v Petrohradě z výnosů svého malého venkovského panství Oblomovka o tří stech duších, kterého z jeho apatie nedokáže vytrhnout ani aktivní a podnikavý přítel Andrej Štolc, ani láska k inteligentní a upřímné Olze Iljinské. Sám říká, že je líný i žít. Štolc jeho život označí termínem "oblomovština", což je jev, kdy charakterově dobrý a upřímný jedinec, což Oblomov je, z nedostatku vlastní vůle propadne apatii a stává se zbytečným člověkem, jaké známe i z jiných děl ruské literatury (Puškinův Oněgin, Lermontovův Pečorin, Turgeněvův Rudin aj.).
Román pomalého tempa a řídkého děje vyniká psychologickou hloubkou a nádhernými postavami Oblomova a Olgy; méně vydařenou postavou je Štolc, jehož aktivita, cestování a činnosti jsou dány do kontrastu s Oblomovem, který není ani schopný odjet na svůj statek nebo dokončit plán změn, o němž jen sní a mluví. Oblomov je zvláštní postava, která není příliš sympatická, ale nakonec sympatie vzbuzuje a klade i provokativní otázku, co má vlastně smysl a zda je jeho apatický život opravdu tak špatný a zbytečný, zda třeba Štolcova aktivnost není také na škodu...
Jsem rád, že jsem tento skvělý román konečně přečetl. Znal jsem ho z povedeného filmu Nikity Michalkova s Olegem Tabakovem (z roku 1979) a ze dvou dramatizací (Dejvické divadlo s Ivanem Trojanem a Divadlo v Dlouhé s Michalem Isteníkem).
Přeložil Prokop Voskovec, SNKLHU, 1956 (existuje i nový překlad Libora Dvořáka, Odeon, 2015, ale já jsem dal přednost vynikajícímu staršímu).
Kniha se mi velice líbila, četla se moc dobře a příjemně. I když jsem četl již mnohé o ruském zbytečném člověku, to jest o generaci ruské šlechty, která žila svými romantickými myšlenkami, žila v minulosti a ve snech, přesto jsem nalezl zase něco nového. Tento jiný pohled na ruskou aristokracii mi sedl na jedničku, přestože jsem stylem života stál spíše na straně Olgy a Štolce. Popis přírody, myšlenek, snů či prostředí byl moc příjemný, krásně se to všechno četlo, Gončarov měl skutečně na vykreslení dané doby a společnosti velký talent. Jsem moc rád, že jsem svůj pohled na zbytečného člověka obohatil o knihu Oblomov. Vřele doporučuji k přečtení.
Perla ruské literatury. Štolc a Olga mě moc nezajímali, byli tak trochu neskuteční a sloužili podle mě jenom jako protiklady fantasticky vykresleným staroruským figurám Oblomovovi, Zacharovi nebo vdově Pšenicynové. Scény soužití Oblomova se Zacharem se čtenáři zjevují před očima jako prvotřídní satira a mrazivá groteska. Skrz obě postavy jako by Gončarov posměšně ukazoval na naši vlastní ničemnou nečinnost a nerozhodnost a naprosté budižkničemovství a vrtáctví. Oblomovův sen je pak ódou na naše vylhané a vybájené představy o idylickém kraji našeho dětství.
Přesto je kniha ke svým postavám, i k jejich staroruskému chápání života nesmírně milá a laskavá.
Tato jemně vyladěná harmonie sžíravé satiry a melancholické empatie činí z knihy naprosto mimořádný čtenářský zážitek.
“Vy myslíte, že myšlenka nepotřebuje srdce? Právě láska jí oplodňuje. Podejte ruku kleslému člověku, abyste ho zvedli, nebo nad ním hořce plačte hyne-li, ale neposmívejte se. Milujte ho, pamatujte v něm na sebe sama s jednejte s ním jako se sebou-pak budu vaše věci číst a skloním se před vámi.”
Román o lásce z dob romantického Ruska ukazuje neromanticky důsledky špatné výchovy mladého člověka. “Ztracený” Oblomov si na jednu stranu získal mé sympatie svou upřímností a laskavostí, chvílemi jsem ale byla až nervózní z jeho nečinnosti a promrhání životních příležitostí. Postava Olgy naproti tomu představuje umělecky nejkrásnější a nejdokonalejší typ ženské postavy ruského románu.
Kniha je poměrně dlouhá, obsahuje bohatě líčený děj s mnoha odbočkami, čte se ale velmi dobře. Není asi pro málo čtivé nebo netrpělivé čtenáře. Je ale bezvadná pro náročné čtenáře, kteří v dlouhých sychravých podvečerech nespěchají za kamarády nebo večer do postele.
