Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice
Dita Krausová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/393503/bmid_odlozeny-zivot-skutecny-pribeh-osve-dwz-393503.jpg
4
220
220
Biografie pražské rodačky Dity Krausové (nar. 1929), která prošla Terezínem, Osvětimí a Bergen-Belsenem. Ve své biografii popisuje dětství v Praze, vzpomíná na rodiče a kamarády. V listopadu 1942 přišlo předvolání do transportu a rodina putovala nejprve do Terezína a pak do Osvětimi. Autorka popisuje zdejší kruté podmínky: nedostatek jídla, pach spálených lidských těl a všudypřítomný popel poletující vzduchem. Poznala i nechvalně proslulého lékaře Josefa Mengeleho. V březnu 1944 jí hladem a vyčerpáním zemřel otec, v červnu prošla i s matkou selekcí a byly vybrány na práci v Hamburku, kde zažily spojenecké nálety. Po válce se Dita vrátila do Prahy, kde potkala svého budoucího manžela, spisovatele Otu B. Krause. V roce 1949 oba odjeli hromadným transportem přes Rakousko a Itálii do Izraele. Autorčin příběh se stal předlohou pro hlavní hrdinku v knize Osvětimská knihovnice od španělského autora Antonia Iturbeho.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Ikar (ČR)Originální název:
A Delayed Life: The True Story of the Librarian of Auschwitz, 2020
více info...
Přidat komentář
Tento příběh jsem hltala do poslední stránky. Styl psaní mi ze začátku trošku vyděsil...ale zbytečně. Kniha se čte velmi dobře a je přehledná.
Co se týče autorky, velmi mě překvapilo co vše si pamatuje. Prožila neuvěřitelně težký úděl člověka a z ničeho se nezbláznila naopak nezalekla se žádné nové zkušenosti.
Je to obrovsky silná žena a já jí děkuji za tento příběh!
Skvělý pohled do života přeživší. Cením si hlavně popisu dalších osudů, kterým se většina knih už nevěnuje, přestože jsou také zásadní. Jak holokaust ovlivnil nejen přítomnost, ale i budoucnost, s čím se ti lidé museli naučit žít... To je poselství, kterému bychom se měli věnovat. Že s koncem války pro tyto lidi problémy neskončily.
Podtitul knihy Osvětimská knihovnice je jen jako záminka na dílo italského autora Antonia Iturbeho, který se nechal inspirovat životním osudem židovské dívky Dity.
Smutné až tragické vyprávění a vzpomínání na nepředstavitelnou minulost se střídá s nynějším pohledem autorky na svět.
Jako čtrnáctiletá nastoupila do vlaku směr Terezín , pak Osvětim. Přežít dnes asi nejznámější koncentrák se silnou vůli k životu a doslova plnými hrstmi naděje.
Dita je jedním z nich.
Hlavně je důkazem toho, že i když máte těžký život tak za něco stojí. Přežila, po skoro otrocké práci se vdala, měla tři děti a dodnes žije.
Poutavý román z války obsahuje pár hezkých vzpomínek včetně vztahů s rodiči, kamarády a také to jak jela s kamarádkou v posledním voze tramvaje určeném pro Židy a jeden pán po spatření hvězdy řekl: " Tady s námi jedou dvě princezny se zlatou hvězdou."
Biografie židovské dívky a postupně, jak dorůstala i ženy, od narození, přes různé prožitky mírové a válečné, mi dalo nahlédnout do jakých problémů se může člověk dostat, pokud se dostane do vírů války a co musí udělat, aby se dostal k normálnímu životu.
Neuvěřitelný životní příběh, který mnohonásobně překonává literární zpracování v podobě Osvětimské knihovnice (A. Iturbe). Měl jsem nedávno příležitost paní Krausovou poznat. I ve svém pokročilém věku jezdí po školách a vypráví svůj příběh. Je to velice vitální a příjemná osoba, a i když byl její život mnohdy odkládán, přesto poskytl mnoha lidem poučení a inspiraci. Ještě dnes mě mrazí, když paní Krausová zakončila své vyprávění slovy: "Tak to byl můj holocaust."
