Oblomov
Ivan Alexandrovič Gončarov
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238694/bmid_oblomov-238694.jpg
4
238
238
Příběh zbytečného člověka – takový je v základních rysech nejslavnější, světoznámý román Ivana Gončarova, který přináší nejen velkolepé panorama života ruské společnosti uprostřed 19. století, ale především tiché a nenápadné drama nemohoucností čestného, upřímného, laskavého a vlastně zásadového člověka, který má v životě jedinou vadu: v zásadě ho není schopen a žije jen v zakletí svých snových vizí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Обломов (Oblomov), 1858
více info...
Přidat komentář
Nejdříve jsem viděla vynikající film s Olegem Tabakovem v hlavní roli. Knížku jsem pak velice snadno sehnala v antikvariátu, protože tehdy byla k sehnání snad ve všech a za nepatrnou cenu. S chutí jsem se pustila do čtení a byl to pro mě strhující zážitek, vzhledem k tomu, jak mistrovsky jsou všechny postavy vykresleny a jak věrně ten příběh podle všeho ilustruje i svou dobu a prostředí. Spřízněnou duši jsem nalezla ve svém bratrovi, kterému se knížka také velmi líbila (například podrobný popis toho, jak hlavní hrdina vstává z postele, aniž by nakonec vstal), ale jinak skoro nemám s kým svoji radost z ní sdílet - co jsem tak kolem sebe kdy slyšela, většinu čtenářů to pomalé tempo odrazuje a nebaví je to. Těší mě tedy, že tady na Databázi vidím i pochvalné komentáře : o)
Zajímavé je také vyprávění Miroslava Horníčka v knížce "Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních" o tom, jak román Oblomov vznikal.
A ještě perlička: pracuji na pobočce knihovny, kam jednoho dne dorazila čtenářka s přáním Oblomova si půjčit. Ještě dodala, proč přišla k nám, i když jinak chodí do hlavní knihovny - a ta slova mě tak rozesmála, až jsem si musela sednout na bobek: "Oni to mají v hlavní knihovně ve fondu taky, ale podle počítače se zjistilo, že si to před deseti lety někdo půjčil a ještě to nestačil vrátit..." : o)
Vykreslení Oblomova je mistrovské. Už hned úvod je tak úchvatný, jak autor dokáže živě čtivě snad na 100 stranách popisovat činnosti hrdiny od probuzení až k tomu, kdy možná už konečně vyleze z postele. Oblomovova lenost i jen myslet je vykreslena nezapomenutelně a nenapodobitelně. Jeho zamilovanost k Olze a snaha se změnit nevede opět nikam a lenost vítězí.
Gončarov ovšem vykresluje nejen Oblomova, ale také podává pěkný obrázek Rusi. Další postavy v čele se sluhou Zacharem jsou také výborně zobrazené. Bohužel styl románu kolísá od čtivých pasáží k skoro nudným částem, kdy autor přechází od děje, kde se něco děje, víc k úvahám, kde se nic neděje. U těchto částí jsem vždy začal ztrácet soustředěnost a nedokázal příliš vnímat, co čtu. 80%, 24. 2. 2019.
Oblomov patří do mé série "Učili jsme se o nich ve škole, tak si jí přečtu".
Byl jsem trochu překvapený, že hlavní hrdina vstal poprvé z postele až okolo sté stránky. Z hodin teorie literatury jsem samozřejmě věděl, že je Oblomov prototypem líného a zbytečného člověka, ale tohle? Opravdu?
Postupem příběhu ale začala i první (setsakramentsky) dlouhá postelová scéna dávat smysl. Užuž to vypadalo, že by se snad Oblomov mohl vymanit ze své nechutné lenosti, že snad najde ženu, pro kterou by mohl žít a že najde něco, pro co má smysl každý den vstát z postele (dříve). A přece ne.
Ponaučení z téhle knihy rozhodně vzešlo, ke konci knihy dokonce musím říct, že mě Oblomov svou leností iritoval naprosto nevídaně. Inu, každý svého štěstí strůjcem.