Téměř na každé stránce jsem našla silně zapamatovatelnou myšlenku, která se mi uložila do paměti, proto toto dílo hodnotím jako velmi nadčasové, navíc s vynikajícím překladem Prokopa Voskovce. "Milující srdce má schopnost úsudku. Takové srdce ví, co chce, a ví předem, co se stane." Vše je obklopené unikátní atmosférou 19. století, kdy si bere do ruky brk a inkoust. Překvapila mě citlivost, jemnost a nesmírná hlubokost tohoto příběhu. Prezentovaná ironie je uchopená tak dobře, že na mě působí osvícensky a vnímám v tom mnoho povzbuzení mezi řádky, aby líná duše mohla být připravená na bouři štěstí... Hloubavé a jímavé hledání smyslu života při zádumčivém pohledu na večerní slunce obklopené červánky: "Můj život byl stvořen... aby vyjádřil poklidné stránky lidského bytí." A přitom je zde nádherně vidět, jak vedle Olgy ožíval. Můj oblíbený citát: "Barvy nikdy nevymizely a světlo, kterým ozařoval pro ni vytvářený kosmos, nezhaslo. - Zachvěl se hrdostí a štěstím, kdykoli pozoroval, že pak jiskra toho světla září v jejích očích, kdykoli zazněl v její řeči odraz myšlenky, kterou jí tlumočil, kdykoli se tato myšlenka stala stala částí jejího vědomí a chápání, nýbrž v lesku ženského půvabu."
...upřímně řečeno jsem celkem zklamaný, nechal jsem se otrávit vleklým popisem infantilního vztahu Oblomova a Olgy.....naopak jsem postrádal tu precizní "diagnostiku" povahy hlavních hrdinů, na kterou jsem u ruských autorů zvyklý ad) Dostojevský nebo Nabokov či Tolstoj. Ano , možná obraz jistého maloměšťáctví a v závěru trochu snahy o revizi v podobě vztahu Olgy a Štolce. Oblomov byl romantický zoufalec nehodný následování , nicméně tu čtvrtou hvězdu dávám za fakt, že ten zoufalý běh života a ruská mentalita jak je Gončarov popisuje, asi fakt odpovídají stejně zoufalému obrazu života v té zemi , kde zítra znamená již pozítří :-)
Bývali časy, kdy jsem si nedokázala představit, že bych nějakou knihu nedočetla. Ale už mi na tomto světě zbývá méně do konce a tak na takové věci není čas. Když jsem ze strany 73 přeskočila na cca 115 a po 3 stranách zjistila, že jsem opravdu o nic nepřišla, tak jsem začala číst jen každý jeden odstavec vprostřed stránky a o zápletku, která nebyla jsem nepřišla.
A kdybych tedy měla popsat pocit ze záplety, tak mi z toho bylo až špatně, nehoním se za ničím, ale tohle je extrém, který se mi vůbec nelíbil a neměla jsem ze čteně potěšení.
Kam se hrabe Zámek.
Bohužel, nedokázala jsem dočíst. Vždyť ten chlap sakra za prvních 200 stran ani nevylezl z postele.
Kniha, která si dává na čas, děj nespěchá. Díky tomuto, pro někoho vláčnému spádu, má čtenář dostatek času na ztotožnění se s postavami. A myslím, že onen termín "oblomovština" nebo "zoblomoval" snad i začnu používat jako symbol jistých vlastností lidí ve svém okolí :)
Sním o podobném životě, jaký vedl Oblomov. I když rozdíly by se našly a mě by možná takový životní styl po pár letech omrzel.
Četba tohoto románu je účinnější léčbou prokrastinace než jakákoliv svépomocná kniha či psychoterapie. Když sledujete, jak hlavnímu hrdinovi vlastní vinou život doslova proteče mezi prsty, začne se vám ta jeho lennost a věčné odkládání všeho, ta snaha uniknout čemukoliv, co by jen náznakem připomínalo obtíže a starosti ("oblomovština"), téměř fyzicky hnusit. Přesto s ním budete do jisté míry soucítit. Dost možná nejlepší studie lidské lennosti ve světové literatuře.
Takňák po oblomovsku jsem se po púl roce dosoukal na konec této knihy, ale copak to jde přečíst něco takového jen tak najednou a hned? Mám přece jen spoustu starostí a nemám žádného Zachara co by mi nazul boty a převlékl mě ze županu, který musím nosit kolikrát celý den. Hned, hned, to přece nejde, když žijete ve světě kde nepoznáte jestli uběhl den nebo deset let. Že jsem líný? A pro co žijete, kam vlastně svým každodenním úsilím směřujete, proč se dřete plni stresu ve světě lží, pomluv a neupřímnosti? Řeknu vám to. Děláme to proto, abychom došli do Oblomovky, do starého světa, kde klid a mír nabývají na absolutnosti. Do světa čistého, přátelského a mírného jako dětská ukolébavka. Kdo toto pochopí, pochopí život, a zároveň ho ztratí.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura prokrastinace lenost ruské romány
Autorovy další knížky
| 1963 |  Oblomov |
| 1965 | Všední příběh |
| 1952 | Strž |
| 1951 | Fregata Pallada |
| 1906 | Strž: román o pěti částech. Část I. a II. |
Pro mne zážitek.
Co někdo nazývá táhlými popisy, já považuju za mistrovskou schopnost popsat "táhle" vnitřní pocity, zcela běžné věci, naprosto neskutečně.
Přitom to tak i cítíme, ale vyjádřit slovy bychom to ani z poloviny neuměli.
Celá kniha mě dojala, konec k slzám.