Myslím, že o válečných letech bylo zde již mnoho napsáno, nicméně neméně zajímavou částí knihy představují léta v izraelském kibucu. Byl jsem překvapen, jak byli Židé, kteří přežili holocaust přijímáni v novém státě Izrael. Podle přesvědčení velkého množství lidí mohla žena přežít koncentrační tábor jenom za předpokladu, že se prodávala esesákům. V případě muže muselo jít o bývalého kápa. Tento přístup změnil až proces s Adolfem Eichmannem v roce 1962.
Autobiografie skutečné osvětimské knihovnice. Kdo četl Osvětimskou knihovnici (A. G. Iturbe), tak by měl určitě sáhnout i po skutečném příběhu hrdinky.
Kniha je psaná velmi čtivě, ale občas se může zdát, že pasáže zbytečně natahuje.
Musím přiznat, že jsem očekávala krapet více, konkrétně o části života z Osvětimi, ale samozřejmě chápu, že je velmi těžké promluvit o takových zážitcích. I přesto je kniha velkým přínosem pro čtenáře, protože má možnost dočíst se o životě před válkou, i po válce, že nebylo tak snadné odcestovat do Izraele.
Vřele doporučuji čtenářům vyhledávající autobiografie :)
Dita Krausová, jméno ještě dnes málo známé. Divka narozena v české židovské rodině se svými sny a hodně dlouhým životem stejně jako jiné děti jejího věku. Ten její zůstal odložený na mnoho let. Po pár stranách jsem plně pochopila celou podstatu hrůzného příběhu. Ve své biografii popisuje jak krásné dětství (později život po osvobození) tak osudový transport, jak sem tam přelstila kápa, esesáky, aby si zachránila život. Nebo krásnou vzpomínku z Terezína, kde se účastnila ve slavné opeře Brundibár, aby na chvíli všichni zapomněli na to špatné...
Vyprávění v ich-formě je doplněno autorčinymi kresbami namalovanými v Terezíně a rodinnými fotografiemi z archivu, které jsou teď pro jednu z několika set přeživších holocaustu vzácnou vzpomínkou.
Po inspirativním setkání s Ditou Krausovou jsem si přečetla její novinku Život s Otou. Ta mě dostala natolik, že jsem sáhla i po její autobiografii Odložený život.
A bylo to zase silné a nezapomenutelné. Byť literatury s tematikou druhé světové války vychází stále dost, tak si myslím, že má i tak co nabídnout… Sama jsem se o tom přesvědčila a tvorbu Dity Krausové z celého srdce doporučuji.
Ve válečné literatuře s tématem holokaustu jsem, si myslím, znalec, mám opravdu načteno, ale v poslední jsem ji tolik nevyhedávala, knih už je přehršel a některé mě nelákají, protože se náměty často opakují, takže si vybírám. V případě této knihy tomu ale bylo jinak.
Příběh paní Dity Krausové se mi zaryl pod kůži už dávno před tím, než jsem knihu vůbec četla. Paní Ditu a její knihu jsem poznala skrze silný rozhovor v České televizi, který mě hluboce zasáhl. Zcela konsternovaná jsem ho sledovala do 1 hodiny ráno, ani jsem nedutala, další dvě hodiny jsem nad ním přemýšlela a až do brzkých ranních hodin jsem z toho nemohla usnout. Od té doby jsem na to myslet nepřestala, budou to už 3 roky a její slova už nikdy nevymažu z hlavy. Jen málo věcí se mnou v životě pohnulo tak, jako tohle. Nedokážu to vysvětlit, ale bylo to úplně jiné než všechny takové rozhovory s přeživšími holocaustu. Všechno měla vepsáno v očích, které za ni mluvily samy, a mě to silně ranilo. Tak živě, až mi z toho bylo fyzicky zle. I když jsem to nezažila a nedokážu si to ani v nejmenším představit, cítila jsem se toho součástí, zažralo se mi to až do morku kostí, až mě to rozplakalo. Za ni, za všechny. Cítím ty emoce až do teď. Mám pocit, že tolik bolesti snad člověk ani není schopný unést, zároveň mít tolik síly, že to celé přežil.
