Ollo - Země sváru
Háta Kreisinger Komňacká
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386065/bmid_ollo-zeme-svaru-hBS-386065.jpg
2
23
23
V den oslav letního slunovratu, kdy se v jarlově paláci v hlavním městě koná velkolepá hostina, připlouvají k břehům ostrova Hällristingaru nájezdníci a bez výraznějšího odporu rychle postupují do vnitrozemí. Tak začíná vzpoura, která dosud neměla obdoby. Jarl je mrtev, povražděni jsou i všichni dvořané, kteří se odmítají poklonit novým pánům. Mladičké Ydalir, jarlově dceři a následnici, se však na poslední chvíli podaří uniknout a nalézt úkryt u tajemných elfů. Podaří se jí získat zpět vše, co jí právoplatně náleží? Poněkud záhadné slovo „ollo“ pochází z elfského jazyka a znamená „útes“. Už název knihy tedy nepřímo napovídá, jak velkou roli v příběhu hraje moře: moře coby hranice ostrovní země, o kterou hlavní hrdinka románu soupeří se svými protivníky, moře jako širý obzor, k němuž se upínají tužby i vzpomínky. V příběhu se prolínají prvky klasické fantastiky v tolkienovském stylu s dobrodružstvím z prostředí odlehlého a mýty opředeného severu, jehož mluva a divoký, nespoutaný charakter podněcují představivost a jsou mezi milovníky vyprávění oblíbeným zdrojem inspirace.... celý text
Přidat komentář
Zjevná snaha napsat knihu fantasy ve stylu severských ság či Tolkienovy Středozemě. Snaha bohužel někdy nestačí. Příběh mi připadá takový poslepovaný, místy nelogický, nenavazující. Postavy nepřesvědčivé, nežijící. Děj plytký, nezaujme.
Nečte se příliš dobře, místy vůbec nemá spád a čtenář se do něj nevcítí. Přečetl jsem knihu silou vůle až do konce, nicméně nemohu doporučit ostatním k přečtení. Dvě hvězdy v hodnocení dávám autorce za snahu, nikoli za knihu. Howgh.
Začalo to dobre a zaujímavo. Autorka načrtla príbeh, ktorý ma upútal. Ale potom sa začali pridávať postavy a motívy a ja som sa príliš často strácal. K ľuďom sa pridali elfovia, odhalila sa ďalšia klišoidná zápletka. Objavovali sa ďalšie magické tvory. Začali sme skákať v čase a priestore, objavovali sa nové postavy, ktoré neboli poriadne nadviazané na príbeh. Strácal som sa. Často boli v knihe odseky, ktoré nie len neobsahovali žiadne časové či priestorové vymedzenie, ale dokonca sa v nich objavovali nijak nešpecifikované postavy. Načo potom tieto odseky boli? Keď už sme pri odsekoch, iniciály (ozdobné počiatočné písmeno) sa píšu len na začiatkoch kapitol! Prečo tu takto začínal každý druhý odsek? Pochopil som, že práve iniciálami sa autorka snaží o časové a priestorové oddelenie (keďže to asi inak nevedela), ale takto to naozaj nefunguje. Kniha obsahuje preklepy a zvláštne vetné skladby (zátvorka v priamej reči?!). Je doplnená mierne detinskými ilustráciami, ktoré kreslila sama autorka. Z textu je patrné, že autorka je veľkou milovníčkou fantasy žánru a že ho má načítaný, bohužiaľ sa to prejavilo práve vykrádaním a klišé. Knihu som nedočítal.
Už Ydris mě stihl přesvědčit, že epika v podání začínajících českých autorů bývá spíš nabitá tragikou, a když si odpustím komentář k siláckému prohlášení o české Hře o trůny, Ollo mi nejvíc ze všeho připomnělo Tolkienovy Nedokončené příběhy: jako kdyby někdo bez znalosti souvislostí sepsal autorčiny poznámky. Ve zkratce, HKK vůbec neumí budovat vztahy ani napětí, přičemž dobrý dojem z popisů kazila většina dialogů, zejména v podání těch, které vydávala za padouchy. Nemůžu ale říct, že by mě její jazyk vysloveně iritoval, tedy až na tu bezohlednou fantazii co se týče jmen. Například elfský milovník cáno Raina byl pro mě pohromou po všech stránkách. Celkově jsem knihou proplula naprosto bez emocí; ani ta romantická sebevražda mě nějak nedojala...
