Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1872 , Akademické knihkupectvíOriginální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
více info...
Přidat komentář
Tak jsem si zas , při tomhle čtení, trochu potrápila dušičku . Docela jsem přeskakovala stránky při popisování nepodstatných , rozvláčných detailů.
Neskutečně mě štval manipulátor lord Henry. Mám z tohoto čtení takový divný pocit, jako bych četla něco, co mi mělo být zapovězeno a za trest, že jsem knihu otevřela , se mi četla tak těžko. A výsledek? Přesto že občas nuda, občas vztek, ve finále- vlastně dobré čtení, opravdu dobré, vlastně výborné.
„Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“
Povinnou četbu mého syna bych občas přirovnala k takové soukromé čtenářské výzvě, která mu ovšem dává pořádně zabrat :-). V rámci jejího, ne úplně dobrovolného, plnění, jsem mu domů přinesla z knihovny Obraz Doriana Graye (co si budeme povídat, je to poměrně útlá knížečka, pro mého syna velké plus :-), a když už ležela doma na polici, neodolala jsem a jak jinak, než že jsem ji ještě navečer znovu přečetla, takže vlastně musím poděkovat téhle vypsané „čtenářské výzvě“ od paní učitelky češtiny, že mi ji pěkně „přihrála“ :-).
To jen tak na okraj, jak se mi do rukou dostal příběh, který vyvolal ve své době obrovské pozdvižení, označili ho za neřestný, nemravný a kazící vkus.
A jak jsem ho viděla já? ... jako příběh, který hned od prvních slov fascinuje svou extravagancí, vábí úžasnými popisy barev, vůní, dýchá z něj vzrušení a zvědavost, touha po objevování neprobádaných tajů smyslových požitků, křičí z něj odvážné aforismy, paradoxy a úvahy o umění, lásce, životě i smrti ...
„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu, a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co si sama zakázala...“
Oscar Wilde umí útočit na čtenářovy smysly ... okouzlí vás krásou drahokamů, omámí vůní šeříků, orchidejí či růží, ... dá vám okusit příchuť přepychu a exotických dálek. Stručně řečeno, nabídne vám snad všechna pokušení a rozkoše ... nabídne vám příběh – jako oslavu požitkářství (naprosto čistého hédonismu ... odevzdání se pokušení a rozkoši, která je omamná a nakažlivá, a navíc, jako jediná je prý pravdivá,... „dusíme-li totiž v sobě pudy, budou nás zevnitř stravovat, odříkáním a sebezapíráním potlačujeme svou přirozenost a hromadíme v sobě jen zlobu“).
Oscar Wilde ale taky umí útočit na čtenářovu mysl ... donutí vás pátrat v ní po otázkách svědomí, či dobra vs. zla ... donutí vás totiž položit si otázky, zda je to lákavé ... poznat všechny rozkoše, které život nabízí, užívat si života plnými doušky, bez ohledu na morálku? ... vidět jediný smysl života v hledání krásy a nových vzruchů?
Co si budeme povídat, teorie lorda Henryho zaujme a lákavá se zdá být, takže samozřejmě, i nakažlivá. Proto čtěte pozorně příběh Doriana Graye, ukáže vám, co vše se může stát, když je teorie lorda Henryho uvedena do praxe. Co totiž zbývá na světě člověku, který poznal vše? ... zůstane jen nuda, nic vás pak už nemůže vzrušit ani zaujmout. Myšlenky, které zpočátku vypadají tak nevinně, dokážou uvedené v život, ... zničit.
PS: Oscar Wilde umí útočit taky smyslem pro humor, a ten lorda Henryho, mi byl docela sympatický :-) ...
„Zbožňuji prostinké požitky,“ řekl lord Henry. „Ty jsou posledním útočištěm složitých povah. Ale nemám rád scény, leda na jevišti. Vy dva jste nemožní, oba dva! Rád bych věděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká kdy byla vyslovena, člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.“
...