Nabízelo by se, že si po tom knihu okamžitě přečtu, ale odhodlala jsem se k tomu až nyní. Asi jsem se bála, nevím, měla jsem z toho velký respekt, věděla jsem, že to nebude lehké čtení a věděla jsem, že na to musím být připravená. Samozřejmě si netroufám a ani nechci tuhle knihu hodnotit jako takovou, protože to je jeden lidský život, děsivý a nemilosrdný, to se hodnotit ani nemůže. Nicméně tahle kniha je výjimečná právě tím. Když už teď čtu válečné knihy, mám radši ty reálné, autobiografické než ty fiktivní, má to úplně jinou hloubku a atmosféru. Přes všechnu tu hrůzu a utrpení píše paní Dita svůj příběh s pokorou a láskou k životu, lidsky a ladně, jakoby všedně, když vám vaše babička vypráví o svém dětství. Nesnaží se udělat senzaci, nepřikrášluje to, nezveličuje, podává to prostě tak, jak to bylo, a ta upřímnost, přirozenost a jakási syrovost, neškrobenost a hlavně i smíření, je ta nevětší síla.
Rozhovor a vyprávění paní Dity na mě zapůsobilo tak, že jsem vnitřně dospěla k tomu, že už nechci na žádné místo koncentračního tábora, nebo aspoň v dohledné době určitě ne, za poslední 3 roky se moje přesvědčení nezměnilo. Nemyslím si, že je špatné, že se na ně lidi chodí dívat a zajímají se o to, sama jsem navštívila Terezín a Osvětim, ale po tomhle uvědomění bych se tam cítila nepatřičně, nevhodně. Těžko se to vysvětluje, ale slova paní Dity mě tak ovlivnila v životě a byla pro mě tak bolestná, zdrcující a děsivá, že bych si to nedovolila. Ne že by to bylo neuctivé, naopak, ale nedokázala bych se tam s tím vnitřně smířit a srovnat.
Tahle kniha mi paradoxně ukázala, jak je ten život krásný. Ten náš, co teď žijeme. A i ten paní Dity, za což jsem nejvíc šťastná, protože ona nezahořkla, což ji i její knihu dělá o to hodnotnější.
Paní Dita Krausová je moje hrdinka, i když to sama odmítá, ale je to jeden z nejsilnějších, nejpokornějších, nejhodnějších a nejkrásnějších lidí, které jsem kdy poznala, obdivuju ji a nesmírně si ji vážím. Všechno krásné do života, který bude, doufám, ještě hodně dlouhý, paní Dito, jste úžasná, smekám před Vámi.
No, začátek slibný, bavil mě popis dětství.. Ale život po válce v Izraeli mě prostě nebavil číst, musela jsem se nutit, tudíž jsem závěr ani nedočetla.
Knížku jsem přečetla téměř jedním dechem. Na rozdíl od ostatních knížek z období druhé světové války paní Krausová popsala svůj život komplexně. Co bylo před válkou, během ní, i po ní. Jsou to vzpomínky milé a zároveň neskutečně silné babičky a já mám radost z toho, jak je paní i přes svůj vysoký věk aktivní.
Skutečný příběh Dity Krausové opravdu stojí za přečtení a nemá zas tak moc společného s beletrizovanou formou života D. Krausové - Osvětimskou knihovnicí. Tato kniha je literatura faktu a má nepochybnou vypovídací hodnotu. Velmi mě zaujala část týkající se života v Izraeli a v tamních kibucech, o nichž jsem doposud v žádné knize nečetla.
