Olive Kitteridgeová
Elizabeth Strout
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468333/bmid_olive-kitteridgeova-mYh-468333.png
4
233
233
Olive Kitteridgeová série
1. díl >
Městečko Crosby v Maine se může jevit jako zcela bezvýznamné. Pro učitelku v penzi však představuje střed světa. Lidé zde prožívají svá dramata — touhu, zoufalství, žárlivost, naději i lásku. Olive Kitteridgeová, občas přísná, jindy trpělivá, vnímavá, pak zase smutně odmítavá, bolestně prožívá změny v městečku a ve světě vůbec. Ne vždy však rozpozná proměny blízkých lidí, mezi něž patří hudebnice pronásledovaná vzpomínkami na starou lásku, bývalý student, který ztratil vůli k životu, Olivin dospělý syn, jenž se cítí tyranizován její iracionální přecitlivělostí, nebo její manžel Henry, který považuje loajalitu k vlastnímu manželství současně za požehnání i prokletí. Jak se lidé z městečka potýkají se všemi svými problémy, Olive dospívá k pochopení sebe sama a svého života; někdy bolestně, ale vždy s nelítostnou upřímností.... celý text
Přidat komentář
Většinou se těmto “oceněným” knihám vyhýbám, neboť jsou psány příliš strojeným jazykem. Ale tato kniha je jiná, je psána lehkým jazykem a pořád Vás nutí číst dál. Kniha se skládá z krátkých povídek, které popisují život v městečku v Americe. Hlavní hrdinka, Olive, bývalá učitelka matematiky, musí lidi odpuzovat již svým zjevem, a rozhodně tak většinou učiní, když promluví. Asi by to má kamarádka nebyla, ale jak bude pokračovat její život, Vás prostě zajímá. Už jsem si objednala druhý díl
Každý člověk, každá rodina má své problémy a starosti, své temné stránky, svá nedorozumění. Kdo tvrdí, že má život setrvale zalitý sluncem a dělá si z toho vlastní zásluhu, tomu nevěřím. Olive je poctivá. Mnohdy si nerozumí a mnohdy nedává najevo, pro co žije - Olive žije pro lásku, soucit, empatii, žije pro druhé, i když to není na první pohled tak úplně patrné. A celý život se učí poznat nitro svých blízkých, i když je netrpělivá a nevrlá a ti blízcí ji štvou; být vlídná, vycházet vstříc, chápat druhé a jejich pohnutky, pochopit smysl života. Je fascinující, že ať se člověku stane cokoliv, ať přijde téměř o všechno, zase ho něco přinutí vstát a vléct se dál. Protože život dokáže být zatraceně těžký a krutý, ale jindy stroze praktická Olive si na podzim vysadí 100 tulipánů a těší se, jak ze svého okna ve výklenku uvidí na jaře záplavu jejich květů rozkývaných lehkým větrem a aspoň na chvilku bude život nádherný. Ach, nepříjemná, ryzí, lidská, obětavá Olive, která si na nic nehraje a má se za horší, než skutečně je. Někdy je toho na ni prostě moc. Miluju Olive a miluju tuhle knihu a vím, že se k ní budu vždy vracet.
P.S. Ke knize mě přivedla velmi zdařile natočená minisérie, která zpracovává jednotlivé povídky velmi citlivě do plynulého celku a mohu ji doporučit těm, co upřednostňují jednolitý příběh. Zfilmování knize absolutně nic neubralo.
Spousta z vás ji doporučovala, tak jsem se do
ní pustila. A bylo to takové průměrné. Nevím, nějak mě
to za srdce nechytlo. Resp. postava Olive byla fajn, ale
ty „povídky“ okolo mě nebavily. Kdyby autorka
sledovala pouze Olive, tak bych asi neměla co
vytknout. Pro mě byl vrchol, když se Olive dala do
tichého odboje proti nastávající snaše. Za to povídka o
tom, jak se všichni ujali chudinky holky s poruchou
příjmu potravy, byla prostě ne moc uvěřitelná a
vyděračská. Takže promiň Olive, poputuješ o dům dál
Celkem depresivní povídková kniha, co sice má svou ústřední postavu, kterou čtenáři skládá jak z osobního, tak z cizích, bližších i vzdálenějších pohledů, ale příběhy zde se odvíjející, jsou tak nějak podobně nemelodramaticky smutné...asi nijak neotřelé v tom, že život je těžký, vztahy komplikované a každá rodina je nešťastná po svém, ale ne tak obvyklé je zaměření na staré lidi a dlouhodobé partnerské vztahy...a taky mile prosté svými jednoduchými životními hodnotami, spočívajícími ve všedních maličkostech a smíření, v poselství že zájmu o druhé a laskavosti není nikdy dost.
