Oneskorené reportáže
Ladislav Mňačko
Hovoriť nad touto knižkou o návrate Ladislava Mňačku (1919) do slovenskej literatúry by bolo možno efektné, nebola by to však pravda. Nikdy z nej totiž neodišiel - len sa nevydávali jeho knihy. Niekoľko generácií mladých čitateľov si ako štafetu z ruky do ruky podávalo ohmatané a rozpadávajúce sa staré vydania. Najmä však v samom organizme literatúry pôsobilo pod povrchom všetko, čo do nej s takou bezočivou samozrejmosťou skoro pred tromi desaťročiami vniesol: neprikrášlené životné fakty, nepodplatný pohľad na utajované súvislosti, neúnavnú, síce programovo civilnú, no svojou odvahou až dojímavo rytiersku obranu slabých a bezprávnych proti mašinérii moci a jej spupným strojcom a údržbárom. V tomto zmysle Oneskorené reportáže (1963) otvárajú novú etapu slovenskej literatúry. Etapu úporného pokusu o pravdu. Nik pred Mňačkom (ak nerátame pritlmenejšie tóny jeho vlastných reportáží Kde končia prašné cesty z toho istého roku) tak drsne a rúhavo nepomenoval stav, v akom sme žili a nerozptyľoval jedovatú hmlu, ktorá ho halila. Autorovo slovo sa tak stalo jedným z dôležitých katalyzátorov atmosféry, umožňujúcej odbojný zdvih nášho umenia, výrazný najmä na Slovensku, najplastickejšie na stranách legendárneho týždenníka Kultúrny život. (Mimochodom, Mňačko bol nielen jeho kmeňovým autorom, ale dvakrát i šéfredaktorom.) Ladislav Mňačko nie je literárny estét, ale celým uspôsobením bojovník, ktorý sa hrdo hlási k svojim publicistickým koreňom. Životný postoj vášnivého a po nových poznatkoch bažiaceho reportéra mu umožňuje prenikať pod povrch javov, obnažovať skryté väzby a demaskovať ich. Cieľom jeho úsilia nie sú bravúrne štylizácie či dômyselné psychologické sondy (hoci ani tie nie sú cudzie jeho tvorivému naturelu), ale neprikrášlené, surové fakty o stave spoločnosti. Vynieslo mu to neraz konflikty s kritikou; tie však nezmiatli čitateľov. Neomylne siahali po knihách, v ktorých cítili pulzovať vlastný život i reportérovo úsilie, riskujúce osobné spoločenské postavenie i kariéru v zápase proti jeho mrzačeniu. Týmto čitateľom adresujeme i nové vydanie Oneskorených reportáží. Nazdávame sa, že ešte stále, žiaľ, aktuálnych, aj keď už len ako živé a zainteresované svedectvo.... celý text
Přidat komentář
Kniha velice silná a bohužel pravdivá.. ukazuje komunisticky režim v plné nahotě,podobně jako kniha Josefa Jedličky KDE ŽIVOT NÁŠ JE V PŮLI SE SVOU POUTÍ. Doporučuji všem, kteří nostalgicky vzpomínají na minulou dobu.
Četl jsem před mnoha lety ještě jako "trezorovou" knihu. Soudruzi asi nebyli moc rádi. I dnes v těch vyprávěních najdeme mnoho aktuálního. Za nepřekonatelnou považuji hlášku: "Lopata je nejlepší politika"
Četl jsem to v češtině a valil jsem oči. Nedivím se, že byl v minulosti na indexu. Doporučuji všem, kteří "rádi" vzpomínají na minulou dobu. Nechtěl bych to zpátky.
Zaujalo mě, že autor dovedl vytvořit knihu pravdivého svědectví o tom, co bylo a jak to bylo. Jsou zde zajímavé příběhy plné bezmoci vůči bezpráví a násilí, poraněných lidských duší, o nedůvěře k člověku, o otřesných případech, kdy k zatčení nevinných lidí stačila osobní zášť, o procesích s nespravedlivě odsouzenými. Autor se nebál vyslovit pravdu a protestovat proti maření lidských životů.
Výborná kniha od autora ,ktorý bol presvedčený komunista a po precitnutí sa z neho stal veľký kritik režimu. Kniha poviedok ,ktorá odkrýva nespravodlivosti a absurdity komunistického režimu. Najviac ma dostali poviedky ,, Dvaja kamaráti,, a ,, Záhrada utrpenia,, ktoré absolútne vystihujú túto dobu. Akoby sa história stále opakovala, tak trochu mi to prenesene pripomína hon na čarodejnice tých ,ktorí dokázali ,že niečo vedia robiť treba ihneď zlomiť a izolovať.
Štítky knihy
slovenská literatura 50. léta 20. století komunismus společensko-politická publicistika reportáže publicistikaČást díla
Diár
1963
Dvaja kamaráti
1963
Kádrová legenda
1963
Klára
1963
Koľajnice
1963
Autorovy další knížky
1968 | Agresori |
1968 | Ako chutí moc |
1997 | Někdo mě chce zabít |
1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
1966 | Jizvy zůstaly |
Je s podivem, že kniha mohla vyjít, protože takto pregnantně popsat zločiny komunistů, to chtělo hodně odvahy. Fakt je, že některé reportáže (projektant se stejným jménem jaké má vymyšlená filmová postava nebo budování textilky, ze které možná bude slévárna) hraničí s absurdistánem. Horší a mrazivější je zatýkání mnohdy nevinných lidí na základě smyšlených obvinění, hotové rozsudky smrti ještě před procesem a ničení celých rodin - že prý když se kácí les, létají třísky...