Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku

13.12.2022

Dobré, skutečné dobré. Jak se z hamburských krautů stali řezníci východního jidiš. Včera obuvník, dnes masový vrah. Včera hojdal děcko na kolenou, dnes posílá olovo do týlu dětí, kteří se boří koleny do polské ornice. A 99 % těchto dobráků se po válce nic nestalo. Ano, dnes tolik populární dějiny mentalit...dle mého dějiny přetvoření člověka ve zvíře...

27.04.2021

(SPOILER) Kniha pojednává o jednotce složené z "obyčejných mužů", chlapi zhruba kolem čtyřicítky s rodinama, kteří byli moc staří na službu ve Wehrmacht, někteří pamatovali Velkou válku, někteří byli policajti z povolání, někteří měli živnost...obyčejní chlapi. V Polsku byli postaveni před úkol provést hromadnou popravu, jen několik "s díky" odmítlo, většina zatnula zuby i když třeba v průběhu cukli a třeba pomáhali s organizační stránkou věci. Moc zajímavě popsaný vývoj jednotky, kdy "čistý" zůstal málokdo, většina se pohybovala v "šedé zóně" a část si časem popravy, vyklízení ghett i protipartyzánské akce oblíbila a užívala si je. Je zajímavé sledovat ten vývoj, kdy po první akci byli všichni dost v kopru a později se začali otrkávat, propadat alkoholu a podobně. Jeden důstojník si k jedné akci přizval i těhotnou snoubenku, to bylo celkem zajímavé. Zejména popis exekucí je celkem dost výživný, závěr knihy je věnován trochu psychologii, kdy se zmiňuje Stanford a podobné pokusy, další války a ve finále i My Lai. Autor polemizuje s dalším autorem a vysvětluje svůj názor na věc. Resumé zní: "Něco se číst dalo, něco byla hrozná nuda, něco bylo hodně zajímavé."

26.12.2020

"Komplexnost života a výsledná byrokratizace a specializace v každé moderní společnosti oslabují pocit osobní odpovědnosti těch, kteří provádějí oficiální politiku. Prakticky v každém společenském kolektivu vyvíjí skupina, kam jedinec patří, silný tlak na chování a stanoví morální normy." (str. 160)

02.03.2020

Neobyčejná kniha dokumentující jak se záložní prapor policistů podílel na masovém vraždění Židů.
Závěrečné dvě kapitoly plus doslov - zajímavé vysvětlení proč se z "obyčejných" lidí stanou masoví vrazi
Nekritizuje, dokumentuje, vysvětluje

18.02.2019

Nenápadná knížka, přesto zcela zásadní, se značným dopadem na čtenáře. Název vcelku jasně vystihuje, co kniha popisuje. Zdokumentované osudy několika vybraných mužů, podílejících se na jedné z nejhrůznějších vyhlazovacích operací v historii lidstva. Z těch čísel přechází zrak. Stovky, tisíce, desetitisíce popravených a mrtvých, jednotlivých, konkrétních lidí. Tohle není statistika. Zaujalo mě několik myšlenek a faktů.

Předně, je zřejmé, že systematické vraždění bylo pro mnohé z vykonavatelů psychicky krajně vyčerpávající (jakkoliv hloupě tohle konstatování zní). Velitelé jednotek věnovali enormní úsilí propagandě, politickému vysvětlování a udržování psychické pohody v mužstvu (mimo jiné též třeba příděly alkoholu). Alespoň z počátku, během prvních úkolů tohoto charakteru. Až 20% mužů se vraždění odmítlo účastnit (v různých fázích „úkolů“). A co těch zbývajících 80%?

Ano, někteří byli obzvlášť odporní a hrůzostrašní, psychopati jako Odilo Globocnik a další, ale kdo byli ti další? Muži co ve stanicích průběžně opravovali a zatloukali vagóny poškozené židy, kteří se snažili z vlaku utéct před tím strašným koncem ve vyhlazovacích táborech. Nebo třeba strojvůdci transportních vlaků a podobný „podpůrný“ personál. Aby ta mašinérie vraždící diktatury mohla vůbec fungovat, musel svým způsobem selhat každý jednotlivec, na každém z nich záleželo.

Bylo to tedy selhání jednotlivců, nebo totální selhání celé společnosti? Kniha na to hledá odpovědi, a překvapivě s nějakým vysvětlením přichází. Žádná polehčující okolnost se nekoná, čtenář, nechť si sám ve skrytu duše řekne, zda by jednal jinak, zda by projevil tu neuvěřitelnou sílu charakteru a odvahu, přidat se k těm 20%. To nehodlám nijak komentovat, pouze všem, kteří se zajímají o autoritářské režimy, důrazně doporučím k přečtení.

