Od Olympu k panteonu
Ladislav Vidman
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122837/od-olympu-k-panteonu-122837.jpg
4
19
19
Publikace předkládá širším čtenářským vrstvám nově pojatý souhrnný obraz dvou základních oblastí duchovního života antiky - náboženství a mravnosti.
Přidat komentář
Na to, že se jedná o naučnou literaturu, tak se tato kniha opravdu celkem dobře čte. Co je ale u čtení potřeba je celkový přehled o vývoji a událostech antického Řecka i Říma. Autor na události navazuje a dává je do kontextu společenských a náboženských poměrů. Takže např. pokud nevíte jak probíhaly Punské války, tak vám i jejich dopad na náboženství antického Říma nebude zcela jasný. Vše se ale dá krásně dohledat na Wiki a pak se už člověk rychle zorientuje. :) Jediná výtka z mého pohledu je, že někdy autor zabíhá do až moc velkých detailů, které doplňuje o nápisy z doby či pasáže z dobových pramenů. Pro "laika" můžou být tyto pasáže až moc odborné či zmatečné.
Z téhle knihy úplně sálá láska, kterou autor má k vytyčeným tématům. Jeho tón je lehký až přátelský a knížka je celkově velmi čtivá (k tomu jistě napomáhá také poměrně velký font s občasnými obrázky). Je zřejmé, že kniha je určená široké veřejnosti a podle mě tento svůj účel perfektně plní - nastiňuje celkový tvar, ale neostýchá se zdržet u konkrétních zajímavostí a drobností. Autor většinu témat perfektně zvládá a jen mě utvrzuje v závěru, že i za komunismu šlo napsat kvalitní vědeckou publikaci (po Flossových Proměnách vědění jsem v to poněkud ztratila víru). Výhrady mám pouze k jeho pojednání o paiderastrii, je vidět, že jeho katolické a dobové cítění se tomuto konceptu vzpíralo a jeho náhled je tím do určité míry ovlivněn, nicméně tohle jeho cítění je pochopitelně ovlivněno dobou ve které žil a neříká nic urážlivého (možná trochu necitlivého, ale paiderastrie není to samé co homosexualita a celkově je to dost problematické, takže myslím, že autorovi můžeme nějaké to kličkování odpustit).
Kniha je naprosto vhodná pro "začátečníky" projevující zájem o toto téma, ale řekla bych, že neurazí ani pokročilejší (mám docela slušné znalosti antiky, ale přesto jsem se tu dozvěděla dost nových informací, které byly podané velice příjemnou formou).
Od Olympu k panteonu
Protože ortopraxe řeckého nebo římského náboženství často zůstává ve stínu mytologie, Ladislav Vidman se rozhodl věnovat knížku právě rituálům (oběť, inkubace, mysteria), institucím (věštírny, chrámy, klérus) a morálním či teologickým představám (epifanie, reinkarnace, osud) antického člověka. Četla jsem ji jako doplnění k několika předmětům o antickém náboženství, které jsem měla letos a loni zapsané na univerzitě, a přesto jsem se z ní dozvěděla spoustu nového. I když totiž autor se čtenářem rozpráví spíš popularizačně, čerpá z úctyhodného korpusu pramenů – hlavně z nápisů, jelikož byl zaměřením epigrafik.
Považuji tuhle knížku za mimořádně dobrou a cením si nejen autorovy erudice (zabývá se třeba výskytem Dionýsova kultu na mínojské Krétě, což mě u takto staré publikace překvapilo), ale také jeho přístupnosti a vlídnosti. Jediné, co bych knížce nepřičetla tak úplně k dobru, je křesťanské prisma. Dr. Vidman často přibližuje antickou realitu pomocí vynalézavých paralel s křesťanstvím (pokřik při oběti = pokřik při volbě papeže), což je milé a pravděpodobně i akademicky v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy antiku soudí – takže to, co v ní ladí s křesťanskou morálku (např. Platónovo pojetí božstva, bratrství věřících v orientálních kultech hellénismu, ideál láskyplného heterosexuálního manželství u Plútarcha), je mu chvályhodné. Naopak to, co se křesťanské morálce a estetice vymyká (pederastie, sebevražda), komentuje s nelibostí, ba dokonce v plurálu („mnohem sympatičtější nám je...“).
Celkově na antiku nahlíží jako na předstupeň ve vzestupném vývoji dějin ke křesťanství, jež si podle něho ze starověku bere to, co bylo převzetí hodno. Pálení Menandrových komedií a Sapfiných básní, zničení Alexandrijské knihovny nebo zlynčování Hypatie ho v těchto idylických představách asi nijak neruší.
Ačkoli uznává, že křesťanství bylo jen dalším z mnoha orientálních kultů přinášejících „novou zbožnost“ v duchu doby (což u křesťanských historiků zdaleka není samozřejmost, takže palec nahoru), hovoří o „falešných prorocích“ pozdního starověku – přičemž „falešní“ jsou pro něj úplně všichni s výjimkou jistého palestinského potížisty jménem Ježíš.
Nicméně jsem ráda, že jsem knížku četla. Mimo jiné i proto, že se s nadšením dívám na restaurování kultu starých bohů v dnešním Řecku. Víc než půl druhého tisíciletí od vydání Theodosiova ediktu zakazujícího „pohanství“ se dnes zase hodí vědět, jak se správně modlit, jak uctít sochu nebo jak přinést nekrvavou oběť bohům. Eleleu!