Oheň
Maria Pourchet
Román Oheň představuje českému čtenáři poprvé ve Francii už známou autorku Marii Pourchet, jejíž přímočarý, až brutální pohled na současnou civilizaci a originální literární styl nezanechají nikoho chladným. Hrdinové příběhu, manažer banky Clément, který sdílí deprese ze světa finančnictví jen se svým psem, a profesorka a matka dvou dcer Laura, zklamaná ze svého života plného kompromisů, odrážejí ve svých osudech nesplněné tužby více generací. Spalující příběh jejich vášně se odehrává na pozadí covidové pandemie, ekologických snah za záchranu planety, globálního zadlužování i dalších témat dneška. Kniha, v níž se sváří touha s peklem, žár s vyhořením, oheň s popelem i beznaděj s humorem, přináší víc než nevšední čtenářský zážitek; je příspěvkem k diagnóze naší palčivé epochy.... celý text
Přidat komentář
Odeonky čtu velmi rád, ale tady jsem šáhl velmi vedle. Kniha mě absolutně nebavila a divím se sám sobě, že jsem ji dočetl do konce, i když s vypětím všech sil.
Odeon prostě umí obálky: tolik interpretačních možností = obrázek ledovce v opozici názvu románu (oheň jako touha po vášni a lásce vs. led jako reálný stav partnerských citů?), ledovec vyvedený v dvojitém zrcadlovém převrácení (nikoli odraz ve vodě) jako dvouhlavé karty (další opozice, snad jako protipóly povah hlavních postav?), špička ledovce jako aluze na vše, co je skryté pod hladinou (v manželském i mileneckém vztahu, v nejvyšších patrech bankovních ředitelství..., ale i v hlavě - samomluvě postav)
Oheň je prvním románem Pourchetové přeloženým do češtiny, ale šestým vydaným, doufám, že to u nás brzy napraví, protože autorka si mě získala svou vypravěčskou zkratkou a výstižným zachycením myšlenek postav, aniž by se topila v emocích nebo sáhla k vulgaritě
velmi mě překvapila téměř nonsensová pointa (nebudu spoilerovat), naopak vůbec ne vývoj Véřiny postavy (od revolty ke konformitě) = vztah matky Laury s dcerou Vérou mi mimochodem připomněl Nejvyšší kartu Petry Hůlové
román z nejčerstvější přítomnosti o rezignaci generace 40+ cokoli cítit, dělat, tvořit, prožívat... a o podobách kompenzace těchto impotencí
Ak už (ne)chcete počúvať o láske, dajte si Oheň. Cynické, prázdne ľudské srdcia, ktoré niečo málinko nakoniec pocítili, ale či k nim bola autorka milosrdná alebo nie, to už nechám na prečítanie. Nevšedná romanca, ktorá možno až takou nevšednou nebude, a ktorá sa možno odohráva u nás i okolo nás už príliš často. Dej beží s rýchlou dynamikou- máte pocit neustále vyplazeného jazyka, akoby ste nestíhali s dychom, akoby ste chceli na koniec textu dobehnúť skôr, ako sa tam očami vôbec dostanete. Osobne ma zaujala postava Véry, dcéra hlavnej postavy. V jej postave sa totiž odráža istý starogrécky epos...
Těžká, podivná kniha, ke které jsem se prakticky nechtěla večer vracet a dočetla jsem ji spíš s námahou.
Covidová atmosféra, touha po blízkém člověku, ke kterému se lze alespoñ na chvíli schoulit, přitulit a zapomenout na beznaděj nenaplněného života . Laura a Clemens...toužii od života víc, než jim současný svět nabízel, vášeň a touha se ale trochu rozpustila v depresi a stagnaci na stávající stav nejen covidové situace . Čtení této knihy mě dost zasáhlo. Člověk má jen jednu šanci...a pokud ji nenaplní , nevyužije, co mu život nabídne ... bude hledat něco...sám nevěda co. Pokud sám nevím co chci, nemám zharmonizované své pocity a jistoty .. . deprese vítej ... A v tom mě čtení této knihy bolelo , přestože jsem ji občas odložila ...bylo to jak nedopitá číše vína, kterému nemůžete přijít na chuť...až když vypijte poslední slzu že dna....je vám líto, že je číśe dopita ..
