Odvrácená strana zítřka

27.12.2022

Podobně jako v případě výboru z R. Jesenské musím především uvítat to, že se nakladatelství pustilo do pokračování Květů poezie, nadto v tak pohledné výtvarné a grafické úpravě. A podobně jako u Jesenské si i zde musím postesknout nad nepečlivou prací editora Michala Jareše. Nasekat v tak útlé knížečce, nadto s básněmi (a to básněmi textově spíše úspornými než rozmáchlými) minimálně tři ošklivé překlepy/chyby ("Pocit pokořené nevinny [sic!] pětiletého chlapce" na s. 53, "Čekali jsem [sic!] neodkladnou zprávu" na s. 56 a věnování "Hansu [sic!] Dietru [?!] Schäfrovi [?!]" na s. 58 - jmenoval se Hans Dieter Schäfer), to už chce vskutku pořádnou dávku lajdáctví. I jeho zásahy do textu jsou místy kontroverzní: dle skoupé ediční poznámky údajně místy upravuje znění slov "podle současné progresivnější normy" a mění tak např. archaické užití předložky "s" na "z", ale nezmění už podobně frapantní psaní spojky "zatím co" či nenáležité užití interpunkce, které podle mě nemá dodatečný rytmický účel (čárka před "než" při srovnání, ale na předělu veršů). Není mi jasné, proč po podobně problematickém přístupu k textům Růženy Jesenské a ještě problematičtějším textologickým kiksům u Luisy Zikové a v Sejdem se, bratři, v předpeklí! nakladatelství stále pokračuje ve spolupráci s tímto jemně řečeno pochybným editorem...

Ale k samotnému Bartuškovi: V první řadě chci říct, že mě potěšilo připomenutí a aktualizace díla tohoto pozapomenutého básníka, kterého jsem si objevil už před řadou let při náhodném prohlížení sekce poezie v jednom antikvariátě. Pořídil jsem si tenkrát jeho Oxymoron a některé texty (ale i celková atmosféra a úprava sbírky) mě vysloveně uhranuly. Jarešův výběr v přítomném výbor ovšem není reprezentativní, Bartušek má třeba i v tom Oxymoronu básně dost odlišného typu, které by také stály za připomenutí. Netuším proč, ale z letmého srovnání se zdá, že Jareš vybíral v této sbírce pouze texty z jednoho oddílu, ostatní ponechal stranou. Nezbývá než tiše doufat, že důvodem nebyla prachobyčejná nutnost vybrat nějaké texty co nejrychleji. Nicméně nelze říct, že by vybrané básně byly špatné. Mám pocit, že Bartušek psal těžce, trhaně, není to spontánní tvůrce (i když takové momenty tam občas jsou) a rozhodně ani virtuos, nýbrž mnohem spíš trudnomyslný a poněkud halasovsky neohrabaný analytik. Chtěl by asi mířit k tóninám holanovským, ale nemá jeho - jakkoli to zní paradoxně - lehkost, samozřejmost intelektu, paradoxu, "tah do hloubky". Na druhou stranu si tím vydobyl specifickou svébytnost, určitě ne všude, ale v řadě čísel ano. Blíží se v nich občas Hejdovi (ale tam na mě možná mimotextově zapůsobila ta Vysočina: Bartušek pocházel ze Želetavy, miloval Demla a dlouho působil v muzeu v Třebíči), jsou tam ty archetypální, sady, stodoly, rybníky, zahrady, samoty, vrata, hřbitovy... Je tam smrt a zánik a úzkost, ale probleskává i spiritualita (byť podle mnohem míň, než to zdůrazňuje editor v jinak informačně velice přínosném doslovu). Občas se mu dokonce povede jakási epicky jen náznakovitá, a přesto působivá balada. Básně tohoto typu pokládám za jeden z nejoriginálnějších přínosů Bartuškovy tvorby, a proto zde jednu odcituji:

POVĚST

Když přiložíš ucho k zemi, v dálce ozvěna koňských kopyt.
V hlavě drobná myšlenka bodavá,
v lahvi rmut zármutku od předevčerejška,
včerejšek špinavá skvrna na šatech dnů.

Milostivé léto lítostivě propouští
srpnovou zahradou smrt.
Vlahý vánek přísně střežený
milostně vane do lamp a zhasíná je.

Zastavili ženu pospíchající pro vodu ke studánce.
Prokláli šípy její šíji a pili lačně krev z džbánků.
Smáli se přitom žíznivě do prázdné
smutné studny, jež rázem zapomněla vodu.

Kopyta podzimu duní, do slabin mozku zarývá se třmen,
tichounce sténá probodená
má paměť bezejmenná.
Líto jí všeho, co si tohoto léta zapamatovala.

07.10.2022

Nehledě na roční období Bartuškovy texty působí potemněle a pustě, jako by byly situovány do nějaké archetypální vesnice, která se ale neustále bortí a její obraz se zdá být stále a stále znepokojivější.
O co jde zejména – smrt. Všude. I z na první pohled radostné události ("mé x-té dětské narozeniny") jsou nejprve narušeny neútěšným prostředím ("posadíme se na hráz dávno vypuštěného rybníka"), až nakonec ústí do meditace o konečnosti ("u lesa je tak hluboké ticho, / že v něm i myšlenka na smrt je bez naděje–"). Odkudkoliv zde vyčuhují náhrobky a rakve, vylézají hrobaříci a převrací se hlína. Ačkoliv milostného citu v některých textech také není málo, dost často končí v melancholii z nemožnosti překonání konečnosti ("líbal jsem tě / jako slunce líbá hlínu").
Na jednu stranu ta obsese motivy smrti může působit monotematicky, na stranu druhou je toho v tomto výboru přece jenom více: polosnový svět, všudypřítomně dohlížející, ale i úzkosti způsobující obzor noční oblohy, opakující se motiv zrcadel, jenž jako by ten vesnický mikrokosmos ještě více uzavíraly do sebe...
Jazykově je to moc pěkný, spirituální poezie, která nemá zapotřebí na sílu tlačit biblický slovník, zato si vystačí s většinou úspornými metaforami ("V trávě / nad přečtenou knihou léta / usnula sladce vůně rezedy", "kroky, jako když někdo rozestýlá hrob"). Občas mě trochu štvaly genitivní metafory, které se řetězí a řetězí, až se vzdalují jádru básně.
Opium poezie – nakladatelský počin, díky.

Večer

Večer, slepý mládenec
na zpustlém nádraží nebe.
Vlaky jedou všemi směry,
vozy na sebe vzájemně neslyšně narážejí,
hroutí se v zásobu budoucích tvarů.

Do kterého kupé nastoupit s nadějí,
že se dostanu právě na ono neznámé místo,
po kterém tolik zapíravě toužím?

Koleje končí, slepý mládenec
věští budoucí odjezdy vlaků,
plete si příjezdy, ještě víc slepne,
výbojky se propadají do tmy,
v celém městě nastala nicota.
(s. 63)

05.10.2022

Na jednu stranu je to velmi svojská a rozpoznatelná poezie, některé básně skvělé. Na stranu druhou je celá kniha tak předávkovaná makabrozitou, až je to v podstatě legrační.