Odkaz
Nina Wähä
Když Annie otěhotní, vydá se na návštěvu zpátky tam, kde vyrůstala. Rodinný statek se nachází v údolí Tornedalen na hranicích mezi Švédskem a Finskem. Tady se mluví vlastním jazykem, meänkieli. Není to ani švédština, ani finština, je to něco třetího. Annie domů nejede zrovna ráda a nikdo ji nevítá s otevřenou náručí. Její rodinu tvoří dva rodiče a dvanáct dětí (nebo čtrnáct, podle toho, jak se to počítá), které nikdy netáhly za jeden provaz. Máme tu svůdce, šikovného nejstaršího syna, trestance, syna homosexuála, který si nedělá nic z toho, co si o něm myslí ostatní. A pak je tu Annie, která je v tom. A matka, která se rozhodla, že už se musí něco stát. A k tomu všichni ostatní. A v neposlední řadě otec, který ukrývá temné rodinné tajemství. Nebo lépe řečeno: on je tím tajemstvím. Nastal čas se s tím vypořádat. Brzo už nic nebude jako dřív.... celý text
Přidat komentář
Při čtení se mi hlavně ze začátku střídavě rozšiřovaly panenky a padala brada... Drsné podmínky, drama, ne úplně běžný námět...
Ne, ne takováto zvrhlost si nezaslouží, abych se k tomuto rozepisovat. Fuj....
Rodinné drama. Chladné prostředí. Šíleně falešné vztahy. Individuality. Toxické prostředí. Žádná oblíbená postava. Skvěle se to četlo, mělo to spád, bylo to různorodé, co postava to jiný charakter. Bavilo mě to.
Hodně zajímavé téma, dobře vykreslené postavy, ale strááášně se táhl děj, těšila jsem se až knihu dočtu, což by nemělo být. Takže za 3 *
Mám dvě děti - tedy děti, dnes už jsou to dospěláci s vlastními životy i rodinami. A stejně ve mně neustále zůstává strach a to nejen o ně, ale o všechny kdo k nim patří. A Siri rodila čtrnáckrát. Každé z dětí má nějakou cestu a my čtenáři se s každým z nich neustále vracíme do minulosti a zase zpět, kde se jednotlivé osudy prolínají. Na straně 410 padne otázka “Existuje vůbec něco jako normální dítě? Které děti jsou normální?” a úvaha Siri pokračuje “Když je člověk začne důkladně zkoumat, nejsou snad všechny ve skutečnosti jiné, odlišné, zvláštní, divné? “
Byla to zvláštní kniha, ale rozhodně jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
úlovek z knižního festivalu. Takové pochmurné severské čtení, kde probleskuje sluníčko občas skrze mraky. Pozitivna je v něm tak málo, naopak převažuje mizérie. Bolest, ukrytá v sobě, ticho, které dusí. Traumata předávaná dál a dál. Kdo byl vlastně Pentti ? a Siri ? mohli udělat pro své děti víc ?? kde děti hledaly chybějící lásku a emoce ? Jak se z lidí stanou devianti ? kde se bere všechno to násilí, fyzické, psychické, sexuální ? a jak očistit další generace ? dá se to vůbec ?
Směs různých postav, charakterů, anomálií, deviací (ty zvířata...au). Různé orientace ( asi ty 4 procenta neplatí, když z 12dětí jsou 3 jinak orientované..), nízká či žádná sebeúcta (Lauri, Lahja), strach. A přeci i Pentti se Siri kdysi hleděli vstříc něčemu lepšímu, hezčímu...
Dusivé, děsivé, zároveň čtení, které má co říct. Naděje mezi řádky. I když mi občas nebylo lehko, nelituji ani jediné stránky.
Pěkné komentáře david9690, Lucienka220, pajaroh...za mě velmi dobré !!!
Možná víc zajímavé pro Finy (a Švédy), než pro českého čtenáře. Mě to nechytlo. Autorka nepíše špatně, snaží se, aby se čtenář neztrácel v množství postav, ale celkově je to takové... ani nevím, jaké. Prostě nenacházím ani pozitiva, ani negativa. 60%, 16. 11. 2022.