Kniha psaná velmi čtivým stylem. Autorka má, dle mého názoru, obrovský vypravěčský talent. Příběh plyne, nikde se nezadrhává. Líbilo se mi, že si autorka na nic nehraje. Nevymýšlí nějaké komplikované zápletky, ale prostě vypráví to, o čem životy lidí jsou. A napsala to krásně. Těším se na pokračování.
Nebavila, nezačetla, přišlo mi to jako koncept, který v literatuře byl už asi tak milionkrát jednou.
Další knížka, ke které se musíte prožít. Příběhy jakoby k sobě nepasovaly, jistě, i v životě potkáváme plno lidí, kteří se kolem nás mihnou a zmizí. Někdy se znovu objeví, někdy ne.
Olive je přesně ten typ člověka, kterého snadno zavrhnete, odsoudíte, uděláte si na něj názor, aniž byste tušili, co je ve skutečnosti zač.
" V tom okamžiku Olive pocítila něco, v co už nedoufala: náhlou a naléhavou touhu po životě. Předklonila se a pohlédla oknem ven. Viděla něžné bledé mráčky, sytě modré nebe, mladou zeleň polí a obrovskou, rozlehlou plochu vody - všechno odtud shora se zdálo tak podivuhodné, tak úžasné. Vzpomněla si, co je to naděje, a tohle bylo ono. Ten vnitřní vír, který člověkem pohybuje kupředu, který s ním brázdí životem, tak jako ty čluny dole brázdí třpytící se vodou, tak jako tohle letadlo brázdí vzduchem na nové místo, kde jí potřebují. Požádali jí, aby se stala součástí synova života. "
Městečko Crosby v Maine je nejdepresivnější místo, jaké jste kdy viděli, a Olive Kitteridgová je jeho královnou!
Dočetla jsem asi do dvou třetin, nechtěla jsem to vzdát. Statečně jsem rozečetla další povídku, ale po pár řádcích, které mě vzaly na pohřeb, jsem knížku navždy zavřela. Ta může být sebelépe napsaná, ale snášet na třech stech stránkách společnost sebevrahů, lhářů, vrahů, depresivních a sebelítostivých lidí je nad mé síly.
A teď si půjdu koupit pořádnou zásobu čokolády, abych depresi z tohoto čtení zahnala...
Zajímavá kniha o lidech z jednoho městečka, kde jsou osudy většiny lidí propojeny se svéráznou bývalou učitelkou Olive Kitteridgeovou. Nemůžu říct, že by si Olive vyloženě získala moje sympatie, občas se chovala jako slušný prudič, ale na druhou stranu jsem ji někdy chápala. Kniha se dobře četla, takže si určitě přečtu i pokračování.
(SPOILER)
Jen zdánlivě poklidné a pohodové čtení - život na maličké vesnici (městečku, abych nekřivdila - kostel, obchod, lékárnu, vše mají, aspoň v dosahu) u oceánu v Maine je překvapivě podobný životu kdekoli jinde: slasti a strasti rodinných životů, mládí a stáří, svatby a rozvody, láska a nevěra, pracovní nasazení a důchod, vdovy a vdovci, hubnutí a tloustnutí, nemoci a smrt, veselí i truchlení, ale i drogy, anorexie či dokonce loupežné přepadení blízké nemocnice závislými a ohrožená rukojmí. Křehkost života je všude stejná.
Něco (za)jímavého, něco méně. Ale vadilo mi věčné poskakování v čase - jakoby jehla na desce nemohla najít správnou drážku a jakoby autorka prostě nechtěla nechat desku točit svým tempem, od začátku do konce, místo toho čtenář lapá podrobnosti, aby zjistil, kde tak zhruba v čase jsme, o kolik let zpět jsme se zase vrátili, či zda nejsme pro změnu v současnosti.
