Okresní město
Karel Poláček
Okresní město je humornou mozaikou společenství, jež opustilo venkovský rytmus přírody, přitom ale má daleko do anonymní velkoměstské masy. Tato obecní pospolitost, jakou už dnes nepoznáme, žije prchavými vzruchy svého malého světa. Poláček se malichernostem a zlovolnosti jejích příslušníků sice posmívá (a byl za to potrestán zákazem navštěvovat své rodné město), ale i tak dnes na nás – obyvatele studeného neosobního světa 21. století – z anekdotických postřehů geniálního pozorovatele dýchne trocha laskavého řádu konzervativního včerejška.... celý text
Přidat komentář
Tak konečně jsem ho (Okresní město), já ostuda, přečetla. A to jsem krajanka! Ale všechno zlé pro něco dobré, zamlada bych si knížku tolik neužila.
Děj se odehrává v Rychnově nad Kněžnou - rodném městě autora (postava Jarouška je patrně inspirována jím samotným).
Trochu jsem pátrala.
Kdo Rychnov zná nebo má cestu tímto směrem, může se kouknout na tento text:
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/okresni-mesto-sto-let-pote.A_2001M023C05A
Článek je sice z roku 2001, ale stále se dá podle něho dobře orientovat.
Dále mě v knížce zaujalo jméno žebračky Hladká Ančka. U nás v kraji se totiž ještě stále vaří polévka "hladká ančka ". Hned mě napadlo, že název jídla byl inspirován Poláčkovou žebračkou. Ale je to právě naopak. K rozklíčování vzniku názvu polévky odborníci použili pravděpodobně základní nářeční název, a to "hladká kučka", zmiňovaná dalším východočeským rodákem Karlem Čapkem. Hladká (ve smyslu hladová) a kučka (kaše, kašovitá). Název kučka byl pak dobrým podkladem pro tzv. adideaci — žertovné zkřížení s jiným, významově naprosto vzdáleným, zvukově však blízkým výrazem — osobním jménem Ančka.
Vše je relativní, to co je živé se neustále vyvíjí, proměňuje, pulzuje energií, podřimuje a jindy burcuje. Takto vnímám Poláčka. Za studentských let: nuda, poslušně papouškuji o satiře maloměšťáka... Mnohem později, po načerpání zkušeností rozeznávat hloubku poznání povah, motivací, vztahových reakcí atd. , které autor s laskavostí sobě vlastní do své jedinečné tvorby vkládal. Dnes oceňuji plastický , živoucí počin, který vložil do svého díla a na mne přenáší potěšení, pocit klidu, pohody, jeho láskyplný otevřený svět každému...
Citace: "...já vás chápu ju -ju-jůlínku, ale uznejte, že vám to trpět nemohu. Ukáži, jak si představuji pořádek ve svém závodě. Kdo mě vyvede z míry, bude litovat."
"Ano, ano, prosím!"
Okresní město doporučuji.
U Poláčka mi nejde ani tak o příběh, který vůbec nebývá a ani v tomto případě není špatný, ale téměř vždy jej zastíní naprosto úžasný jazyk. Je to čirá radost ze čtení, avšak v tomto případě čirá radost z poslechu, díky (opět) skvělému Janu Vlasákovi na ČRo.
Život lidí, lidiček a žebráka Chlebouna, který vše kontroluje a večer to ,,glosuje" svým soukmenovcům.
Ukázka charakterů různých to občanů a jejich jednoduchý a jednotvárný život ve městě až k začátku světové války.
Jsou zde i některé překvapivé myšlenky:
,,Právě blouznil o tom, že přijde doba, kdy všechno lidstvo bude mluvit jedním jazykem a hranice zemí budou smazány. Lidé budou svorně pracovati k lepšímu příští."
A neméně krásná čeština a jednoduché popisy děje:
Slunce se koupe v špinavé kaluži...
Vlak vtrhl rázně a bezohledně do nádraží.
Slunce stáhlo Kamila z lože.
Jitro malátně vstávalo z chuchvalců mlh.
Nad páchnoucí žumpou tančily mouchy masařky a jejich smaltová tělíčka se blyštila jako jiskry.
Vrabci rozjařeně na sebe pokřikovali.
Nebude toho mnoho, co by autor o životě v okresním městě nevěděl. A co věděl a znal, to popsal. Občas jsem se smála, občas hořce polkla, protože celou dobu bylo jasné, že se schyluje k válce, která všechnu tu ospalou optiku změní.
Lidské charaktery jsou nekonečné. A pan Poláček je uměl tak skvěle vykreslit, že mě to nutí mávnout rukou nad hloupostí či jinakostí některých z nás. Takhle jsme se prostě narodili a všem dohromady nám to funguje právě tak akorát, aby nebyla v životě nuda.