Hodně těžké až depresivní čtení. Sic dospělí, ale totálně rozháraní byli Laura a Cleménte. Ona si nevážila sama sebe a on nevěděl sám co se sebou. Nechápu, že mu ten pes vydržel tak dlouho :-) Těžko k nim hledat cestu. Nejvíc naživu mi přišla Véra, ať již problematická, ale alespoň za něco, proti něčemu, bojovala.
Musím doufat, že tohle není reprezentativní vzorek společnosti, nicméně napsáno skvěle.
Bolestné. Zdánlivě nevýslovné je tak přesně popsané, až mrazí. Možná proto, že si to postavy neřekly vzájemně (což by je třeba spasilo), ale jen si to dokázaly pomyslet. Zformulovat tápání a úporné lpění se tady povedlo dokonale.
"...nic tě nenaučili, leda se k něčemu upínat."
"Protože, Clémente, jak říká moje žena, Země nemá dvě slunce."
"Tak moc jsem potřeboval někoho jenom pro sebe, a ne se o něho dělit nebo s ním jen pracovat, že jsem vyložil všechno. Celý ten příběh. Trochu jako když se otevře popelnice, nic víc."
V románu se střídají dva vypravěči: Clément, padesátiletý bankovní úředník, a Laura, o deset let mladší profesorka, matka dvou dcer a unavená manželka. Ti dva jsou milenci, jenže Clemént je víceméně vyhořelý muž a Laura žena v krizi středního věku a podle toho tušíte, kam to všechno nejspíš bude spět
Ze začátku jsem byla docela nadšená, líbilo se mi rychlé tempo, jímž je příběh vyprávěn, a jeho ironie (bavila mě matka, která i z hrobu Lauru stále kárá), postupně ale nadšení nějak opadalo
Vyprávění Clémenta se nikam moc neposouvá, stále se tak nějak potácí odnikud nikam, vyprávění Laury mi bylo bližší, víc jsem jí rozuměla, a ačkoli závěr byl pro někoho možná trochu překvapivý, po přečtení knihy ve mně žádný hlubší pocit nezůstal, bohužel
Hodnocení: 3,5* z 5*
Tedy - nečekala jsem romantiku .... ale ryzí upřímnost této autorky mne dovedla k zamyšlení ....
Reálný pohled na covidovou Evropu a krizi středního věku u Laury a Clemence a jejich touhu po úniku z beznaděje aspoň k troše tepla v kalné vodě ....
Touha po teplé dlani, která podpoří - po důlku v rameni, kam složíme unavenou hlavu .... je to opravdu tak moc, co chtějí .... ?
" Že láska oheň je, přečteš námatkou,jen k uhašení není....
Hlasem i mlčením nás stejně zrazuje ...." /J.Racine/
Já tam opravdu necítila jen touhu po fyzickém doteku - jen přání po naplnění života plného kompromisů ....
Kniha plná podnětů - ale v závěru nenachází řešení .....
Autorka mi připomíná Delphine de Vigan - ovšem v brutálnější podobě ....
Poměrně hutné dílo.. Ze začátku je třeba si zvyknout na dost netradiční vypravěčský styl, ale poté se vám naservíruje silný kafe ocukrované velkou dávkou emocí, vášně, bolesti a deprese.
Nedočteno. Konec už po 13 stranách. Lituji své zbrklosti, že jsem si v knihkupectví nepřečetl aspoň prvních pár vět. Nikdy bych si to nekoupil. Kvůli té formě, v jaké je to psané, je to zkrátka nečitelné. Nejsem schopen vůbec vnímat co se děje, o kom je řeč nebo kdo na koho mluví. Uff. Něco tak strašného jsem ještě neviděl. Třeba to ještě někdy zkusím překonat.
Oheň
Trochu jsem se obávala toho, co mě čeká, když jsem sáhla po "spalujícím příběhu vášně" Laury a Clémenta od francouzské spisovatelky. Obě hlavní postavy jsou nemožné a už od první stránky mi slušně lezly na nervy. Intelektuálové uvyklí žít ve spleti hlasů uvnitř svých hlav, když už není po ruce obecenstvo. Tady jsou ovšem "hlavy odklopeny a čtenáři/čtenářky oblaženi/y". Čím katastrofálněji se jejich love story rozvíjela a čím více selhání se vršilo jedno za druhým/na druhé, tím více mě to bavilo, jak po stránce jazykové, tak i příběhové. Hladce jsem nasedla na sadistickou vlnu a nechala se jí slastně unášet. Moje nejoblíbenější postava je pes Taťka, to bez debat. Nakonec hodnotím velmi pozitivně.