Odysseus
James Joyce
Odysseus (v angl. orig. Ulysses) je román irského spisovatele Jamese Joyce. Jedná se o parafrázi Homérova eposu Odysseia, na nějž v mnoha paralelách odkazuje. Z dalších děl citovaných v Joyceově románu lze uvést např. Shakespearovu tragédii Hamlet či Mozartovu operu Don Giovanni, časté jsou rovněž citace a parafráze bible, různých liturgických textů, ale i irských lidových popěvků. Mnozí odborníci i laici považují Odyssea za největší anglicky psané dílo 20. století. Joyce psal Odyssea sedm let, mezi roky 1914 a 1921. Poprvé bylo dílo vydáno roku 1922 v Paříži, neboť ve Velké Británii i ve Spojených státech amerických měla kniha problémy s cenzurou. Román pojednává o příhodách a trampotách mnoha obyvatel Dublinu během čtvrtka 16. června 1904 od osmi hodin ráno do brzkých ranních hodin následujícího dne. 1. české vydání... celý text
Přidat komentář
Odyssea jsem poprvé rozečetl před sedmi lety. A hodně rychle to vzdal. Teď (tedy vydržet ještě rok, mé čekání by se rovnalo délce Joyceova psaní téhle knihy) jsem se k němu konečně vrátil a zdolal ho. Méně přístupnou knihu jsem asi nečetl (snad jen Mannova Doktora Fausta), ale musím říct, že ač jsem spoustu věcí dost možná nepochopil, její mistrovství mi skryto nezůstalo! Těžko napsat krátký komentář, vždyť k Odysseovi existuje mnoho a mnoho výkladové literatury... Shrnu to tedy jen krátce: Je to zatraceně těžké a zároveň zatraceně skvělé čtení. Jsem nadšený a zároveň zmožený. A přiznat musím i tohle: Netušil jsem, kolik se v knize skrývá humoru a kolik se v ní odhaluje tělesnosti a erotiky. Nechápu, jak mi dříve mohla připadat nudná, ale jsem rád, že jsem si počkal (a snad k zábavnosti přispěla i lehká znalost Dublinu a popisovaných míst). K tomuhle parodicko-experimentálně-filozofickému špalku musí člověk dozrát. Nyní ovšem chápu, proč je mnohými označován za největší literární dílo dvacátého století... Teď už jen najít někoho, s kým budu zážitek z četby moct dlouhé a nekonečné hodiny rozebírat. Což bude taky oříšek...
Opravdu kniha, kterou nelze vnímat jako celek...ale slovy kritika “ příběh”, kterým jste unášeni na jeho vlnách ....totální mistrovství jazyka . Popravdě nejtěžší četba z mé knihovny...paradoxně nejstravitelnější byla 140 - stránková “ fantasmagorická” kapitola. Jsem pyšný , že jsem to dotáhl až na poslední 600. stránku a sklíčený z toho, že se mi i tak nepodařilo najít onen skrytý kryptogram J.Joyce
Četbu této knihy bych přirovnal k náročnému a dlouhému treku divočinou – občas se nečekaně ocitnete na slunných výšinách s dalekým a krásným rozhledem, jindy v neprůchodných bažinách, kdy uvažujete, že to prostě vzdáte. Pokud cestu dokončíte, budete mít buď pocit, že to byl parádní zážitek, který si někdy musíte zopakovat, anebo cítit vyčerpané uspokojení s dodatkem: zvládl jsem to, ale už nikdy více. Každopádně mě tato kniha v mnoha ohledech překvapila. Nečekal jsem jednoduché čtení, ale stejně tak jsem nečekal, že je v ní skryto tolik (více či méně uchopitelného) humoru či erotiky. Trochu je mi líto, že jsem si před četbou neosvěžil příběh skutečného Odyssea, zřejmě by hledání paralel s „příběhem“ Leopolda Blooma a Štěpána Dedala učinilo četbu ještě zajímavější.
Po možno pätnástich rokoch som si povedal, že by nebolo na škodu knihu dočítať.
Ale.
Na jednej strane vnímam knihu ako sondu do Joyceovej mysle a spôsobu ako vnímal svet.
Chápem ľudí, ktorí tvrdia, že Odysseus je ťažká kniha. Majú pravdu.
Na druhej... Máloktorá kniha ma tak iritovala, máloktorú som mal chuť pri čítaní vyhodiť z okna, rituálne podpáliť alebo ju omlátiť o hlavu najbližšiemu spolucestujúcemu v metre.
