Opadalé květy

20.03.2020

Už před pár lety se mi dostaly do rukou Zpěvy staré Číny. Když ke mně nedávno doputoval další výběr čínské poezie, byla jsem překvapena zjištěním, že se jedná o poezii moderní (tedy jen asi 100 let starou). Východ inspirovaný západem, je naší poezii překvapivě blízko a hned první básník Sü Č´mo mě zaujal. Nakonec nejvíc z celé antologie. Oceňuji také překladatelskou práci Jarmily Häringové, která jistě nemálo přispěla nejen ke srozumitelnosti obsahu, ale i ke srozumitelnosti a líbivosti formy.

Jako obvykle vybírám nějaké ukázky. Básní se mi ovšem líbilo více. Od Sü Č´moa bych nejraději ještě přidala "Bídný a zbabělý je svět" a "A kdopak ví..." a od Ču Sianga "Návrat domů". A snad také "Žalozpěv" od Wang Tu-čchinga a Feng Naj-čchaooův "Oharek svíce". Mám ovšem dojem, že to už bych mohla také jako ukázku přiložit celou sbírku.

-------------
Sü Č´mo
-------------

Voskované plátno
--------------------------
Padají, padají sněhové vločky,
lehounké jako dech;
jakási žena, sama a sama
usedla na schodech.

Vichřice houká, vichřice sténá,
praská to po lese;
jakási žena, sama a sama,
pláče a chvěje se.

Nad čím tu truchlíš, neznámá ženo,
v té zimě? Dost už, dost!
Proč tolik pláčeš? Ztratilas asi
nějaký drahý skvost?

Ach ne můj pane! Pro žádné zlato
bych neplakala tak.
Cennější skvost -- mou jedinou lásku
už nespatří můj zrak.

Tam v lese borovém na kopci leží
dřevěná truhlička
a v ní můj poklad -- hromádka kostí
z dětského tělíčka!

Dnes v noci se mi o chlapci zdálo,
volal mě jeho hlas:
"Maminko moje! Maminko moje!
Je mráz, je mráz, je mráz!"

A do rána vskutku vánice hrozná
a okap samý led;
po lůžku hmatám -- vystydlo dávno,
co spal v něm naposled.

Plátno jsem koupila, voskové plátno,
přikryji postýlku.
Tvrdě spí synek -- můj nářek ho nevzbudí --
už ani na chvilinku.

Padají, padají sněhové vločky,
lehounké jako dech;
jakási žena, sama a sama,
usedla na schodech.

Vichřice houká, vichřice sténá,
praská to po lese;
jakási žena, sama a sama,
pláče a chvěje se.

***

Za jasnou hvězdou
---------------------------
Na slepém a kulhajícím koni
do temnoty noční jsem se hnal.
Do temnoty noční jsem ho štval
jako vítr, který mraky honí.

Vpadám do tmy, černá noc mě svírá,
jasnou hvězdu chtěl bych najít tam --
jasnou hvězdu, vzdorující tmám.
Letím plání -- pustá je a širá.

Znaven je můj kůň, že padá hnedle,
hvězda nikde nevychází však.
Nikde světlo neproráží mrak.
Brzy klesne už i jezdec v sedle.

Náhle nebe vzplálo čistým jasem.
V pláni leží zvíře strhané
vedle muže, jenž už nevstane.
Pozdě, hvězdo, zář tvá dolétla sem.

***

Pryč!
-------
Pryč, lidé! Pryč!
Na horském hřebeni stojím sám.
Pryč, lidé! Pryč!
Tváří v tvář bezbřehým prostorám.
Pryč, mládí! Pryč!
Jak vonný květ zvadlý v tmách údolí.
Pryč, mládí! Pryč!
Co roznesly vrány, to nebolí.
Pryč, snění! Pryč!
Číš snů hodím do hlubin se skály.
Pryč, snění! Pryč!
A vítr a moře mě pochválí.
Pryč! Všechno pryč!
Zde do nebe se tyčí horský štít.
Pryč! Všechno pryč!
Zde z bezedna lze jen do bezedna jít.

-------------
Ču Siang
-------------

Pochovejte mě
---------------------
Pochovejte mě na dno jezera,
aby mi vodní havěť písně hrála
a v lotosových lampách zvečera
světélka bludiček se rozžíhala --

pod akát ustelte mi v zeleni,
ať jeho květ mi věčně voní do snů --
či na Tchaj-šanu strmém hřebeni,
kde vichr drásá osamělou sosnu --

ne-li, pak tělo ohni dejte vplen,
až zjara řeka z břehů vylije se,
buď po proudu můj popel rozhozen,
co spadlé květy do neznáma nese.