„S tou věrností se toho taky nadělá!“ zvolal lord Henry. „Vždyť v lásce je to jen a jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; a staří chtějí být nevěrní, a nemohou; více se o tom říct nedá.“
...
„Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti.“
Oscar Wilde je jeden z mých nejoblíbenějších autorů, ale zrovna Obraz Doriana Graye považuji za slabší.
Úžasný příběh, nesmírně silný a poutavý. Stejně krásná je i stejnojmenná píseň od Vlasty Třešnáka, která hodně dobře vystihuje pocit, provázející mě při čtení této knížky … "… pohladil palcem mne a okraj sklenky - zvedl ji jak by si připíjel s oblohou - jak by chtěl opít Všehomíra - až by z té výšky dostal závratě - on, sotva stál na nohou - vypadal vznešeně vypadal uboze - človíček s dírou na patě schopný tak vraždy - nebo básně připíjí obloze! - kam jste se malíři v tu chvíli poděli? - ulice za dveřmi kamsi ujížděla - Dorian naskočil a - dveře se za ním zavřely - vyběh jsem za ním s paletou - a hledal v městě do samého rána - chtěl jsem mu ukrást třemi tahy - staletou tvář svého Doriana - marná snaha barvy na paletě - šedé je olovo šedý je cín - vše co jsem nakrad na celé světě - byl jen Dorianův stín - kdyby chvíli nesmlouvavě postál - vím že namíchám barvu, kterou mládne - takhle nepevně v rukou držím stín - plátno, na něm nic veškeré a žádné
Tato knížka mě na jednu dobu dost změnila, nutila mě se dívat na svět očima hlavního hrdiny...asi by to tak mělo být, že po přečtení by člověk měl uvažovat a přemýšlet jako on.
Knihu jsem četla dvakrát a patří mezi moje nejoblíbenější. Pro své popisy postav, vnitřní boj hlavního hrdiny, lítost ze svých činů, strhující děj napínavý až do konce je tato kniha opravdu skvěla. Navíc Oscar Wilde je výborný spisovatel i pro variabilitu žánrů, v kterých je schopný psát. V tomto ohledu doporučuji jeho Pohádky a také zábavné Cantervillské strašidlo. Avšak Obraz Doriana Graye patří mezi světovou literaturu, kterou by dle mého názoru měl znát každý sečtělý čtenář.
Knihu jsem četla poprvé snad v 15 letech kvůli poslednímu filmu natočeného podle knihy, nedočetla jsem, ale když jsem se k ní poté vrátila, nedokázala jsem jí odložit.
On Oscar Wilde umí všeobecně skvělé popisovat pocity, okolí, prostě všechno. Umí natáhnout monolog na dvě stránky ale stejně nepřeskočíte ani větu a dokonce si ještě pár myšlenek podtrhnete. Je zajímavé sledovat vývoj Doriana Graye a čekat, jak to vše dopadne. Názory hlavních postav jsou sympatické a svým způsobem stále aktuální.
Je to kniha ke které se vracím skoro každý rok. Z klasické literatury je to, co vás zaujme a vůbec se nečte špatně.
Knihu jsem si vybrala do maturitní četby, ale sama jsem si ji chtěla přečíst. Je to velmi zvláštní příběh, čtení jsem ale nelitovala. Je jen škoda, že film totálně zkazili, slušně řečeno.
Loni jsem četla Draculu od Stokera a Obraz Doriana Graye mi ho neuvěřitelně připomínal, co se týče vyjadřování hlavních postav. (Je to pochopitelné, přece jen Wilde a Stoker žili ve stejné době). Přišlo mi divné, jak se dva lidé sotva poznali a už si skládali poklony, jak je krásný, chytrý, jak budou nejlepší kamarádi apod. Působilo to na mě nějak neupřímně...
