Christopher R. Browning

Nové komentáře u autorových knih

Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku

„Dobré, skutečné dobré. Jak se z hamburských krautů stali řezníci východního jidiš. Včera obuvník, dnes masový vrah. Včera hojdal děcko na kolenou, dnes posílá olovo do týlu dětí, kteří se boří koleny do polské ornice. A 99 % těchto dobráků se po válce nic nestalo. Ano, dnes tolik populární dějiny mentalit...dle mého dějiny přetvoření člověka ve zvíře...“... celý text
— Jochen77

Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku

„Kniha pojednává o jednotce složené z "obyčejných mužů", chlapi zhruba kolem čtyřicítky s rodinama, kteří byli moc staří na službu ve Wehrmacht, někteří pamatovali Velkou válku, někteří byli policajti z povolání, někteří měli živnost...obyčejní chlapi. V Polsku byli postaveni před úkol provést hromadnou popravu, jen několik "s díky" odmítlo, většina zatnula zuby i když třeba v průběhu cukli a třeba pomáhali s organizační stránkou věci. Moc zajímavě popsaný vývoj jednotky, kdy "čistý" zůstal málokdo, většina se pohybovala v "šedé zóně" a část si časem popravy, vyklízení ghett i protipartyzánské akce oblíbila a užívala si je. Je zajímavé sledovat ten vývoj, kdy po první akci byli všichni dost v kopru a později se začali otrkávat, propadat alkoholu a podobně. Jeden důstojník si k jedné akci přizval i těhotnou snoubenku, to bylo celkem zajímavé. Zejména popis exekucí je celkem dost výživný, závěr knihy je věnován trochu psychologii, kdy se zmiňuje Stanford a podobné pokusy, další války a ve finále i My Lai. Autor polemizuje s dalším autorem a vysvětluje svůj názor na věc. Resumé zní: "Něco se číst dalo, něco byla hrozná nuda, něco bylo hodně zajímavé."“... celý text
— Lothar.777

Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku

„"Komplexnost života a výsledná byrokratizace a specializace v každé moderní společnosti oslabují pocit osobní odpovědnosti těch, kteří provádějí oficiální politiku. Prakticky v každém společenském kolektivu vyvíjí skupina, kam jedinec patří, silný tlak na chování a stanoví morální normy." (str. 160)“... celý text
— Pes Filipes

Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku

„Neobyčejná kniha dokumentující jak se záložní prapor policistů podílel na masovém vraždění Židů. Závěrečné dvě kapitoly plus doslov - zajímavé vysvětlení proč se z "obyčejných" lidí stanou masoví vrazi Nekritizuje, dokumentuje, vysvětluje“... celý text
— petbrab

Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku

„Nenápadná knížka, přesto zcela zásadní, se značným dopadem na čtenáře. Název vcelku jasně vystihuje, co kniha popisuje. Zdokumentované osudy několika vybraných mužů, podílejících se na jedné z nejhrůznějších vyhlazovacích operací v historii lidstva. Z těch čísel přechází zrak. Stovky, tisíce, desetitisíce popravených a mrtvých, jednotlivých, konkrétních lidí. Tohle není statistika. Zaujalo mě několik myšlenek a faktů. Předně, je zřejmé, že systematické vraždění bylo pro mnohé z vykonavatelů psychicky krajně vyčerpávající (jakkoliv hloupě tohle konstatování zní). Velitelé jednotek věnovali enormní úsilí propagandě, politickému vysvětlování a udržování psychické pohody v mužstvu (mimo jiné též třeba příděly alkoholu). Alespoň z počátku, během prvních úkolů tohoto charakteru. Až 20% mužů se vraždění odmítlo účastnit (v různých fázích „úkolů“). A co těch zbývajících 80%? Ano, někteří byli obzvlášť odporní a hrůzostrašní, psychopati jako Odilo Globocnik a další, ale kdo byli ti další? Muži co ve stanicích průběžně opravovali a zatloukali vagóny poškozené židy, kteří se snažili z vlaku utéct před tím strašným koncem ve vyhlazovacích táborech. Nebo třeba strojvůdci transportních vlaků a podobný „podpůrný“ personál. Aby ta mašinérie vraždící diktatury mohla vůbec fungovat, musel svým způsobem selhat každý jednotlivec, na každém z nich záleželo. Bylo to tedy selhání jednotlivců, nebo totální selhání celé společnosti? Kniha na to hledá odpovědi, a překvapivě s nějakým vysvětlením přichází. Žádná polehčující okolnost se nekoná, čtenář, nechť si sám ve skrytu duše řekne, zda by jednal jinak, zda by projevil tu neuvěřitelnou sílu charakteru a odvahu, přidat se k těm 20%. To nehodlám nijak komentovat, pouze všem, kteří se zajímají o autoritářské režimy, důrazně doporučím k přečtení. Dvě poznámky. Za prvé, v knize se nachází nesmírně zajímavá citace. Autor Theodor Adorno, představitel nechvalně známé Marxistické Frankfurtské školy, zde charakterizuje typického představitele autoritářského režimu: „přísná oddanost konvenčním hodnotám, poslušnost k autoritám, agresivita vůči příslušníkům cizích skupin, odpor proti introspekci, reflexi a tvořivosti, tíhnutí k pověrám a klišé, vytrvalá snaha získat moc a „tvrdost“, destruktivnost a cynismus, projekce (autoritářská osobnost je ochotna „věřit, že dění ve světě je neuspořádané a nebezpečné“ a promítá „nevědomé emocionální impulzy navenek“), a přehnané zabývání se sexualitou.“ Každý nechť si porovná s vystupováním a chováním dnešních autoritářů. Mně z toho vypadlo příznačné: „autoritář Adorno dokonale popsal ostatní kolegy autoritáře“. A za druhé, myslím, že nebudu sám, kdo to takto vnímá, ale sebekrvavější fikce nedokáže vyvolat takové mrazení, takový pocit hrůzy a odporu, jako příběh krutostí, které se skutečně staly. Byli to skuteční lidé, kdo si lehali obličejem k zemi, komu byl k zátylku přiložen bajonet a výstřel už neslyšeli … Byli to skuteční lidé, kdo museli sestoupit do masových hrobů, lehnout si na vrstvu mrtvol, zabitých před nimi, a čekat na svůj konec. Pokud si z knihy něco odnést, tak minimálně toto.“... celý text
— thorir

Přejít na knížky autora