Odpočet

26.08.2024

Román o paměti, který zároveň tlumí (nebo se o to podobně jako jeho protagonisté snaží) vše minulé, nechává historii zaznít jen v dozvucích, které však chtě nechtě hýbají lecčím. Myslím, že pro českého čtenáře nemusí být od začátku úplně zřejmé, že se dění knihy podstatně váže k dějinám Chile – k období pinochetovského teroru, kdy došlo za pomoci USA k odstavení demokraticky socialistické vlády, kdy byly zavražděny tisíce lidí, kdy stovky občanů nezvěstně zmizely. Zerán ale nepředkládá krvavé výjevy z období diktatury. Ke slovu se dostává generace dětí těch, kteří se aktivně účastnily odboje vůči totalitě – a jejich postoj k minulému není veden heroickou euforií z konce režimu na konci 80. let, spíš potřebou najít balanc mezi zapomenutím a pohlcením. Prazvláštní trojice se snaží kolektivní trauma ukončit mj. pohřbením matky jedné z účastnic – ale to není jen tak, když z nebe padá popel a nejistota cloumá i dospělými těly.

Příběh je nesen dvěma vypravěčskými liniemi, které nemohou být stylově odlišnější, stejně jako nemohou být odlišnější (byť vedeni stejnou motivací) vypravěči – "nevlastní sourozenci" Felipe a Iquela.
Felipeho kapitoly tvoří vždy jedna jediná nekončící věta, vedená rozvernou mluvností, lehkovážností typu "nazdar bazar" a "no jasně" a potřebou skrz "hlučné myšlenky" zahnat nesnesitelnost ticha. Zároveň je řečový proud nesen i vážným posláním, dost možná pouze halucinačním, to ale není důvod pro snížení jeho závažnosti – Felipemu se zjevují mrtvoly, nezvěstní a nepohřbení z předchozího politického režimu, přičemž je jeho konání vedeno představou zarovnání počtu hrobů a mrtvých, titulního "odpočtu", který jako by mohl zastavit působení kolektivního traumatu. Právě kvůli této "matematice smrti" jsou jeho kapitoly nadepsané číslicí, vždy o jedno nižší (jenže co si počít, když se došlo k nule a něco nevychází?). Posedlost dopočítat se k nule se projevuje zálibou v násilí – Felipe bez zlých úmyslů oškubává papouška, zvídavě tráví slepice a vytváří brutální překážkové dráhy, aby se dopátral podstatě smrti.
Pasáže náležící Iquele jsou chladně koncentrované, svou pozorností nejčastěji upřené k lidským interakcím. Ty se ovšem spíš než jasnými výpověďmi vyznačují gesty a náznaky, které lze ve své zastřenosti vyjádřit pouze skrz "jako", přímé pojmenování jako by bylo nedosažitelné. Nejistota představuje zásadní rys tohoto vyprávění – v odstavcích se množí ambivalentní prožitky ("přicházeli stejnou měrou euforičtí a úzkostní", "otec vypadal mnohem živěji než kdy jindy, ale zároveň jako by měl každou chvíli zemřít", "její hlas zněl sladce, i když cize"), hojně užívané závorky nenechají napsané na pokoji – vše je potřeba upřesnit, tím spíš tedy znejistit: "Paloma těžce dýchala, zakrývala si jednou rukou nos a druhou se mě držela za paži, s něhou (nebo jen aby neztratila rovnováhu.").

Závorky ale nefungují pouze jako potřeba neustále zpochybňovat skutečnost, leckdy se mezi nimi nacházejí pouze výčty. Již naznačený motiv počtu hraje totiž v celé knize důležitou roli – mimo jiné v sebezáchovném rituálu, během nějž Iquela evidencí věci kolem sebe rozkládá nepříjemnou situaci na pouhá čísla a tím se z ní snaží uniknout. Určité číslo se vyjevuje v souvislosti s pamětí také jako pevný bod, kolem nějž lze sestavit zapomenutou scénu – třeba když dochází ke sčítání volebních hlasů, tak ke každému průběžnému součtu náleží určitá vzpomínka. Obecně lze říct, že se nutkání potýkat se s čísly vyjevuje jako potenciální způsob, skrz nějž by mohlo dojít k určitému ujištění, uklidnění či ukončení – převedení problému na exaktní rovinu však představuje řešení pouze iluzorní.

Dalším zásadním motivem se stává samotný jazyk – Iquela je profesí překladatelka, tudíž je citlivá k různým "trhlinám" k jazyce, nedorozumění si vykládá v metaforách z oblasti translatologie a v závorkách vyjmenovává řadu synonym vztahujících se k poslednímu slovu. Vyjevuje se však také jako osoba, která není schopna unést váhu a počet určitých slov (představuje si jejich přijímání jako "odměřování" lidského života), přičemž přikládá již samotnému vyslovení značnou sílu ("jako bych se tím jménem pokoušela napravit něco nenávratně rozbitého"). Slova jsou pak zostřeně vnímána zejména jako nositelé paměti – Paloma, jejíž matku v rakvi celé trio shání, od rodičů-emigrantů přebírá jejich španělštinu, která se svým kontextem váže k politickému dění. Mluvou Palomy (třeba jejími "nedokonalostmi") jako by pak byly dřívější události neustále kříšeny: "a také se naučila další, jiná slova, ta, na kterých se zadrhávala a pletla, protože pro její matku, pro tu moji (pro všechny naše rodiče), měla jiný význam: protože krytí neznamenalo sterilní obvazy, buňka nesouvisela s biologií, hnutí nesouviselo s pohybem a svazky nebyly knihy...". Stejně tak matka Iquely se stává přenašečem určitých frází, které pocházejí z období diktatury (variace "čekat, dívat se, vědět") nebo na něj odkazují ("Dělám to pro tebe.", "Nikdy nezapomeň."), a které se vypravěčce zadírají pod kůži.

Stát se nezávislým na paměti ostatních se ukazuje jako nemožné, ač se Iquela pohledu své matky, který se stává symbolem pro přenos paměti, snaží vyhnout sebevíc – padající popel z nebe připomíná zpopelněné, dětská hra "na zmizení" dostává znepokojivé konotace a během hraní "město jméno" v zadní části pohřebního vozidla dochází k nemístným přeřekům. Mísení tváří a jmen z různých období jednotlivých osob nutí chápat je nikoliv pouze jako "teď a tady", ale nutně s celou pošramocenou historií. K harmonii dochází pouze v nečekaně něžných momentech, kdy chvíle dětství obnaží od zlověstných významů a alespoň na chvilku mezi hlavní trojkou dojde k jakémusi (nejen) kamarádskému bezčasí. Kdy není potřeba si škrábat kůži do krve, aby se dosáhlo "vlastní" bolesti.

Jeden z nejlepších románů, co jsem kdy četl. Nevím, jestli to bylo zamýšlené, ale celou dobu mi na mysl přicházela ironie toho, že očistná cesta pryč je zároveň cesta "ze Santiaga" (jakožto de Chile, ne de Compostela).