Odložený život byla knížka psaná hlavně jako vyprávění, což není můj "šálek čtení". Raději mám i přímou řeč, což v této knížce byla minimálně. Dočetla jsem ji, ale docela jsem se s ní trápila. Naštěstí nebyla tak tlustá, takže se to dalo. Konec byl moc dojemný, pěkný a navíc se mi líbilo, že měla knížka i fotky. Bohužel jsem dala jen 3*, protože styl psaní mi moc neseděl. Jinak pěkné čtení, plné hrůzy, ale reality, která se stala.
Kniha o obyčejném a zároveň neobyčejném životě. Četla se hezky. Líbilo se mi, že nepopisuje jen život za války, ale kniha je vzpomínkou na celý život od dětství, přes život v koncentračním táboře, život po válce, emigraci a život v Izraeli. Ačkoliv zažila mnoho těžkých chvil, tak to bylo milé vyprávění, jako když babička vypráví vnoučatům o svém životě.
Moc hezky napsaný smutný život ženy, která si toho dost prožila. Jak je psáno níže, je to zároveň život obyčejné ženy, manželky, přítelkyně i matky. Přiblížila také život v kibucu, o kterém jsem věděla jen okrajově. Jen se teď musím poohlédnout po knihách jejího muže.
Je to krasa a hruza zaroven. U teto knihy nelze hodnotit jinak nez plnym poctem. Od vysvetleni samotneho nazvu knihy pres liceni detství, pobytu v ghetu, taborech az po liceni vztahu s vlastnimi detmi, je to neuveritelna citova naloz. I presto, ze autorka do citlivych mist vlastne jen tuka, mate jasno. Nekdy neni potreba licit vse prilis naturalisticky.
Pravdou ovsem je, ze pokud prectete prvni
Osvetimskou knihovnici, pak budete asi zatizeni jejim preciznim dejem a zde vas to bude rusit (jak to, ze si toto nepamatuje, dyt to preci bylo takto ;))
Jako bonus se dozvite, jak to skutecne bylo s Fredym Hirschem.
Vzdavam hold Vam, Edito Polachova (Dito Krausova), jste neuveritelne silna bytost.
Kdysi již dávno mně zaujala Osvětimská knihovnice od Iturbeho. Tato kniha je knihou faktů samotné Dity Krausové.
Téma samozřejmě neuvěřitelné, neodpustitelné. Kniha má v sobě vše, autorka i po takové době vzpomíná na detaily, které nutili zde přítomné myslet na přežití.
Ano, knihu doporučuji , je to jedna z nej... knih o Osvětimi a dalších koncentračních táborech.
Přečetla jsem na téma koncentračních táborů a 2. sv. války už mnoho knih, tahle však vyniká tím, že navíc vypráví co bylo před tím, i co bylo potom. Uvítala jsem, že zvěrstva páchaná v táborech zde nejsou popisována nijak drasticky a syrově, přesto to však prožité hrůze nijak neubírá.
Štítky knihy
koncentrační tábory Osvětim (koncentrační tábor) vzpomínky rodina Izrael Terezín emigrace poválečná doba holokaust, holocaust kibuc
Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice
Tato kniha nebyla napsaná jako souvislý příběh, byly to vzpomínky, které byly psány po krátkých kapitolách. Vzpomínky od raného dětství.
Chvíli mi trvalo než jsem si na to zvykla a potom už se mi to četlo dobře.
Autorka svůj život chápala jako odložený. Čekala až její život začne, až skončí válka, až budou osvobozeni, až se vdá, až porodí, až budou mít víc peněz, ...
V této knize mě nejvíc zaujal život po válce. V části IV bylo popsáno jak se přestěhovali do Izraele, protože jsem o tomto období nikdy nečetla, tak jsem si mohla jen domýšlet a musím říct, že jsem si to představila úplně špatně.
Autorka v knize píše, že lidský jazyk neobsahuje výrazy, které by popsaly Osvětim, Že jazyk nemá slov, které by dokázaly vyjádřit pocity. Nejblíže jsou tomu bolest, utrpení, beznaděj.
Tuto ženu opravdu život zkoušel co vše dokáže zvládnout a přežít.