Přiznám se, že po 150 stranách jsem knihu odložil a nedočetl. Zaujalo mě prostředí vlastně i charakteristiky jednotlivých postav a byl jsem zvědavý, co z toho nakonec vyjde, ale jak se tam vlastně pořád "nic nedělo", jenom byli všichni divní, tak jsem knížku odložil. Vůbec netvrdím, že je román špatný, naopak 80 léta, Finský venkov - prostě úplně jiné prostředí a životní podmínky, ale jak se neustále střídaly ty popisy jednotlivých členů rodiny a jejich vývoj, tak jsem ztratil hlavní linku a přestalo mě to bavit.
Hodnocení bych asi vyjádřila - v každé rodině je něco. A čím víc členů rodina má, tím víc příběhů. Jen škoda, že v této rodině dost pesimistických (aspoň pro mě).
Nemůžu říct, že by se četla špatně, byla jsem zvědavá, jak se příběhy budou dál rozvíjet. Ale. Těžko bych vyzvedla něco optimistického. A navíc po delší odmlce ve čtení jsem měla problémy se jmény. (Naštěstí je v úvodu seznam postav. Takže jsem se často listovala.)
Román odehrávající se v severských zemích, a to Finsku a Švédsku, popisuje především život rodiny statkáře od války do 80. let 20. století, která má mnoho potomků, kdy někteří zemřeli jako děti. V knize jsou vykresleny povahy jednotlivých dětí a jejich rodičů, kdy hlavní postavou ze sourozenců je Annie, která se snaží o zachování soudržnosti rodiny.
Titul knihy odkazuje na pokrevní geny a pouta, která se má člověk snažit předávat dál svým potomkům.
Kniha není špatná, ale nijak mne neoslnila. Na můj vkus bylo všechno až moc přehnané a tak trochu učebnicové - velký počet sourozenců a na každém z nich ukázaná nějaká psychologická nebo společenská deformace. Román se četl dobře, ale celkově se mě nijak nedotkl.
čtivé, poutavé vyprávění bez hluchých míst, zasazené do nedávné historie severských evropských zemí (Švédsko, Finsko), které sleduje osudy členů jedné statkářské rodiny od světové války až do roku 1982; sága je dělena do tří částí se synoptickými podtituly a komponována po vzoru dramatu/tragédie (i s úvodním výčtem jednajících postav) s metaliterárními promluvami vypravěče-chóru; postupně jednomu po druhém je ve vyprávění věnován prostor všem protagonistům, vylíčení jejich povahy a minulosti, tj. rodičům a jejich dvanácti potomkům, přičemž rámcovou úlohu má nejstarší žijící dcera Annie, jíž se vypravování začíná i ukončuje
nu, z obsahu a stylu je opět zřetelně poznat, že autorem je žena, takže jak mě uchvátil (téměř detektivní) děj (jak to bylo s těmi požáry a kdo jsou viníci několika úmrtí?), tak mě zas závěr znechutil, stejně patetický a vyprázdněný jako v případě Jachininové románu Zulejka otevírá oči (ale chápu, proč tohle prostě chtějí ženský znovu a znovu slyšet a číst)
ještě se připojuji k postřehu Lucienky220 (viz níže komentář): z lenosti jsem se v textu nevracel a neověřoval to, ale mnohokrát jsem nabyl dojmu, že ve vyprávění se objevují logické lapsy (nejčastěji nesedí časová osa příběhu: souslednost událostí, záměna pořadí sourozenců atd.), může to být chyba překladu (?)
Uf. Ani jsem nedočetla. Kniha asi není špatná, ale já od jisté doby nedávám takhle rozvláčné, depresivní věci.
Čtu v polském překladu
K této knize mě přivedla náhoda ačkoliv sérii skandinávských autorů kterou v Polsku vydává WP mám velice ráda a cením si doslova každého kousku.