Je až podezřelé, že takhle kniha nestárne. Co ze současné české literatury bude takhle živé za 90 let?
Figurkovství nejčistšího zrna, jaké může být. Přesná drobnokresba, která je nutně ironizující, tady navazuje na Figurky z Malostranských povídek Jana Nerudy. Maloměšťáctví a drobné intrikování se tu odhaluje v ryzí nahotě. Scéna s vojenským cvičením nutně připomíná Škvoreckého Zbabělce. To vojančení na malém městě. A jako leitmotiv se celým dílem vine neutuchající touha dostat se někam jinam aspoň prostřednictvím četby, zažít skutečné dobrodružství, prožít „Pět neděl v baloně“ a ne nekonečný počet dní v obchodě a doma za pecí.
Jednou za rok Čapek a Poláček. To je prostě věc, která mě baví a těším se až na ně v daném roce přijde řada. Oba jsou jiní, ale oba jsou úžasní. Poláčkova čeština, tvoření vět a navazování slov je naprosto geniální. A dějově popsané české maloměštáctví, které je v mnoha případech nesmrtelné... no je to paráda.
Mám takový pocit, že pan Poláček byl pěkný filuta. Tváří se jako by nic, ale stylem svých textů vyjadřuje ještě něco navíc, co je ukryté pod prvním plánem. (Toho už jsem si všimla v Bylo nás pět.) Samotný text působí poklidně či skoro nudně, protože se tu mnohokrát opakují stejné věty a odstavce - jako by autor zapomněl, že už je (několikrát) napsal. Jenže právě tak stereotypní a předvídatelný je život okresního města, který některé románové postavy vítají jako životní jistotu a jiné sešněrovává nudou k uzoufání. A podobně různě to můžou vnímat různí čtenáři podle svého naturelu. Navíc tím opakováním máte po chvíli pocit, že jednotlivé postavy už znáte leta letoucí. Tomu říkám majstrštyk.
Kniha je psána krásným Poláčkovským jazykem a beru ji jako seznamovací úvod v rámci zamýšlené pentalogie - hezky nám tu rozkreslil rozmanité charaktery, kterými knihu zabydlil.
Knihu asi nejvíc ocení konzervy, co rádi jezdí na dovolenou na stejné místo, pijou ze svého oblíbeného hrnečku a mají další neměnné rituály :-)
---
„Při ústí kaštanové aleje stojí kaplička. Zamřížovaným otvorem dovnitř házejí zbožní lidé mince. Žebrák Chleboun, zvaný Majorek, přitlačil obličej k otvoru, aby spočítal, kolik dnes Panna Maria utržila. (...) V srdci mu kyše závist, že nedostal ty peníze on, a spílá pobožným dárcům.“
---
„Byl to sládek Vokoun, o němž bylo známo, že v mládí cestoval po cizině. Byl v Rusku, na Kavkaze, ba zabloudil až někam do Turkestanu. Když se vrátil z cest do okresního města, byl uvítán jako poloviční blázen. Obyvatelé nemohli pochopit, že se někdo toulá po cizích krajích, když může sedět doma. Dali sládkovi přezdívku Abdul Hamid a přidělili mu roli obecního blázna. Sládek se zpočátku bránil, časem se ale nechal zlomit; začal se za to, že byl v cizině, stydět a trpěl pocitem méněcennosti. Dobrovolně si nasadil bláznovskou čapku, vyhýbal se práci a toulal se po hospodách, kde za pohoštění vypravoval o svých cestách, přičemž lhal jako Marco Polo.“
---
„Bezcharakterní kočka,“ usoudil obchodník, „však počkej! Já ji naučím chytat myši. Dnes jí to odpouštím naposledy...“
Kniha se mi moc líbila, tak jako ostatně všechny, které jsem od Karla Poláčka četla. Výborně vykreslené charaktery postav, pomalé tempo života maloměsta a humor dokáží čtenáře vtáhnout do děje. Vlastně tu nejde o nějaký dramatický příběh plný zvratů, jde o to pomalé a neměnné tempo života na maloměstě v době před I. sv. válkou. Jen občas rozčeří tu klidnou hladinu života nějaký skandál, nebo situace o které pak může každý mluvit. A v tom je Poláček geniální. Některé momenty připomínají knihu Bylo nás pět. Skvělá čeština, hra se slovy pak podtrhuje celkový dojem při čtení této knihy.
