Obžalovací spis
Viktor Fischl
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15260/obzalovaci-spis-15260.jpg
4
10
10
Spisy Viktora Fischla. Poprvé vydáná kniha Viktora Fischla s názvem Obžalovací spis obsahuje pět povídek Obžalovací spis, Státní pohřeb, Past, Slepýš a Samota soudružky Prokopové, odehrávajících se na počátku padesátých let. Všech pět příběhů úzce souvisí s politickými procesy či pronásledováním ze strany Státní bezpečnosti a dokazuje nezlomnost přesvědčení i nemilosrdnost osudu v případě lidí, kteří se domnívali, že jsou před ním ukryti za štítem moci.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha o smutných dobách. Hluboká ve svých příbězích a vnitřních bojích hlavních hrdinů. Po každé z povídek či částí nezbývá než se zamyslet (i sám nad sebou). Především poslední povídka soudružky Prokopové mě úplně uchvátila důvěryhodným vnitřním prozřením hlavní protagonistky a neskutečně silním příběhem. Ač hluboko do noci, nemohl jsem přestat číst. Bravo!
Část díla
Autorovy další knížky
| 1990 |  Dvorní šašci |
| 1996 | Hovory s Janem Masarykem |
| 2005 | Kuropění |
| 1991 | Pátá čtvrť |
| 1990 | Dr. Karel Steinbach - svědek téměř stoletý |
Pět hrdinských gest tváří v tvář režimu. Jako u Fischla vždycky je i próza obrazivá, metaforická, básnická. Dobře se to čte. Ale hrdinové povídek (a jsou to skutečně hrdinové, velké postavy v mezních situacích) ze svých dramat vycházejí trochu příliš očekávatelným způsobem, velké činy na malé ploše povídky působí poněkud literárně, neživotně. S tím souvisí, že Fischlovi natolik záleželo na vytvoření co nejemotivnější dramatické situace, že odbýval technické detaily - pointa funguje i bez nich, ale zase mi to připomínalo, že čtu umělou literaturu, vytvořenou, nereálnou. Nevysvětlený vynález profesora Prokopa s nesmírným ničivým potenciálem; komunistické vězení, ve kterém vlastizrádce málem umučí k smrti, aby mu po nabídce jakési spolupráce (ale ještě nevykonané) na jeho přání vyklidili celou jednu celu pro vlastní potřeby a nechali ho tam hezky v klidu psát; prostinké alibi zločincovo, které nikdo neodhalí... Všechno to sloužilo vyššímu morálnímu apelu, ale, jak by řekla soudružka Prokopová, neumím pro les nevidět stromy.
Státní pohřeb, asi že se odehrává v divadle, snáší teatrálnost a patos lépe a na rozdíl od ostatních se obejde bez zázračné berličky, ten se mi líbil nejvíc.