Je to kniha velice smutná, nelehká, otevřená a pod mnoha perspektivami i nepřijatelná, ale ukazuje lidské chování velmi zasvěceně, bez obalu a sentimentu. Napsaná je přístupným jazykem a ukazuje opravdu mnoho. Člověk jenom zírá. Začíná se v osmdesátých letech, konkrétně v r.1981 kdy Anni přijíždí ( těhotná) domů a nachází domov na jednu stranu stejný ( v mnoha ohledech) a na druhou jiný. Ona sama je možná také jiná, ale možná vůbec ne. Možná být jiná ani nemůže, možná nikdo nemůže být jiný....je to jako Prokletí. Ta kniha není milá ani hezká, dějí se v ní věci bolestné a proto ta kniha bolí. Je to příběh o rodině, o nešťastné, velmi nešťastné a ztraumatizované rodině, kde volání o pomoc nic neznamená, kde je člověk ztracen a chycen ve studených pravdách života.
Život je těžký, plný nehod a náhod, plný neporozumění i zvláštních propojení. Neodkladně se obáváme věcí na které nemáme žádný vliv a ty které jsou v naší moci pomíjíme. Ovšem těch je málo.5/5
Kniha by nevznikla kdyby nebylo babičky autorky a smutných okolností života ( Alzheimer), jak sama autorka říká a jak tvrdí nechtěla aby zůstali lidé zapomenutí ať pocházejí odkudkoliv....o nás všech....
Douška; neodolala jsem a koupila si ji i česky a re-reading bude asi brzo.
Douška : začátkem dubna 2022 přečteno i v českém překladu a stále 5/5.
Douška: že měl někdo potřebu zdůraznit že knihu napsala žena to úplně nechápu. Možná ta časová osa někomu unikla, ale myslím že ne, ta kniha není o ději ale o Testamentu, který neseme v genech, nikoliv tomu který je v knize na konci zmíněn. Má více vrstev, bohužel chce to soustředěné a ne lenivé čtení....
Možná by měl vidět los jak pateticky zvládají psát někteří muži. A doporučuji si počkat na červnové vydání autobiografii Tove Ditlevsen Kodaňská trilogie....
Patos má ve svých knihách Maja Lunde ( norská spisovatelka) bohužel. Tady není.
(SPOILER)
Vazeni databazisti, toto vobec nebolo ľahké čítanie.Velmi vela postáv, všetky iné, pozor nie nezaujímave.Vela podivinov, zvrhlikov, najväčší otec.(Preto mi nebol nikdy sympatický, ci uz ako mladší, vraj celkom milý...myslim, ze normalny nikdy nebol, ked dokazal take veci so zvieratami!) Čítala som tento roman dlhy predlhy týždeň, skôr zo zvedavosti ako to cele dopadne, ci sa dozviem, kto bol vrah...Ale nic som sa akosi nedozvedela apropo bol vobec nejaky vrah?
Asi som na taketo psychologicke veci ešte nedozrela, preto si dam urcite na chvilu pokoj s takouto témou, ale urcite sa najde okruh citatelov, ktorým táto tema sedi.Za mňa dnes tak pol na pol.
(SPOILER)
Odkaz - psychologický román o tom, co rodiče předávají svým dětem. Nejen geneticky, ale i svým chováním. Pentti a Siri Toimiovi měli celkem čtrnáct dětí, z nichž dvanáct ještě žije. Od nejstaršího Eska, kterému je kolem třicítky, po pětiletého Onniho. Každé dítě (a to i ty, které zemřely) má svůj osud, svou odlišnou povahu, často i velice výjimečné schopnosti, v každém z nich je kousek drsného otce a unavené, ale i laskavé matky. Nakonec mi všechny děti přišly, když už ne sympatické, tak svými pohnutkami pochopitelné.
Kniha začíná v okamžiku, kdy se celá rodina schází na Vánoce. Děti se snaží přesvědčit matku, aby opustila otce, který je nepříjemný a násilnický.
Člověk přemýšlí, co bylo tím zlomem, že vcelku sympatický Pentti se stane vzteklým a protivným zvrhlíkem. Kde se z odbojné Siri stala životem usmýkaná žena.
V knize je také několik zajímavých zmínek o relativně nedávné historii Finska.