Spôsob akým bola písaná je ďalšia vec. Mal som dojem akoby som čítal niekoľko kníh v jednej. Buď to vyzeralo ako prúd myšlienok duševne chorého človeka (neschopného udržať myšlienku dlhšie, než pár sekúnd), nesúvislé články á la "správy z novín", katechizmus (otázka - odpoveď) alebo únavný monológ bez jediného odstavca (o tom, ako hlavného hrdinu podvádzala jeho manželka s kým len mohla).´Navyše ma iritovali neustále narážky na Agendat Netajim, p.i.:pi a podobne.
Chvíľkami ma aj napadlo, či autor nebol duševne chorý (v porovnaní s týmto bolo čítanie schizofrenického Pirsiga prechádzka ružovým sadom).
Ak aj niektoré časti boli písané zaujímavo (scéna v bare alebo scéna s Gerty) autor to vzápäti skuvil úchylným Bloomom, jeho masochistickými fantáziami a myšlienkovým šalátom.
Nerozumiem však tým, ktorí sa rozplývajú nad tým, aká je kniha skvelá. Podľa mňa ju buď nečítali alebo sa im nepáčila a boja sa to priznať, tak sa vezú na vlne. Tých, ktorým sa naozaj páčila už nechápem vôbec. Za prečítanie určite stojí, no obdivujem ľudí, na ktorých nezanechala následky.
Dúfam, že sa nedožijem dňa, kedy sa tento chaotický nezmysel stane povinným čítaním.
Velká literární exibice autora,ale i překladatele Aloyse Skoumala.Impresionistické zachycení jednoho dne-16.června 1904-v irském Dublinu.V poklidně ubíhajících pochůzkách Leopolda Blooma se odráží sám život,složitý a neuchopitelný.Skutečný zrod moderní literatury/první vydání 1922/.Román vyžaduje soustředění,je ale překvapivě zábavný a čtivý.
Můj plán dočíst toto veledílo v den oslav 16. června sice nevyšlo, ale to vůbec nevadí. Proč? Protože Joycův Odysseus je tak nadčasový a tak prostý výstředních faktů - naopak nacpaný fakty všednodenním (vyprávěním dohnaným k epičnosti) - že by se mohl odehrávat jakýkoli den v roce a v jakémkoli městě. To ale v žádném případě neznamená, že by si snad autor nedal práci s detaily týkající se Dublinu i toho přeslavného dne. Vše je přesně promyšleno, jeden den a příběh, který se v něm odehrává, ve finále působí tak věrohodně, že ač by se člověk zeptal na cokoli týkající se putování Leopolda Blooma, kniha by mu dokázala odpovědět. Joyce do svého opus magnum vložil nejen přesný popis Dublinu (sám - s mírou nadsázky - tvrdil, že kdyby Dublin shořel, díky jeho knize by mohl být celý znovu vystavěn), ale zachoval přesnost i ve věcech, které si Leopold vzal na své putování (brambora v kapse a především peněz - čtenář si může zjistit to, s kolika librami, šilinky a penny Bloom ráno odešel a vidět jeho jednotlivé útraty a tak sledovat jeho přesnou částku), exaktnost zůstává neporušena i v jevech přírodních (víme, zda je příliv či odliv, východ a západ Slunce). Snad jen jednotlivé postavy jsou svým způsobem univerzální.
Původem žid a hlavní hrdina Leopold Bloom je na jednu stranu chytrý, na stranu druhou však velmi nepraktický a v mnohých ohledech dětinský. Rád se vychloubá svými vědomostmi (ač jich zas tolik nemá) a pracuje jako akvizitér novin "Svobodář". Dle mého miluje aha efekt a veškeré slovní hříčky, při kterých si často připadá jako ten nejdůvtipnější (a nejvtipnější) člověk na světě. Je zároveň Odysseem a zároveň parodií homérského hrdinství. Jeho jméno není čistě náhodné. Příjmení Bloom dává v angličtině značný prostor pro experimentování se vším „kvetoucím“ (jako jeho pseudonym pro psaní milostných dopisů „Jindra Kvítko“) a jméno Leopold (nejen mě) po čase čtení připomenulo Leopolda Sacher-Masocha, jehož fantasie jsou přítomné i v křičícím podvědomí našeho hrdiny.
