Opilý koráb aneb Řeky mého života
Václav Bruna , Petr Feldstein
Vzpomínková kniha lékaře–stomatologa, Husákova politického vězně, majitele trojnásobného vítěze Velké pardubické i prvního nestátního zdravotnického zařízení v České republice. Václav Bruna popisuje a glosuje formou rozhovoru se spisovatelem a publicistou Petrem Feldsteinem svou životní pouť prostřednictvím různých zážitků, postřehů a zkušeností. Jak ze svého osobního a pracovního soukromí, tak i z obecnějších pohledů. Vypráví o dětství a mládí stráveném v Českém Brodě, studiu medicíny v Hradci Králové, čtrnáctiletém pracovním působení na Slovensku včetně věznění v Ilavě, odchodu do emigrace, návratu demokracie do Československa, i o příčinách a následcích jeho rozdělení. Jak v rozhovoru, tak v samostatných komentářích a úvahách, prezentuje své názory na svět okolo nás, ale i v nás. Jako lékař i hluboce vzdělaný člověk seznamuje čtenáře se svým pohledem na nejrůznější fenomény lidské existence, na podmanivost, ale i kontroverznost dávné i nedávné historie, stejně jako na neméně kontroverzní současnost. Významnou součástí knihy jsou kapitoly, které se věnují působení Václava Bruny v našem dostihovém sportu. Do jeho historie se zapsal především jako majitel koně Peruána, trojnásobného vítěze Velké pardubické.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem koupila na základě rozhovoru s Václavem Brunou na Radiožurnálu v den 129. Velké pardubické. Od Petra Feldsteina jsem nedávno přečetla úžasnou knihu Dávat koním křídla o Václavu Chaloupkovi a čekala jsem něco podobného. Vyprávění se netočí jen kolem Peruána a dostihů, jak jsem původně mylně očekávala. Je to vyprávěni o životě pana Bruny od dětství až do dnešní doby a určitě má o čem vyprávět. Je dobré si připomenout dobu, kdy i povídání vtipů mezi kamarády vás mohlo dostat do pěkných problémů o vyjadřování politických názorů nemluvě a kdy se nevyplatilo v čemkoli na sebe upozorňovat.Určitě stojí za přečtení už jen proto, že je dobré zjistit, že mezi námi jsou lidé právě jako pan Bruna.
Přiznávám, že nebýt náhodného setkání s Václavem Brunou, asi bych tuto knihu do ruky nevzal. Díky tomu jsem si propojil náhodné momentky z médií ukazující vlastníka prvního nestátního zdravotnického zařízení, muže objímajícího Peruána po vítězné Velké pardubické a Václava Brunu v dalších rolích, které nějak patří k posledním dějinám téhle země.
A přiznávám, že memoáry obvykle nečtu a asi je ani moc číst neumím. A hlavně nevím, jak mají vypadat. Takže nevím, jestli je správné mé očekávání, že novinář sehraje aktivnější roli v tázání a jeho otázky podnítí osobnost k něčemu víc, než "jen" k vyřčení připravené odpovědi. A taky nevím, jestli do memoárů patří ona "intermezza", ve kterých Václav Bruna komentuje svět kolem nás.
A nakonec přiznávám, že s Václavem Brunou v mnohém nesouhlasím, jeho názory jsou liberálně konzervativní a to není můj šálek čaje. Na druhou stranu respektuji, že je ve svých názorech konzistentní, není to takový ten pravičák, co by chtěl snížit daně, ale zároveň mít plný státní servis, kdykoliv mu střechou zatéká.
Suma sumárum, čtení jsem si užil.
Dostihové koně pana doktora Bruny jsem vždy měla a dosud mám ve velké oblibě už od počátku vzniku dostihového centra Zámrsk. Jeho počátek se datuje do let 1995/96 a to je přibližně doba, kdy jsem i já propadla, byť jen jako divák, kouzlu dostihů a zejména Velké pardubické.
Všichni tito koně, úspěšní nejen v překážkových, ale i v klasických rovinových dostizích mají také společnou jednu věc, a to jsou opravdu pěkná, vkusná česká jména, která v dostihovém programu rozhodně nepřehlédneme. Ve známých černožlutých dostihových barvách tak běhali třeba Radůstka, Domů Drahoušku, Dobromysl, Orlice a její syn Ohio či Oranžový Expres, Archanděl, Loučná, Lapaj nebo skvělí potomci z Widamy - Věrná, Vademecum, Vočko, Veto, Vltava a mnozí další.