Samotná kniha byla převážně vyplněna myšlenkami a úvahami Doriana a Harryho (Henryho). Dějově byl příběh poměrně krátký. Musím se přiznat, že jsem zajásala, když se Dorian konečně rozhodl obraz někomu ukázat a jaké to pak mělo následky. Přestože část knihy nudila, našly se v ní i zajímavé názory, které stály za zamyšlení. Ostatně nakonec způsobily postupnou devastaci Dorianovy duše. Zaujala mne třeba myšlenka, že každý vliv na druhého je nemorální - "Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří vrozenými vášněmi..."
O Dorianových konkrétních hříších jsme se toho moc nedověděli. Buď bylo řečeno něco ve zkratce a nebo jen naznačeno. Takže si hodně věcí můžeme domýšlet. Na druhou stranu je pak zajímavé se zamyslet, co je to vlastně hřích. Doba se mění a s ní i její hříchy.
Místy zajímavé a čtivé, se zajímavými myšlenkami, ale zároveň často i nudné a zbytečně poeticky popisné. Konec příliš useknutý.
Velice zajímavá hloubavá kniha, je to klasická literatura, která člověka buď strhne a nebo nezaujme. Mě strhla. :)
Společnost 19. století nebyla jiná, než ta naše. Jenom museli lépe skrývat to, co mi dnes ukazujeme veřejně - hříchy.
My je vystavujeme na sociálních sítích. Kdyby tohle Wilde věděl, zestárl by jako Dorian, než by knihu dopsal :).
Knihu jsem slyšela formou rozhlasové hry. Byla skvělá, všechny ty myšlenky a názory, našeptávači a darebáci :).
Ke konci byl z hlavního hrdiny už trochu ufňukánek. Holt minulost ho dohnala, to se děje běžně. Jen ti, co si myslí opak, si zaslouží prožít muka pekelná :). Myslet si, že se můžete ke druhým chovat hnusně a nezaplatit za to? Na to zapomeňte.
Zajímavá byla úvaha o tom, že se člověk nemůže změnit. Že když se choval jako darebák, bude takový vždycky.
No, ono to jde, pokud se to nedělá násilně - změna kvůli změně. Prostě upřímně. Jen málokdo je ale toho schopen. Ani já si iluze nedělám.
Třeba odpouštět moc nedovedu, furt se hrabu v minulosti. Škrabe mi na záda a funí za krk. Jenom se neotočit. A nebo když jo, být připravena na to, co na mě skočí.
Audio knihu jsem poslouchala jako četbu j maturitě,ne že bych neznala lepší, ale bavilo mě to bylo to napínavé a jsou zde jasně vidět prvky dekadence.
Kniha je úžasná! Plná hlubokých myšlenek. Myslím, že jí ocení spíše přemýšlivý čtenář... V téhle knize bych si mohla každou větu podtrhnout, pokud bych si chtěla vypisovat citáty. Oscar Wilde byl génius!
Prečítaných 20 strán. Iritovali ma neskutočne neprirodzené monológy lorda Henryho. Vkladať mu v rozhovoroch do úst vety, na ktoré by potreboval písomnú prípravu...moc to škrípalo...
Z počátku jsem byla ke knize velmi skeptická, ale rozhodla jsem se ji přečíst a nyní patří mezi mé nejoblíbenější knihy.
Všechny postavy mi byli sympatické a děj byl jednoduše skvělý.
Jediná věc, která mě na knize mrzí je, že není delší.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
1999 | Obraz Doriana Graye |
2005 | Jak je důležité míti Filipa |
1999 | Lady Fuckingham |
2004 | Strašidlo cantervillské |
1919 | Slavík a růže |
Podle mě jeden z těch slabších kousků, bohužel. Do čtení jsem se musela sem tam i nutit, forma psaní a sdělení je jak na houpačce - jednou nahoře, jednou dole. Co oceňuji, tak je příběh samotný - po přelouskání si přeci jen člověk řekne, že je to originální, strašidelné a zapíše se Vám do podvědomí. Vícekrát ale ne :)