Tenhle karikaturní obraz městečka s plejádou figurek a s přehlídkou všelijakých charakterů a lidských necností, zabalených do navenek, ale i vnitřně, projevované mravnosti a okázalosti, se mi prostě moc líbil. Vyvstal mi před očima, sice mnou idealizovaný, ale přesto svým způsobem poklidný obraz nevelkého města, která je světem sám pro sebe. Doby, kdy stačilo jet několik desítek kilometrů vlakem a tam byl už zase zcela jiný a nepoznaný svět o kterém, když takto "světaznalý" cestovatel vyprávěl, tak měl své pozorné posluchače. Doby, kdy svět byl přeci jenom ještě velký.
Moc pěkných a z dnešního pohledu idylických pět hvězd.
Jdu hned do dalšího dílu.
Těším se na celou "pentalogii". Momentálně čtu druhý díl a musím říci,že mně přijde více zajímavější, než "Okresní město". I to mne zaujalo a musím se přidat k názoru, že vykreslení jednotlivých postav a postaviček je výborné. Nicméně jsem toho názoru, že postupem času dochází až příliš často k neustálému opakování chování postav jako podle vzorce, takže čtenář už celkem bezpečně ví, co bude v následujících řádcích, či odstavcích, následovat. Vysloveně otravné je to u Chlebouna - jeho postava, byť nepochybně zajímavá, už mi ke konci opravdu lezla na nervy. Myslím, že čtyři hvězdy jsou přiměřené.
Karla Poláčka jsem ke své škodě zanedbával. Spokojil jsem se s několika povšechnými informacemi z učebnic, četbou knihy Bylo nás pět a znalostí filmů Hostinec u Kamenného stolu a Muži v ofsajdu. Teď jsem zjistil, že kdybych u toho zůstal, byl bych o hodně ochuzen. Četba Okresního města je labužnický zážitek pro milovníka češtiny, zejména Poláčkova vynalézavost v užívání sloves je hodna obdivu. "Již od časného rána přivážela místní dráha účastníky slavnosti. Někteří přijeli sami, jiní byli obklíčeni rodinou." Něco z Poláčkova ironického stylu si osvojil Josef Škvorecký, některé pasáže mi připomínaly jeho knihy. Byla by škoda zařadit Poláčka mezi mrtvé klasiky. Neváhejte.
Od Karla Poláčka jsem dosud nečetla nic, ani Bylo nás pět. To jsem měla ráda jako televizní seriál kdysi, ještě v dětství. Okresní město ale bylo úplně jiné. Poslouchala jsem ho jako audioknihu, která byla docela dlouhá, a docela špatně se mi poslouchala. Atmosféra a charaktery postav byly vykresleny opravdu bravurně, dílo nechci nijak shazovat, ale často jsem nedokázala udržet svou pozornost a v myšlenkách odbíhala jinam. Možná by spíš stálo za to knihu přečíst.
Za mě nadšení veliké. Poslechnuto jako audiokniha v podání dokonalého pana Vlasáka. Satira na pokrytectví, snobství a prospěchářství je lehce přenositelná i na dnešní dobu.
Spolčení hlupců po česku. Karel Poláček s neodolatelným nadhledem popisuje dobové poměry v nevýznamném maloměstě, kde je vidina společenského postavení mnohem důležitější, než obyčejná lidská slušnost. Stereotyp a jednotvárnost opakujících se scén přitom umocňují pocit apatie vůči okolnímu dění za hranicemi vlastního domu. Pouze sváry a pomluvy bují pod maskou neupřímných úsměvů, ovšem nic, co by překročilo meze pořádkumilného bytí. Stín Velké války na pozadí historických událostí pak dává celému vyprávění chuť jízlivé oslavy malichernosti.
Kdyby to psal dnešní autor, byl by text jistě mnohem ostřejší a dost možná i skandálnější, na druhou stranu, právě ta nostalgie zapomenutého času dělá z Okresního města nevšední literární zážitek. Autor disponuje fantastickým citem pro češtinu, díky čemuž pod jeho rukama ožívají odstavce plné nadčasových dialogů a neméně ikonických postav. Nadšený dojem kazí pouze absence zápletky, která není, jak však uznávám, pro vyznění tvůrčího záměru podstatná.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Bylo nás pět |
| 1965 |  Muži v ofsajdu |
| 1966 | Edudant a Francimor |
| 1967 | Hostinec U kamenného stolu |
| 1958 | Dům na předměstí |
Poučná sbírka, kde nám před očima defilují roztodivní lidičkové všech možných charakterů, životních projevů jenž jsou s ironií a humorem barevně vyobrazeni. Humoristický román, kterým lomcuje maloměšťáctví nikdy neomrzí a osudy postav pokračují v dalších románech.