Oheň jeřabin

08.06.2013

Odhalila jsem nový lék na nečekanou vztahovou krizi. Není to jenom tequila s citrónem a solí na hradbách, ale i Jeseninova lyrika. Oheň jeřabin jsem četla už několikrát, ale nikdy jsem si neuvědomila krásu a hloubku veršů tak jako v současném stádiu deprese.

Rusové Jesenina milují a není se jim co divit. Má slupku chuligána, který večer co večer vymetá moskevské knajpy, setkává se s pochybnými lidmi a řadou ztracených existencí, kocovina je jeho nejvěrnější přítel a balíček karet si už našel druhý domov v jedné z kapes kabátu. Kašle na všechno, rád pije, štěstí mu utíká před očima a mu už je to nějak jedno.

Pod touhle slupkou je ale něco, co má v sobě každý Rus. Nesmírná láska k vlasti a jejím krásám. Z depresí Jesenin utíká na ruský venkov, do malých vesnic kolem Rjazaně, kde vyrostl. Žal ze ztracených lásek spláchne vzpomínka na domov s modrými okenicemi, vůně posečené trávy a kvetoucí trnky nahradí kus zničeného mládí. Ať už je Rusko jakékoli, má ho nadevše rád.

Vedle oddílu lyriky v Ohni jeřabin najdeme i několik básní určených Leninovi a novému řádu. Počáteční nadšení, jaké Jesenin pro revoluci měl, brzy zhořklo. Tak jako u většiny.

Spusť, harmoniko, spusť, ty tesklivá…
Ať vlny prstů klapky přemnou!
Ty zpívej se mnou, saze prašivá,
zpívej se mnou!
....
Spusť, harmoniko! Tuhle a žádnou jinou,
a ty, štětko, zpívej!
Líp by mi bylo s tamtou chcíplotinou,
aspoň hloupější je.
....
Po krk vás, děvky. A kdo váhá…
Co víc? Co míň?
Koukni, já pláču.. pláču, drahá…
Promiň.. promiň..

A já? Не жалею, не зову, не плачу.. Какая красота, Серёга... 5/5