Štěpán Dedalus nám nejvíce připomíná Joyce samotného (Joyce samotného „v jinošských letech“ – jak napovídá název jiné Joycovy knihy, v níž Štěpán ztvárňuje hlavního hrdinu). Je mu přesně dvacet dva let (kdybych měl hádat, tak se narodil 2. února 1882, stejně jako jeho autor). Jeho otec, Šimon Dedalus, je zapálený irský vlastenec (stejně jako Joycův otec) a Leopold Bloom mu zčásti supluje roli milujícího otce. Na rozdíl od Bloom je ale Štěpán opravdu studovaný (jméno Dedalus napovídá, že zejména v klasických jazycích) a Bloom se proto před ním snaží vypadat co nejmoudřeji. Pokud se podíváme na homérskou spojitost, je Štěpán novodobým ztvárněním Telemacha.
Poslední postavou, kterou pro její důležitost zmíním, je Molly Bloomová, Leopoldova žena ztvárňující Odysseovu ženu Penelope. Na rozdíl od ní však není věrná svému manželovi a nečeká na něho léta letoucí – naopak, i přestože (svým způsobem) svého muže miluje, je mu neustále nevěrná. Svým povoláním operní zpěvačka tvoří obraz téměř naprosto nevzdělané (a nevzdělatelné) povrchní ženy, jejíž největší předností (snad i v jejích očích) je její tělesná bezvadnost. Svádění jiných mužů si užívá a nevidí v tom sebemenší problém („dělají to všichni“) – v tomto ohledu bije do očí povrchnost irských pravověrných katolíků tehdejší doby. S Bloomem se vidí pouze 16. června pouze ráno, její myšlenky z rána se ale odráží v Bloomově proudu vědomí po celý den. Se svým mužem se setká až následující ráno, kdy po své odysey zjistí, že mu byla nevěrná. Poslední zhruba třicetistránková kapitola je nepřetržitým proudem jejího vědomí – bez jakékoli interpunkce.
Již jsem naznačil, že Odysseus je plný napodobenin Homérova eposu. Každá kapitola nese název po jedné postavě z kapitol Homérových a stejně tak (svým dosti originálním způsobem) zachovává náznaky děje. Každá kapitola zároveň zachovává přesně danou vyprávěcí techniku a ke každé je přiřazen specifický symbolický lidský orgán, druh umění a symbol. I přesto, že homérská analogie je nejspíše nejdůležitější, není vůbec vším. Epos je plný analogií k Dantově Božské komedii, Shakespearovu Hamletu a jiným významným dílům světové literatury. Každá kapitola je zároveň navázáním na kapitolu minulou, ale zároveň jako by byla vstupem do zcela odlišného světa. Jedna kapitola napodobuje novinové články, jiná zase nesouvisle popisuje labyrint moderního města (potažmo světa) – skáče od postavy k postavě a od nicotné starosti k jiné nicotné starosti, jiná kapitola se zase výběrem správných technik a slovní zásoby zpodobňuje vývoj anglické literatury od jejích počátků až k moderně (a zároveň způsobem, který by měl napodobit vývoj dítěte v matčině děloze).
Příběhová napínavost, jazyková vytříbenost i parodická výstižnost – to vše (a ještě mnohem více) činí Joycova Odyssea knihou, která by neměla zůstat zapomenuta. Vždyť není jen dokonalým absurdním románem, eposem, komedií, parodií, ale i encyklopedií, encyklopedií lidské všednosti pod tak rozličnými úhly pohledu, že i všednost se stává přesným v maličkostech a (snad proto) neuvěřitelným eposem. Sám James Joyce řekl, že jestli není Odysseus hoden přečtení, tak život není hoden žití. Neřekl to ze své pýchy, jen se mu podařilo do své knihy skrýt tajemnou univerzalitu každého jednotlivého lidského života.
Proto (pokud jste tak ještě neučinili) čtěte!
"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice.
Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje."
Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval.
Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).
Uf tak toto nie..hrozne dlha a narocna kniha, zlozity styl pisania. V niektorych castiach som bola uplne stratena a niekedy som zaspavala. Knihu som sice docitala, ale len s velkym vypatim sil. Bohuzial nic pre mna.
Nedávám, neužívám, tedy radši můj život budu tratit na jiných dílech. Toto mi hlava bohužel nebere. Barvité, emocionální, lyrické až muzikální, ano. Ni pro mě :)
Tak jsem tento čtenářský Mount Everest taky po asi 6-ti týdnech zdolal a své dojmy jsem popsal v blogu
https://www.databazeknih.cz/blog/joyceuv-odysseus-8853
Podle mého názoru to není žádný "kreténský interpretační a desinterpretační labyrint" jak to nazval čtenář níže. Ta kniha dle mého nemá žádné skryté hluboké smysly ukryté za kryptickými náznaky a pokud je tam člověk bude hledat, tak pak knihu nebude chápat. Ta kniha je spíš o hravosti, básnickosti, zvukomalebnosti jazyka. Je to takový impresionisický pokus popsat lidské vědomí a prožívání do nejposlednější myšlenky a emoce.
