Ohlížení

24.10.2024

Kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez (*1973) patří k nejvýznamnějším a nejoceňovanějším latinskoamerickým autorům současnosti, jeho díla byla přeložena do 28 jazyků. U nás vyšly v Pasece v překladech Anežky Charvátové romány Hluk padajících věcí (2011) a Reputace (2013), které se mi oba dost líbily, a tak jsem byl zvědav i na další, Ohlížení (2020), který se k nám dostal díky stejnému "tandemu". Autor za něj získal Cenu Maria Vargase Llosy, který o Ohlížení prohlásil (a je to na zadní straně obálky), že je to "jeden z nejlepších románů, které kdy byly v našem jazyce napsány", což po přečtení beru s velikou rezervou. Je to román velmi dobrý, ale taky mi na něm spousta věcí vadila, což ovšem nesouvisí s kvalitou textu, ale s tématem, které mi tak úplně nesedlo.
Vásquez se několik let scházel s kolumbijským režisérem Sergiem Cabrerou a z rozhovorů s ním pak napsal román, který je příběhem Sergiova dětství a mládí a také příběhem jeho otce Fausta. Román začíná tím, že Sergio se v roce 2016 dozví o otcově smrti, právě když má být v Barceloně přítomen retrospektivě svých filmů a má se tam setkat se svým dospívajícím synem Raúlem. Navíc jeho manželství se Silvií, s níž má malou dceru, je v krizi. Na otcův pohřeb do Kolumbie Sergio neletí a místo toho vzpomíná na události, které poznamenaly život jemu i jeho otci. A nebyly to události kdovíjaké, ale takové, které otřásaly celým světem: španělská občanská válka a exil v Americe, čínská kulturní revoluce a ozbrojená revoluční hnutí v Kolumbii 60. let.
Fausto, který je herec a později hrál v několika synových filmech, se stane komunistou a odjede s rodinou do Číny, kde pak nechá Sergia a jeho sestru Marianellu dál studovat, zatímco sám se s manželkou vrátí do Kolumbie. V Číně vypukne Velká kulturní revoluce. Následně se mladý komunista Sergio i jeho sestra stanou příslušníky revoluční gerily v Kolumbii. Sergiova cesta k vysněnému povolání režiséra je dlouhá a velmi dobrodružná a vše, co jeho rodina prožije, je všechny poznamená. Román je nabitý dějem a zejména kapitoly z Číny a pak z rozvrácené Kolumbie jsou strhující.
Osobně jsem se ale těžko smiřoval s jednáním postav, zejména Fausta, se vším tím krajně levicovým hnutím a komunismem, z něhož musel Sergio vystřízlivět. Z představy, že otec dokáže nechat dospívající děti v komunistické Číně, se mi dělalo při čtení až fyzicky špatně. Což je ale možná dokladem jisté síly tohoto románu.

18.10.2024

Kolumbijský režisér Sergio Cabrera přijíždí do Barcelony na retrospektivu svých filmů, která v něm vyvolá příval vzpomínek na jeho divoké a téměř neuvěřitelné mládí. Tyto vzpomínky tvoří jádro vyprávění, skrze které se snaží vyrovnat se svou minulostí. Jako bývalý člen čínských Rudých gard a kolumbijské guerilly má Sergio rozhodně na co vzpomínat.

Kniha má několik rovin. První, ta více zřejmá, se zabývá ideologií a fanatismem. Autor na příkladu života Sergia Cabrery a jeho rodiny ukazuje, jak snadno může člověk pod vlivem okolností a těžkých životních událostí podlehnout radikalizaci. Kniha zobrazuje sílu davu, která dokáže člověka strhnout k absurdním a zlým činům. Vyprávění zachycuje především pozvolnou proměnu Sergia a jeho sestry, kteří postupně propadají ideologii, ze které následně po mnoha zklamáních vystřízliví. Druhá rovina, méně zřejmá, se zaměřuje na minulost a vzpomínky. Sergia jeho minulost neustále podvědomě tíží, a jeho retrospektiva je jakousi nevědomou snahou o její přijetí.

Navzdory silnému tématu mi však připadá, že autor ve svém vyprávění zůstává spíše na povrchu. Celou dobu jsem měl pocit, že mohl jít v mnoha ohledech více do hloubky. Příběh Sergia Cabrery má obrovský potenciál emocionálně zasáhnout. Ten bohužel zůstává podle mého názoru nevyužitý. Většinu knihy jsem četl poněkud strohé a odměřené vyprávění o velmi zajímavých lidských osudech, které však postrádá potřebnou vášeň a intenzitu. Kvůli tomu na mě kniha neměla téměř žádný emocionální dopad. Situace se trochu zlepšuje v poslední třetině, která převyšuje předchozí části a konečně nabízí hlubší vhled do nitra postav.

Španělskou a jihoamerickou literaturu jsem si oblíbil především pro její kreativní a barvitý styl a schopnost vyvolat intenzivní emoce. To vše jsem však u Ohlížení postrádal. Vásquezův styl je poměrně nevýrazný a z mého pohledu zaměnitelný. Chybí mu originalita a jiskra, která by příběh pozvedla na vyšší úroveň.

Životní osudy hlavních postav jsou natolik zajímavé, že jsem měl chuť pokračovat ve čtení až do konce. Přesto mám pocit, že kniha mohla nabídnout mnohem více a kromě zajímavého životního příběhu ničím výrazně nevyčnívá.

3/5