Ale ještě víc mne nepříjemně překvapilo, že výrazná titulní postava nemá hlavní slovo, zdaleka ne - v některých epizodách vesnického života se nevyskytuje vlastně vůbec, nemá žádnou roli, ani pozorovatele, ale hlavně není žádné vyprávění vlastně čistě "její", jak to cítí, vidí, vnímá či zpětně zkoumá ona sama. A to byla škoda, nakonec to celé spíš tak nějak klouže po povrchu, přicházejí další postavy a ukazují se další osudy, tu a tam se k Olive vrátíme, tu a tam se vynoří, ale jen jako další z herců tohoto malého divadla. Nepronikla jsem kvůli tomu ani k ní, natož k ostatním postavám - vím, co se jim dělo, ale nevím, jaké vlastně jsou. Závěr byl značně depresivní mezigenerační trhlinou, než se rozehrálo velmi sluníčkové finále - aspoň to bylo povzbudivé, byť málo pravděpodobné. 65%
vztahy: "Životy lidí se k sobě vážou jako kosti a zlomenina se nemusí vždy zahojit."
stárnutí: "Kávu je třeba plánovat, protože léky na krevní tlak člověka nutí pořád chodit na záchod, život najednou prudce zrychlí a pak už je ho většina pryč - zadýcháte se u toho, opravdu."
děti versus staří: "Možná jsi má babička, ale to ještě neznamená, že tě musím mít rád." (opakovalo se několikrát)
mládí: "Jaká osamělá záležitost to je, být mladou dívkou."
"Je pošetilé, že se lidé domnívají, že běh věcí by měl být jaksi spravedlivý."
Takže mi zůstává věčná otázka - proč tedy Pulitzerova cena?
Sice bych Olive někdy přetrhla a chápu syna, že se od ní musel oprostit, ale kniha je jednoduše fajnová a koupím si i druhý díl. Čte se pěkně.
Ráda bych dala víc než pět hvězdiček. Povídky se mi velmi líbily. Olive byla taková svoje. Mohla by se zdát drsná nebo chladná nebo spíš taková "věcná" no zkrátka uvažovala jako matematik.. ale nakonec člověk poznal, že má obrovské srdce. Nebylo to úplně snadné čtení, každá z povídek je obsazena novými postavami a člověk se musel zorientovat kdo je kdo. Nakonec v každé povídce se toho o Olive dozvěděl trošku víc. Byly to takové střípky informací, které do sebe nakonec zapadly a člověk si z příběhů a osudů lidí z městečka nakonec "sestavil" Olive Kitteridgeovou. Velmi mě dojímal zájem, který Olive projevovala sousedům, skutečný cit k synovi a manželovi(v reálu bylo pro ni těžké ho vyjádřit) ...v seriálu jsem teda viděla dost jinou Olive než jakou jsem potkala v knize. Asi se ke knížce zase vrátím.
Nádherná knížka!
Povídky obecně až tak nemusím, ale tohle bylo vážně skvělé. Co povídka, to jeden zkrystalizovaný lidský osud, vybroušený do dokonalého tvaru. Žádné třeskuté pointy, spíše nahodilá sbírka rozmlžených impresionistických záběrů a statických, úsporně nasvícených fotografií, plných náznaků a obtížně dešifrovatelných jednotlivostí, které nám výsledný "předmět zájmu" vyjeví (nebo možná jen v obrysech načrtnou) až po pečlivém prozkoumání všech detailů…
Vřele doporučuji.
Tak tyhle povídky jsou opravdovým literárním skvostem. Autorka v nich prokázala své vypravěčské umění, krásný jazyk a styl psaní.
Jednotlivé postavy, včetně hlavní hrdinky, která je jakýmsi spojovacím článkem všech příběhů, jsou vykresleny velmi plasticky a hodnověrně.
Zajímavě sestavená mozaika ze životů obyvatel jednoho městečka ....a peripetie, které prožívají ....
Autorka je pozorná sledovatelka - sepsala knihu povídek, které jsou propojeny postavou originiální Olive Kitteridge ... a já se pobavila, hlavně v posledních kapitolách, které obsahovaly jemnou ironii našeho jednání....
A závěrečný dialog autorky s hlavní hrdinkou :
" Milujeme a zklamáváme jeden druhého, většina z nás se snaží počínat si co nejlépe, a buď se to daří- nebo nedaří...."
Každý v sobě nosíme svůj příběh. Všední příběhy postav této knihy propojuje postava Olive, někdy se v příběhu objevuje více, jindy jako by jen rychle prošla. Dočetla jsem a říkala si: “ ten náš život je vlastně dost smutná záležitost”.
„To je ale věc, ten pocit nutnosti, být neustále ve střehu, postarat se, aby všichni byli spokojení.“
Tohle vůbec není Olive, ale její manžel, Henry, přesně takový on skutečně je.
„Propána, dej jim čas! Poznat, ten bláznivý, směšný, nepochopitelný svět.“
Tohle je Olive!