A teď proč dávám jenom tři hvězdičky. Mne opravdu rozčiluje, že editor či korektor nečte knihu pozorně. Že autor si nedá pozor a neprovede úpravy sám. Možná je to něco, co se ztratilo v překladu. Nevím... Tady jsou příklady, které jsem odhalila. Annie jede na Vánoce domů, je těhotná - má porodit kolem Slunovratu. Nicméně nakonec její těhotenství trvá téměř rok - porodí na konci léta. Tarmo ve svém silném monologu v Helsinkách zmiňuje, že naučil číst svou starší sestru, mělo by podle příběhu jít o Lahju, ta je ale v dalším příběhu o rok mladší..
Výborná kniha o historii jedné rodiny v severním Finsku. Je to dílo, díky němuž vyvstane čtenáři spousty otazníků a podnětů k přemýšlení. Je to kniha o rodině, o rodičích a dětech, kniha o základech života, fungování a uvažování jedince ve společnosti, formování či deformování lidského charakteru těmi nejbližšími - našimi rodiči a celou rodinou jako takovou. Je to o tom, jak zásadním způsobem náš život ovlivňuje to jaké jsme měli dětství, v jakých podmínkách a vztazích jsme vyrůstali, jaký vliv na naši osobnost a sebepřijetí mají rodiče a výchova, jejich přístup k sobě navzájem, k dětem. Díky této knize jsem si mohl uvědomovat, jak obrovské škody můžou rodiče na svých dětech napáchat, jak téměř hrůzným způsobem můžou rodiče své děti deformovat a doslova poznamenat na celý jejich další život, a nejen své děti, ale i další a další generace. Před přečtením této knihy jsem víceméně moc nepřemýšlel, jak zásadní a důležitá je role matky a otce a jakým způsobem to vše (co rodiče řeší a prožívají, jací jsou, jak reagují, jak spolu mluví a co si sebou nesou ze svého dětství a ze své rodiny) ovlivňuje děti a především jejich přemýšlení, povahu, jednání, sebeuvědomění a sebepřijetí. A jelikož jsem sám rodičem, musel jsem hodně přemýšlet o důležitosti a odpovědnosti tohoto úkolu, co to vlastně znamená být otcem/matkou a musel jsem se sám sebe ptát jaký odkaz předávám dále? Co naděluji do hlav a srdcí svým dětem? Jak je (de)formuji?
Autorce se v této knize povedlo s mimořádnou pečlivostí poodhalit základy samotného lidského bytí, podstatu života a vést k přemýšlení o tom, co nás dělá to kým/čím jsme.
Také poukazuje na to, že zcela zásadním faktorem ve výchově a v rodinném soužití byla je a bude komunikace. Pokud se lidé uzavírají před ostatními, pokud si své strachy, obavy, bolesti, problémy, nesouhlasné názory, trápení či nezodpovězené otázky nechají jen pro sebe a neventilují to, neříkají co si myslí, tak tenhle hnis se udržuje uvnitř, bobtná, nabývá obludných rozměrů, tíží a nevyhnutelně vede k frustraci, osobním problémům a ke katastrofě.
Tuto knihu by si měli povinně přečíst všichni kdo již mají své děti, ale také i ti, kdo tuto životní etapu mají teprve před sebou. Přečíst a přemýšlet o tom. Z mého pohledu je to fakt extrémně důležité!
Moc zajímavá rodinná kronika, která nám trochu poodkryje finské dějiny, finskou povahu, zvyky apod. Nesmírně čtivé seznámení se se Siri a Penttim a zástupem jejich děti, každé dítě je úplně jiné, svoje..kniha mě motivovala k hledání v mapách a opravdu jsem žasla, jak je Finsko rozlehlá země
Rodinná severská sága se silnými psychologickými prvky, výborně zpracovaná, plná osudů, které ze začátku působí černobíle, ale s dějem se vše velmi přirozeně odkrývá, ukazuje. V knize je (stejně jako v severských studených osudech) hodně tmy a krutosti, melancholie, rodinné podivnosti, uzavřenosti, ale také tiché úpřimnosti a naděje v život, jeho smysl a lidský odkaz .
Kdyby se příběh odehrával v jiném prostředí, asi budu kritičtější. Ale Švédsko, severní Finsko, Karélie...
Odkaz
Nešťastná rodina, která volá o pomoc, skrývá v sobě nezahojené rány a traumata z minulosti... Pro mne jedna z nejlepších skandinávských knih současnosti.