Nejznámějším koněm z této stáje je pochopitelně trojnásobný vítěz Velké pardubické Peruán a právě v souvislosti s ním mé sympatie pan doktor Bruna trochu ztratil. Jedná se pochopitelně o onu nešťastnou Velkou pardubickou z roku 2001, kdy Peruán sahal po historickém zápisu do statistik tohoto našeho nejstaršího a nejpopulárnějšího dostihu a v posledních metrech dostihu o vítězství těsně přišel po sporném manévru německého žokeje Gehma vedoucího vítězného koně Chalca trenéra Josefa Váni. Vzpomínám si na ten dostih dodnes, vždyť Peruán patřil k mým nejoblíbenějším dostihovým koním vůbec. Bylo to pro mě obrovské zklamání, myslím že Peruánovi přála čtvrté vítězství většina příznivců turfu, dostih nicméně dopadl jinak a ani jednání dostihového soudu na výsledku nic nezměnilo. Že se pan doktor Bruna bránil a protestoval je pochopitelné, to by asi protestoval každý majitel takového koně, který byl jen krůček od historického okamžiku. Těžko ale pochopit účast Peruána v následujícím ročníku v roce 2002, kdy mu bylo už 14 let a výkonnostně už se nemohl měřit s vycházejícími překážkovými hvězdami jako byli třeba Registana nebo Decent Fellow. V cílové rovině, daleko od výše zmíněných koní byl Zdeňkem Matysíkem zadržen. Myslím, že hvězda typu Peruána, jaká na našich drahách už třeba dlouho nebude, by si zasloužila důstojnější rozloučení s dostihovou dráhou. Nutno podotkout, že to ještě nebylo loučení - Peruán se na start postavil ještě ve svých 15 (!) letech. Na konci srpna 2003 absolvoval ještě kvalifikační dostih s Jaroslavem Myškou, kde skončili na posledním, devátém místě.
Právě toto mám panu doktorovi Brunovi trochu za zlé, že nenechal Peruána odejít důstojně, na samém vrcholu. Na druhou stranu je to jaksi pochopitelné, vždyť Peruán mohl být ne čtyřnásobným, ale dokonce pětinásobným vítězem Velké pardubické. Jak pan doktor Bruna naznačil, už v roce 1997 mohl možná Peruán pomýšlet na vítězství, nebýt lidské chamtivosti a nečestného, nesportovního chování. Důkazy ale chybí, bohužel.
Abych pravdu řekla, nejprve jsem byla z knihy trochu zklamaná. Po zběžném prolistování jsem zjistila, že dostihovým koním ze Zámrsku jsou věnovány jen poslední tři kapitoly, což mi přišlo málo. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že přečtu jen ty. Pak jsem se ale pustila do knihy od začátku a rozhodně nelituji. Kniha vlastně formou otázek a odpovědí líčí celý život MUDr. Vávlava Bruny, a že to byl život rozhodně zajímavý a v mnohých případech ne právě jednoduchý. Postupně se tak probere rodinná historie (a ta rozhodně není nezajímavá), jeho dětství, docházka na základní školu a později na gymnázium, rozhodování o volbě budoucího povolání zubního lékaře, studium na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Hradci Králové, následné postgraduální studium v Plzni a v Praze a první pracovní zaměstnání v Martině na Slovensku. Velmi zajímavá je kapitola věnující se jeho uvěznění komunisty. Je dobré si takové věci připomínat, nezapomínat na ně, nezapomínat na tuto dobu, kdy bylo v atmosféře udávání a strachu mnoho lidí nuceno ke spolupráci a člověk musel dobře rozmýšlet co a před kým si může dovolit říci. Další, neméně zajímavou kapitolou je ta, v níž doktor Bruna líčí svou přípravu k emigraci, ke které se se ženou odhodlali v roce 1988. Byly to opravdu těžké začátky, ale postupem času zase vysvitlo slunce a pan doktor Bruna pracoval jako velmi úspěšný stomatolog v Salcburku a později si otevřel první nestátní zdravotnické zařízení v České republice.
Celkově opravdu zajímavé počtení, mezi jednotlivými kapitolami jsou vložena i jakási "intermezza," kde doktor Bruna publikuje své politické, společenské a jiné názory. Ne se všemi souhlasím, přesto ve mě kniha zanechala velmi pozitivní ohlas a ráda jsem pana dokrora Brunu poznala i z jiné stránky než z té dostihové, kterou jsem znala dosud.