Dvě poznámky. Za prvé, v knize se nachází nesmírně zajímavá citace. Autor Theodor Adorno, představitel nechvalně známé Marxistické Frankfurtské školy, zde charakterizuje typického představitele autoritářského režimu: „přísná oddanost konvenčním hodnotám, poslušnost k autoritám, agresivita vůči příslušníkům cizích skupin, odpor proti introspekci, reflexi a tvořivosti, tíhnutí k pověrám a klišé, vytrvalá snaha získat moc a „tvrdost“, destruktivnost a cynismus, projekce (autoritářská osobnost je ochotna „věřit, že dění ve světě je neuspořádané a nebezpečné“ a promítá „nevědomé emocionální impulzy navenek“), a přehnané zabývání se sexualitou.“ Každý nechť si porovná s vystupováním a chováním dnešních autoritářů. Mně z toho vypadlo příznačné: „autoritář Adorno dokonale popsal ostatní kolegy autoritáře“.

A za druhé, myslím, že nebudu sám, kdo to takto vnímá, ale sebekrvavější fikce nedokáže vyvolat takové mrazení, takový pocit hrůzy a odporu, jako příběh krutostí, které se skutečně staly. Byli to skuteční lidé, kdo si lehali obličejem k zemi, komu byl k zátylku přiložen bajonet a výstřel už neslyšeli … Byli to skuteční lidé, kdo museli sestoupit do masových hrobů, lehnout si na vrstvu mrtvol, zabitých před nimi, a čekat na svůj konec. Pokud si z knihy něco odnést, tak minimálně toto.

04.11.2018

Absurdní, neuvěřitelné a nepochopitelné.

18.10.2018

Mimoriadne zaujímavá kniha, či skôr štúdia o tom, ako sa z obyčajných nemeckých mužov stredného veku stali profesionálni zabijaci. Autor sleduje vznik a činnosť jednej konkrétnej policajnej jednotky, ktorá sa podieľala na "konečnom riešení židovskej otázky" v Poľsku, konkrétne v lublinskej oblasti. Celá jednotka mala 500 mužov a počas celej vojny bola zodpovedná za smrť 85 tisíc ľudí. Časť tvorili priame masové vraždy zastrelením obetí do zátylku, vrátane žien a detí. Zvyšok boli násilné evakuácie z ghet a trasporty do vyhladzovacích táborov, na ktorých sa táto jednotka masívne podieľala. Po podrobnom popise hlavných aktérov a činov tejto jednotky autor v druhej časti analyzuje príčiny tohto neľudského konania. V žiadnom prípade sa nejednalo primárne o jednotku vrahov či sadistov. Prevažná väčšina z týchto mužov boli stredostavovskí či robotnícki otcovia rodín z Hamburgu, v stredných rokoch. Výborný je rozbor faktorov a podmienok, ktoré viedli k ich postupnej premene.

Na začiatok je nutné jednoznačne uviesť, že oní muži NEMUSELI zabíjať bezpodmienečne. Každý z nich mohol odmietnuť a najhoršie čo mu hrozilo, bol výsmech kamarátov či veliteľa. Za celú vojnu nebol preukázaný jediný prípad trestu za odmietnutie strieľania neozbrojených civilistov. I v tejto jednotke 10-20% mužov zabíjať odmietlo a neniesli zato žiadne osobné ani profesné následky. Prečo teda zvyšných 80-90% zabíjalo?

Odpoveď na túto otázku je najhodnotnejšou časťou celej knihy. Nejednalo sa o jednu izolovanú či jasnú príčinu, ale o súbeh mnohých rôznych faktorov. Na začiatku bola dlhodobá rasová propaganda potencovaná vojnou, ktorá jej účinky zosilňovala. Došlo k mimoriadnemu odľudšteniu obetí, hlavne Židov, čím sa vytvorila obrovská psychologická priepasť medzi vrahmi a obeťami. Svoj podiel zohrala aj deľba práce pri chytaní a vraždení ľudí, pretože pri nej nedochádzalo k priamemu fyz. kontaktu s obeťou. Ale to nebolo celé. Sú aj ďalšie psychologické okolnosti, ktoré sa zapojili do činnosti- napríklad ochota ľudskej bytosti podriadiť sa autorite či skupinová dynamika a psychológia.

Ale autor jednoznačne zdôrazňuje, že pochopenie príčin tohto konania nevedie k ich ospravedlneniu. Pretože v konečnom dôsledku mal každý jeden z vrahov možnosť voľby sa týmto činom vyhnúť. A to bez následkov. To, že sa väčšina rozhodla vraždiť, vypovedá niečo viac o ľudskej povahe i spoločnosti ako takej. V prípade naplnenia "správnych" podmienok sa uvedené činy můžu opakovať kdekoľvek a kedykoľvek. Práve tento varovný prst považujem za najnaliehavejší odkaz tejto neveľkej avšak zásadnej knihy.