Oblomov se dostal do obecného povědomí jako někdo, kdo je neuvěřitelně líný a celý den ani nevstane z postele, kdo se halí do svého starého, ale pohodlného chalátu, aby se nemusel postavit kruté realitě, která po něm pořád něco chce. Ale jen čtenář této knihy může pochopit, že je to daleko komplexnější. Oblomov a jeho přítel Štolc, oba křišťálově čisté duše bez špetky zášti, jsou dva protikladné ideály života, a jak bylo zmíněno v předchozích komentářích, ani jeden není dobrý či špatný, jsou prostě jen jiné. A protože nic nemůže být ani černé, ani bílé, tyto protiklady se tak nějak přitahují, dokonce i potřebují, a to klidně (a nejčastěji) i v jedné osobě. Bez takových Štolců by Oblomovové nikdy nic neudělali, zatímco Štolcové by si nikdy neuměli oddechnout a užívat radosti, která plyne z nekonečného klidu. Proto si myslím, že je dobře, že lidé v sobě mívají jak kousek Štolce, tak i kousek Oblomova, jen je nutné je vhodným způsobem vyvážit, aby podobně jako v knize dostál každý z nich svých přání a měl blahodárný vliv nejen na sebe, ale i na své okolí.
Naše profesorka ruštiny, blahé paměti, byla z Oblomova nadšením bez sebe. A my jsme na ni zírali a zírali a nevěřícně si říkali, jak je to možné. Jak někdo může být unesený z takového tydýta?
Po létech jsem to viděla jako divadelní hru s panem Trojanem v hlavní roli. Můj dojem z díla se drobátko vylepšil. Ale mou srdcovkou se Oblomov nestal a už asi nestane.
Kniha se mi líbila.
Postava Oblomova mi celkem přirostla k srdci. Vím, že je lenivý, nejraději by se válel celý den v posteli a nic nedělal, nicméně přesto je v jádru dobrým člověkem, ochotným pomoci ostatním, což oceňuji.
Líbilo se mi líčení vesnice Oblomovky, kde vyrůstal se svými rodiči a kde byly také vykresleny jejich charaktery a kde je popsáno, jak na Oblomovce žili.
V knize se také setkáváme s tím, že se Oblomov zamiluje.. :)
Citát z knihy, který mne oslovil:
Nemilujete mě, ale spěchám dodat, že nelžete, neklamete mě; nedovedla byste říci ano, když se ve Vás ozývá ne. Chci Vám pouze dokázat, že Vaše nynější miluji není nynější láska, nýbrž budoucí; je to pouze neuvědomělá potřeba lásky, která z nedostatku okamžité potravy, z nedostatku ohně svítí nepravým, nehřejivým světlem a projevuje se u žen někdy něhou k dítěti nebo k jiné ženě, někdy i prostě pláčem a hysterickými záchvaty. Hned na počátku bych Vám byl měl přísně říci: „Mýlíte se, nemáte před sebou toho, koho jste očekávala, o kom jste snila. Vyčkejte, on přijde a pak se vzpamatujete; budete se pro svůj omyl hněvat a hanbit a mně ten hněv a hanba způsobí bolest,“ to bych Vám byl měl říci, kdybych byl od přírody nadán bystřejším rozumem a smělejším duchem, konečně kdybych byl upřímnější… Říkal jsem to také, ale vzpomeňte si jak; se strachem, abyste mi neuvěřila, aby k tomu nedošlo; říkal jsem předem všechno, co by pak mohli říci jiní, abych Vás na to připravil, abyste je neposlouchala a nevěřila, a sám jsem spěchal setkat se s Vámi a myslil jsem: „Jednou přijde někdo jiný, ale zatím jsem šťasten.“ Taková je logika náruživosti a vášně.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, přestože mi občas přišla zdlouhavá. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale naštěstí jsem v sobě nalezla vůli a knihu dočetla. Rozhodně toho nelituji.
Oblomov, dle učebnic "zbytečný", ale niterně rozvinutý člověk, je neotřelý a zajímavý hrdina. Autor skvěle charakterizoval nejen jeho, ale i další postavy, a to postupně. Společně s Oblomovem jsem tedy mohla prožívat okouzlení a zklamání z postav podle toho, jak je autor postupně popisoval a odkrýval jejich povahu.
Dalším nesporným kladem jsou živé a čtivé dialogy, které ději dodávaly na atraktivnosti.
A nakonec malé zamyšlení - Oblomov byl sice naivní, ale občas jsem mu to záviděla. Díky své naivitě dokázal v lidech vidět to dobré, což je vlastnost, která mnohým lidem chybí.