A mě bylo potěšením ji poznat, skrze 13 příběhů, které o ní leccos prozradily. Některé vypovídaly přímo, jiné jen zdánlivě, o to víc vás ale donutily přemýšlet, cože to asi chtějí o Olive říct? Jakou indicii, o životě jedné, teď už bývalé, obyčejné učitelky matematiky s věcně logickým, téměř čistě pragmatickým a sympaticky přímočarým způsobem uvažování o každodenních záležitostech, ale i o malých a velkých životních otázkách, chtějí sdělit?
„Pár věcí ji v životě potkalo, ale co na tom. … Jiné lidi také potkávají různé věci.“
Olive žije v obyčejném domě (který si ovšem s manželem Henrym vlastnoručně postavili, a tak se v něm oba cítí dobře) v jednom úplně obyčejném americkém maloměstě státu Maine. Olive a Henry jsou každý jiný, a možná právě proto mě k sobě docela dobře ladí :-), i když na Olive, přiznávám, jsem si musela, řekla bych, že skoro jako většina, trochu zvyknout … „Olive, pokud si lidé pamatovali, nikdy nebyla přívětivá, natož zdvořilá“, a to musím fakt potvrdit, a taky se nikdy neomlouvá, nikdy a nikomu, přesto, paradoxně navzdory tomu všemu, jsem si k ní cestu našla.
Tahle knížka je totiž hlavně o ní, je o Olive a o jejím životě, který závisí na tom, čemu říká „malé třesky“ a „velké třesky“. Velké třesky, to jsou životní záležitosti jako je svatba nebo příchod dětí, či jiné podobné soukromé věci, které „člověka dokáží držet nad vodou“, ale pozor, taky v sobě skrývají nebezpečně neviditelné proudy. A právě proto člověk potřebuje i malé třesky, např. „příjemnou prodavačku v obchodě, nebo servírku v Dunkinových koblihách, která ví, jak máte rádi kávu“, a podobné další „malé radosti“ :-), které činí život radostnějším a otázky těch velkých životních rozhodnutí, nadějnější … „naděje bylo něco, co se vtíralo do mysli … výhonky křehké zelené naděje“ … ovšem, v bláznivém, směšném a nepochopitelném světě – tedy ve světě, jaký, podle Olive, skutečně je.
„Někdy se zdá, že člověk nemůže vyhrát.“
„Vyhrát nemůžeš“, opáčil Henry. „Můžeš jen dělat, co dokážeš.“
…
„No a co mám teď asi tak dělat?“ ozvala se Olive vztekle … jako by v ní někdo právě nahodil motor a přidával rychlost … život se najednou zrychlí a pak už je jeho většina pryč. Člověk z toho docela ztrácí dech, opravdu.“
Soudě podle všech těch příběhů … páni, občas to je pekelná jízda! A občas, ne. :-)
“Vždycky je dobře, když člověk slyší o problémech druhých lidí, shodli se Olive a Bunny.“ A je to tak. Bez patosu, výrazných zvratů a citového vydírání nás příběh nutí přemýšlet nad tím, proč se někdy lidi chovají jak se chovají. Olive slouží jako projekční plátno -po každé kapitole to táhne k zamyšlení, jak jste se kdy zachovali špatně (nebo dobře), jak vás vidí ostatní a jestli jste se třeba někdy někde neměli zachovat jinak.
Ale není to jen sebereflexe, kterou s můžeme odnést, ale i zamyšlení nad uměním stárnout a užití, nebo smíření s tím, co máme.
Řekla bych, že ideální čtení pro ty, co už si něco odžili.
Štítky knihy
USA (Spojené státy americké) manželství psychologické romány Pulitzerova cena mezilidské vztahy stárnutí maloměsto
Autorovy další knížky
| 2010 |  Olive Kitteridgeová |
| 2018 |  Všechno je možné |
| 2017 | Burgessovi chlapci |
| 2017 | Jmenuji se Lucy Bartonová |
| 2021 | Olive Kitteridgeová je zpět |
Povídkové knížky obecně moc nemusím, vadí mi množství postav, když už si někoho oblíbím, nerada se s postavou loučím. I když se zde řada postav opakuje přirozeně, jak na sebe v malém městečku narážejí, některé příběhy bych ráda slyšela dovyprávět. Knížka má největší přednost v tom, že se hodně zabývá tématem osamělosti, stáří a že žádná z postav není černobílá, proto dávám zcela zaslouženě 4 *. A strana 100: Ve dveřích obývacího pokoje stála Olive Kitteridgeová, zabírala skoro celý jejich prostor. "Ale koukejte, čajový dýchánek. Ahoj Harmone." Pak se obrátila k dívce: "A kdo jste vy?"