Samotný dej ma chytil. Skupina Verných sa snaží dostať späť na trón dedičku po tom, ako jej rodina bola vyvraždená a ostrov padol do drápov zradcov a neznámych nájazdníkov v čiernych brneniach. Údel je jasný, obrancovia spravodlivosti sa majú dopracovať k želanému výsledku. Ľahko sa to povie... Ich snaha si vyžaduje veľa plánovania, veľkú kopu spojencov, špehov a, samozrejme, aj priamych stretov, počas ktorých nie všetko ide tak, ako by si jeden želal. Niektoré situácie hrdinov milo prekvapia a iné zase, naopak, im hodia polená priamo pod nohy. Príbeh sám o sebe nepredstavuje známe klišé a viacero dejových zvratov, mnoho z nich skutočne neočakávaných, vás udrží v napätí a v očakávaní z toho, ako sa bude zápletka ďalej odvíjať.
Ollo je ale i fantasy príbeh, takže sa tu, pochopiteľne, stretneme s elfami, trpaslíkmi či s menej známymi magickými tvormi (sú to napríklad vodní démoni podobným vodníkom, ktorí nesú príznačné pomenovanie Nøkken). Napriek severskej premise však o viere samotnej príliš počuť nebudeme. Kláštory síce hrajú svoju úlohu v deji, nevieme však, aké božstvá vyznávajú. Toto tak trošku zamrzí, pretože sa tu objavia otázky, na ktoré by ste radi dostali nejaké odpovede. Tie ale neprichádzajú, a tak je na vás a vašej predstavivosti, ako túto problematiku uchopíte. Keďže je príbeh sám o sebe akýsi mix baladického eposu a klasickej fantasy, vyššie spomenuté nezrovnalosti mu tak trošku nepriamo ubližujú.
Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak.
V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“
Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní?
Fakt škoda.
Kniha mě zklamala na plné čáře, jedná se sice o autorčinu prvotinu, ale už jsem se stačila přesvědčit v tom, že i z pera začínajícího autora může vzejít skvělé dílo. Tady tomu však není.
První klopýtnutí vedle je hned v pravém horním rohu. S prvním dílem ASOIAF to nemá absolutně nic společného a já jen doufám, že to bylo rozhodnutí nakladatelství, proti kterému se autorka nemohla nijak bránit.
Další problém jsem měla s postavami a kapitolami, což jde ruku v ruce. Postav bylo příliš a kvůli krátkým kapitolám je nemožné se s postavami sžít, poznat je trochu více do hloubky a tím si je zapamatovat. Celkově jsem měla jasno třeba v pěti postavách a zbytek jsem si nedokázala vůbec vybavit, neřekla bych vám, jaká ta postava je, nebo jak vypadá, protože to vzhledem k tomu, jak jsou kapitoly rozsekané, to jednoduše není možné. Kvůli tomu jsem se musela také pousmát nad romancí, která vznikla mezi dědičkou a jedním z hraničářů, v knize totiž vůbec není popsán jakýkoliv vývoj jejich vztahu, na jedné stránce se na sebe podívají a o dvě stránky dál už je to velká láska. A o nějakém větším vývoji postav tady nemůže být řeč.
Samotný příběh mě také nijak nezaujal, ale to vše dávám za vinu odfláknutým postavám, kterých tam bylo mnoho, a rozvržení kapitol. Věřím, že kdyby byla kniha více rozepsaná a neskákalo se z jednoho místa na druhé, četlo by se to nejen lépe, ale člověku by to i lépe utkvělo v paměti. Takhle jsem knihu musela za půlkou odložit, protože jsem nevěděla, kdo je kdo a o čem příběh je.
Tuhle knihu není snadné zhodnotit. Má obrovské a nesporné kvality, ale celková koncepce dává vyniknout spíše těm méně příznivým stránkám.
Na počátku knihy je dříve samosprávný ostrov obsazen nájezdníky císařství (omlouvám se, ale jména si nepamatuju). Následně se děj soustřeďuje na celou plejádu postav (desítky), které tak či onak přispívají k tomu, aby se na trůn vrátila pravá dědička.
Autorka napsala baladický příběh ze země ne nepodobné Skandinávii s výraznou lyrickou stránkou a inspirovaný starými severskými baladami, které jsou teď v kurzu. V mnoha ohledech se jedná o podařený pokus. Kniha je silně lyrická a nejlepší pasáže jsou za mě určitě strhující popisy přírody.
Epická stránka ale bohužel strašlivě trpí. Ne snad proto, že by celkový příběh odehrávající se na pozadí knihy byl špatný, nedomyšlený, klišovitý. Není o nic horší než v jiných podobných knihách, cizích i domácích. Problém je v podání.
Knize zoufale chybí víc akce. Kapitoly jsou rozsekané do bloků o délce (v průměru) jedné strany či méně, každý blok má jinou postavu, z jejíhož úhlu pohledu se příběh vypráví. Typický blok vypadá tak, že se postava X prochází v přírodních exteriérech a dovídá se (spolu se čtenářem) o nějaké akční a dramatické události ex post a dumá nad ní.