Rozumím tomu, proč to Joyce napsal. Rozumím důvodu, jakým způsobem to napsal. Čemu nerozumím je to, proč se v tom každý úporně snaží vidět hluboké duchaplno, čímž ze sebe dělají šašky.
Úmorně dlouhá a náročná kniha... Na první pohled změť asociovaných myšlenek, parafrází, vnitřních monologů a slovních hříček... Avšak po pečlivém studiu a prolomení autorovy šifry, lze v knize objevit jistou estetičnost.
Odysseus je velice zvláštní kniha. Jedná se o dílo, které není jednoduché číst. Nejvíce se mi líbil poslední 30 stránkový monolog. A co si tedy myslet o tomto díle nejlépe napsal Martin Pokorný v závěru knihy.
Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice.
S přečtením Odyssea musím pozměnit svůj pomyslný seznam těch nejúžasnějších knih, co jsem kdy četl.
To se nedá popsat, to se musí přečíst.
Jinak jak tu všichni píší, jak dlouho knihu četli, já ji měl za nějaké 3 měsíce a kus.
Tak, na prvních zhruba dvaceti stránkách opíše hlavní hrdina lžičkou v hrnku tři kruhy a mezitím se v něm (v hrnku) odehraje jakési obludně rozměrné existenciální drama. Dál jsem to nedal...Jedna věc je ovšem jistá; kdybych si měl kdy vzít na opuštěný ostrov jakou knihu, bude to SAS Přiručka jak přežít.
Nehodnotitelné, do sebe svinuté, divné.
Joyce jako by vůbec nezajímalo, že to, co ze svého nitra v okamžitých, prchavých asociacích vypouští na papír, má snad taky někdo číst ...
... tahle věta z úvodu k této slavné knize docela přesně vystihuje mé pocity z mých pokusů o četbu této knihy (čtu ji po částech už cca rok a hodlám v tom ještě chvíli pokračovat :-) ... a taky docela přesně ozřejmuje mé hodnocení, já si prostě v případě této knihy nemůžu pomoct, čistě subjektivně a na základě mých pocitů dávám 3 *, s vědomím, že tato kniha je neobyčejná, a má vlastně vše, superlativů si v komentářích níže přečtete opravdu spoustu a mnohé ji přesně vystihují, ... jenže, ... celkem výstižně popsáno v komentáři pode mnou ("puml"), ... když čtu knihu, očekávám od ní mj. "zážitek" ... špatně se to definuje ... estetické souznění, příjemný pocit, když po knize sáhnu o otevřu její stránky, těšení se . .. a to se u téhle knihy u mě prostě nedostavuje, ... čtu dál a vytrvávám, ... ovšem radost ze čtení mi schází ... téhle knize ta přemíra všeho podle mého hodně ubírá.
Štítky knihy
irská literatura Dublin rozhlasové zpracování proud vědomí
Autorovy další knížky
| 1993 |  Odysseus |
| 1983 |  Portrét umělce v jinošských letech |
| 1999 | Dubliners / Dubliňané (5 povídek) |
| 1974 | Kočka a čert |
| 1996 | Anna Livia Plurabella |
Chápu, že mnozí vidí Odyssea jakožto přelomovou knihu a jedno z nejlepších litarárních děl 20. století. Já ale toto nadšení sdílet nemohu. Hrátky s formou, invenční zpracování textu, jazyková bohatost, introspekce a myšlenkové proudy hrdinů to ano. Ale zároveň ono množství různých odkazů, jistá chaotičnost ve vyprávění a nepřehlednost v postavách, to vše mi čtení dost znesnadňovalo. Občas jsem měl pocit, že bych ke knize potřeboval návod, mapu, příručku, která by mi poradila a dovysvětlila, co že to vlastně čtu. Závěrečné kapitoly jsou přeci jen přehlednější, jasnější a tím i čtivější. Pro mě osobně jde o dílo nevyrovnané, ale to je spíše mou intelektuální nedostatečností, než samotným dílem. Člověk by měl znát své meze, mou mezí je, zdá se, Odysseus.