06.03.2017

101.žáložní policejní prapor,za své zhruba dvouleté existence zavraždil převážně zastřelením ranou do týlu přes 85 000lidí...
Autor hledá odpověď na otázku co vedlo tyto lidi, v civilu naprosto obyčejné k tomu,aby zabíjeli.Lidský a zvlášť dětský život před sto lety neměl takovou cenu jako dnes,přestože se v knize mluví o evropské civilizaci.Otřesná svědectví aktuální i pro dnešek,kterým ovšem paradoxně dnešním pohledem nelze porozumět.Ve válce totiž neexistuje právo a spravedlnost a proto vraždí i policie.

Nejsilnější stránkou knihy jsou citace výpovědí z poválečného vyšetřování.Jako například tato výpověď člena uvedené jednotky- kovodělníka z Bremerhavenu:

"Pokoušel jsem se,a bylo to možné,zabíjet jen děti.Bylo to tak,že matky vodily děti za ruku.Můj soused pak zastřelil matku a já jsem zastřelil dítě,které k ní patřilo.Protože jsem si odůvodnil,že to dítě nebude moci bez matky přece žít.Pro mé vlastní svědomí mělo být,abych tak řekl,uklidňující,že jsem vysvobozoval děti,které nebyly schopny žít bez matky..."

19.05.2016

Střílet neozbrojené a vyplašené lidi včetně dětí, tváří tvář někde v lese by se asi nikomu nelíbilo. Proto chápu, že kořalka u zúčastněných popravčích tekla proudem. Jenže tato "klidná služba" měla i některé zdánlivé výhody. Vojáci si mohli být jisti, že neumřou hlady a zimou, nebo zbraní nepřátelského vojáka. Jenže "morální kocovina" po těchto akcích musela být strašná. Do konce života...

14.03.2016

Kniha umožňuje nahlédnout do každodenního života těch, kteří stáli při konečném řešení židovské otázky nejblíže svým obětem, těch kteří je vedli na smrt a často byli i bezprostředně odpovědni za ukončení jejich životů. Jejich odporný úkol postupně měnil znechucení a odpor mnohých vykonavatelů až k lhostejnosti a chladné rutině zabíjení. Jen někteří se dokázali držet stranou.

29.12.2013

Bezesporu mimořádně zajímavá kniha hledající odpověď na otázku, kdo vlastně byli pachatelé holocaustu - a co především, jaké pohnutky je k tomu vedly. Protože Hitler, Heydrich a jim podobní, to byl jen vrcholek pyramidy tvořené tisíci a tisíci bezejmennými Němci a jejich (více nebo méně dobrovolnými) východoevropskými pomocníky. A nejedná se přitom pouze o aktéry patrné na první pohled: strážné ve vyhlazovacích táborech, vojáky v popravčích četách atd. Svůj podíl nesli i zdánlivě obyčejní protagonisté: četníci, kteří odvedli budoucí oběti do transportačních vlaků; strojvůdci, kteří je odvezli na místo určení; úředníci, kteří svědomitě naplánovali celý organizační harmonogram - každý z nich ve finále přispěl svojí troškou do krvavého mlýna, který pod svými hrůznými lopatkami rozdrtil miliony lidských životů.

Christopher Browning se nepouští do prázdného moralizování, ale na vzorku jedné typicky obyčejné policejní jednotky se pokouší rekonstruovat myšlenkový svět pachatelů. Mužů, kteří nebyli fanatickými nacisty a podle všech myslitelných kritérií představovali ten nejméně vhodný "materiál" k vykonání holocaustu. Kde Daniel Goldhagen vidí "ochotné katany" (viz jeho stejnojmenná kniha), tam spatřuje Browning "obyčejné muže". Podle něj nepoháněl pachatele zakořeněný antisemitismus či vštípená rasová nenávist; klíč leží v širší paletě mnohem subtilnějších, zejména sociálně-psychologických faktorů. A to je podle mého názoru zásadní pointa, která činí Browningovo dílo tak neobyčejně podnětným. Tam, kde Goldhagen s úderným heslem antisemitismu bez váhání rozhání veškeré opary pochybností, tam Browning projevuje větší pokoru a rozvážnost. Za určitých okolností, kdybychom se ocitli v roli těch "obyčejných mužů" my, dokázali bychom se zachovat jinak? Browningem předložené argumenty naznačují spíše skeptickou odpověď. A právě proto stojí jeho kniha za důkladné přečtení a ještě důkladnější uvážení.