Já, která každou knihu, kterou čtu, prožívám a něco z ní se promítá do mého života, jsem teď strašně líná přemýšlet o tom, kolik mám dát hvězdiček. To stačí až zítra, nebo pozítří...
(takže pět)
(jo, a tak Oblomov popisuje jistou část ruské historické zkušenosti, která, jak soudím, je v ruském myšlení zapsána dodnes)(ale oblomovština to není, drahý pane)
Snad s žádnou postavou z těch velkých ruských románů 19. století jsem se tolik nesžil jako právě s Oblomovem.
Doporučuji rozhlasovou adaptaci s vynikajícím Rudlofem Hrušínským v roli Oblomova.
Bylo fajn zjistit, že klasická ruská literatura není jen Dostojevský. Že může být odlehčená, zdánlivě bez velkých zvratů a emocí a bez desítek postav, ve kterých se nedá orientovat. Přesto všechno je Oblomov pořád kniha bohatá na myšlenky a rozhodně ne nudná. Myslím, že zápas mezi "štolcem" a "oblomovem" v nás probíhá každý den. Aspoň já to taky cítím. Oblomova můžeme litovat a můžeme jím opovrhovat, ale upřímně, kdo z vás by nechtěl žít takový život, o jakém se Oblomovovi zdá na konci první části...
Bohužel. První kniha, kterou jsem nedočetl. Nešlo to. Pro uspávače hadů ideální kniha. 0*
Že se v Oblomovi nic neděje? No to bych vůbec neřekla. Děje se tam opravdu hodně a ten vnitřní svět knihy je podán s takovou razancí a zároveň s takovým zabarvením, že zůstává člověk úplně v rozpacích a odzbrojen. Velice krásná kniha, napsaná zčerstva a s umem a a hlavně s citem pro mnoho věcí.
Být či nebýt? V mém životě vražedprostém, intrikprostém a tak nějak celkově prostém jsem zatím neměl možnost Hamletovi odpovědět. Zato tu pravou otázku nejvyšší, tu si pokládám každý den: navlést si ráno ponožky a vstát z postele či nenavlést si ráno ponožky a nevstat z postele? Toť otázka.
Legrační, smutné a hluboké, jako když se moucha dívá na dno sklenice plné medu.
Prakticky každé povrchní pojednání o Gončarově Oblomovi staví po bok Ilji Iljiče rovnítko "zbytečný člověk". A já se po dočtení knihy musím zeptat – proč? Skutečně zasluhuje Oblomov takový příkrý odsudek? Zdánlivě snad; mrhá svým nepochybným potenciálem, který by mohl zužitkovat – pro obohacení lidstva jako literát či filosof, pro blaho vlasti svědomitou službou v úřadu, či alespoň pro dobro svých podaných a rodového majetku, který by mohl rozhojňovat podnikavou činorodostí. Jenže když se čtenář zamyslí, nikdo z výše uvedených Oblomova vlastně nepotřebuje: lidstvo, vlast a koneckonců ani jeho poddaní mužici – ti všichni se bez Ilji v klidu obejdou. Rodinu nemá a Oblomov tak žije pro sebe jako koneckonců každý "jiný" člověk v jeho postavení, ačkoliv výraz "jiný" by jej dokázal nadzvednout – obrazně i doslovně. Sluha Zachar vám to potvrdí.
Oblomov není stvořen pro překotně se rozvíjející Rusko druhé poloviny 19. století; chce zůstat dál spokojeně podřimovat v po staletí nehybném světě staré ruské venkovské šlechty, kde nic nespěchá a vše má svůj pevně stanovený řád. Kdyby tak mohl žít jako jeho otec, děd, praděd... Leč ke své smůle se nebohý Ilja Iljič narodil příliš pozdě a doba přeje činorodým Štolcům.