To patrně řadu čtenářů konvenčnější fantasy odradí, protože: a) čtenář chce vidět ty zmiňované dramatické události teď a tady, prožít je, ne o nich dumat s postavou, která u nich nebyla (nebo v nich měla jen pasivní roli), b) kniha tím, že je tohle obcházení akce běžný postup, přichází o velkou část napětí, které by mohla mít.
Nedostatek napětí celkově vede k tomu, že čtenář přejíždí očima další a další meditativní a popisné pasáže a klíčová informace o ději, která je v nich zakódována, mu snadno unikne.
Kvůli tomu, že postavy "on stage" nic nedělají (i když off-stage jsou velmi akční), jsou nevýrazné a mdlé, pořád do sebe introvertně zahloubané - a rozlišit je od sebe při jejich nezvyklých, dlouhých jménech a deklamativnímu způsobu řeči je obtížné. Ještě hůř než kladné postavy ale dopadli záporáci, kteří jsou doslova papundekloví.
Jakákoliv možnost se s postavami sžít je komplikována tím, jak krátké jsou jednotlivé bloky, z jejichž pohledu vidíme scény - třeba dvouodstavcové -, a tím, že se děsivě rychle střídají. Tohle střídání vyvolává setrvalé zmatení čtenáře - čtenář potřebuje pár odstavců, aby se rozkoukal v čase a prostoru a ději. Když ale po každé stránce následuje "skok do jiné hlavy", dezorientace je příliš, čtení unavuje a zájem opadá.
Navzdory tomu všemu, ale příběh drží pohromadě, což je nepochybně dáno i talentem a schopnostmi autorky a promyšleností příběhu, a určitě si najde citlivé čtenářské duše, které budou okouzleny jazykem, jímž autorka vykresluje svůj svět. Rozhodně to ale není mainstreamové čtení.
Ještě pár poznámek na okraj:
Jazyk. Velice idiomatický. Ohníček vesele plápolá a leccos se stane jako mávnutím kouzelného proutku. Taky vám to připomíná dětství a knihy, které jste tehdy četli? Mně tedy ano. Ale po jisté době čtení idiomů vedle idionů mi přišlo, že je jich až příliš. Uvítal bych větší smělost v jazykovém popisu, ne používání osvědčených (i když už bohužel ne tolik užívaných) obratů. To je ale asi to jediné, co se dá jazyku vytknout, protože jazyk je jednou z nejsilnějších stránek knihy. Zaručeně tam najdete obraty, u kterých si budete říkat - znám ho (z dětství), ale jakživ bych ho už sám nepoužil.
Nešťastná reklama na obálce srovnávající knihu s Hrou o trůny. George Martin a Háta Kreisinger Komňacká jsou dvě nikde se neprotínající mimoběžky. Podobnost by člověk nenašel ani pod mikroskopem - naprosto odlišný přístup, koncepce, hodnoty, příběh atd. Je mi jasné, že cílem reklamy je přimět pár nepoučených babiček koupit knihu vnukům k Vánocům - ale tenhle drobný zisk pro nakladatelství je jako červený hadr na SF komunitu, která by se mohla stát věrným čtenářským publikem pro paní Komňackou. Halt poučení pro příště.
Lehce nadprůměrná fantasy, na debut velmi zdařilá a překvapivě (naštěstí) nezasahuje do vod YA. Jen místy maličko naivní, hlavně když jsou na scéně krásní a ztepilí elfové, nebo záporáci, kteří chodí od hlavy k patě v černém.
Čtvrtou hvězdičku srážím dílem kvůli ohavným ilustracím, které spáchala samotná autorka, a dílem kvůli srovnávání se Hrou o trůny. Když už, tak se sága jmenuje Píseň ledu a ohně... Každopádně s ní Ollo nemá společného vůbec nic, snad kromě šíleného počtu postav, které se brzy začnou (na rozdíl od Martinova eposu) navzájem plést.
Troufalá hláška na obálce možná pomůže knize, ale začínající autorce podle mě spíše ublíží. Krátce a stručně, není to vůbec špatné, ale s trochou pokory a pozornosti k detailu by to bylo ještě daleko lepší. Letitá Wetemaa se ovšem stále čte lépe...
Ollo - Země sváru
Myslím, že této knize nejvíce uškodilo označení česká GOT. Od tohoto označení máte velká očekávání, která se ale rozplynou už s prvními stránkami. Mnoho postav, které byly popsány velmi povrchně, přeskakování v ději a ne vždy logické návaznosti mě často od čtení odrazovalo. Celkem podařená závěrečná bitva. Ale konec nekonec mě opět vrátil k prvotním dojmům.