Je snadné odsoudit Oblomova pro nedostatek vůle a za pasivitu, s níž se až příliš snadno poddává a stahuje se do svého vlastní ulity lenošení a bezcílného snění. Nelze ovšem popřít, že ve své stagnaci nachází vnitřní klid, jistotu a vyrovnanost. Což jsou mety, které zůstávají odepřeny mnohým těm, kdož se celý život za něčím věčně honí a pachtí
Oblomov "žije" nepochybně pasivně, ale zcela jistě ne zbytečně. Iljova čistá, poctivá duše nevědomky dopadá na každého dobrého člověka, který s ním přijde do styku. Štolc v něm nachází i přes všechny chyby upřímného přítele, Olga díky jeho poctivé lásce vyzraje v neobyčejnou ženu, prostá a oddaná Agafja Matvejevna si pozvolna uvědomí raison d'être svého života a že něco takového vůbec existuje. Dokonce i nevrlý obhroublý sluha Zachar potřebuje svého Oblomova, i když svého pána šidí a příležitostně pomlouvá. A co nakonec malý Andrej... Těm všm Oblomov obohatil životy, jakkoliv se vzdal nároků na to naplnit ten svůj a dosyta jej prožít. A to není málo. Ne, dobrý Ilja Iljič nebyl zbytečný člověk.
Absolutní a především nadčasová klasika má pořád co říct. Jak už tu bylo několikrát zmíněno, každý z nás má v sobě kus Oblomova, jenže okolní podmínky nás nutí být Štolcem, což je asi dobře. Gončarov vykresluje téměř dokonalou atmosféru Ruska devatenáctého století a do středu dění staví extrémně pasivního člověka, který má několikrát šanci vykročit jiným směrem, vždy se toho ale lekne a vrátí se ke své pasivitě. Vztah mezi ním a Olgou je ozdobou knihy a Gončarov na něm ukazuje, že někdy se člověk musí velké lásky zříci, protože to zkrátka nejde jinak. Vše popisuje velmi citlivě a empaticky a ke konci knihy dokonce nechá jedinkrát vystoupit Oblomova z jeho ulity a vykonat záslužný čin. Nechybí tu ani laskavý humor a ironie, které se vztahují právě na zbytečné lidi a ruskou šlechtu jako celek. Z dnešního pohledu už jsou některé pasáže zdlouhavější a kniha nemá takový spád, z celé ruské klasiky ji ale rozhodně řadím k těm schůdnějším i pro ty, kteří podobnou literaturu nečtou. 85%
Mohl bych napsat sáhodlouhý a vševypovídající komentář k tomuto románu. Ale kus Oblomova máme v sobě asi všichni, takže o něj budete připraveni.
Oblomov právem patří ku stěžejním dílům ruského realismu - je uvěřitelný, živý, nechybí mu humor a je ruský v tom nejlepším slova smyslu.
Moc se mi líbil výraz oblomovština: Nechoďte ke mně, nechoďte ke mně, jdete ze zimy! A toť vše.Rozveďte to na pět set stránek a vyjde vám gončarovština, ale to jsou jen takový moje blbý nápady: šeborovština...
Nádherná kniha, nádherný příběh, ve kterém se, v podstatě, nic neděje.
Přesto je tam mistrně popsán život a neživot ruského šlechtice, statkáře, který není schopen žít normálním životem ne proto, že to nejde, ale protože on sám neví, co s vlastním životem a i když má spoustu možností něco změnit, neudělá to. Neumí žít, protože ho na to nikdo nepřipravil a i když on si to sám uvědomuje, nechce nic změnit a netouží po změně.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura prokrastinace lenost ruské romány
Autorovy další knížky
| 1963 |  Oblomov |
| 1965 | Všední příběh |
| 1952 | Strž |
| 1951 | Fregata Pallada |
| 1906 | Strž: román o pěti částech. Část I. a II. |
Esence ruské duše, ruského světa, ruského fatalismu. Nějak bylo, nějak bude. Oblomov, jak nás učili na střední škole, byl tzv. líšnyj čelovjek, vše, co ztělesňuje, chtěli sověti odhodit a dehonestovat. Přitom se v něm setkávaly ty nejkladnější lidské vlastnosti, láska, altruismus, empatie, zdvořilost, respekt vůči druhým. Němec Andrej se svojí činorodostí, důkladností, rozšafností a novým větrem do starých zatuchlých pořádků mně pěkně lezl na nervy. Jo, Ilja Iljič Oblomov byl pravda trochu líný a neschopný, ale nepřál si nic jiného, než aby ho druzí nechali na pokoji. Žít a nechat žít. Do tohoto románu se čtenář zcela ponoří. Výstižný je komentář od Morgause níže.