Opožděné vzpomínky
Evelina Merová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/486012/bmid_opozdene-vzpominky-R3x-486012.png
5
79
79
Mimořádně poutavá a dojemná kniha, vydaná poprvé v roce 2008, vychází nyní ve třetím vydání. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ napsala o svém dětství Evelina Merová, autorka autobiografických Opožděných vzpomínek. Terezínem, Osvětimí a pochodem smrti však pohnuté osudy malé Eveliny nekončí, ale spíše začínají… Osvobození ji zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Děvčátka se ujme vojenský lékař, který ji adoptuje. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, ve válkou zničeném a posléze znovu budovaném Leningradě, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje….... celý text
Přidat komentář
Kniha je skvělá (jestli se to dá tak nazvat u tematiky holocaustu). Měla jsem štěstí a s paní Evelinou Merovou jsem se setkala v rámci konference o holocaustu. Je to velmi sympatická, krásná paní. Knihu doporučuji.
Téma knihy je poměrně jasné - židovská problematika během 2. světové války + židovská problematika během komunistické éry. Hlavní hrdinka nebyla zrovna šťastná osoba, protože si musela projít obojím. Příběh je vyprávěn ich formou, jakýmsi deníkovým stylem, takže je hodně autentický. Někdy jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela.
Evelině, Evě, jsem po celou dobu hrozně fandila, ačkoliv přiznávám, že ke konci knihy mě trochu zarážela. I když zarážela asi není to správné slovo, spíš jsem z ní byla zmatená.
Její rodiče, starší sestra s manželem a malým synkem (bylo mu 8 měsíců a nacisté ho poslali do plynu, kurvy) - ti všichni jí zemřeli. Ona s vypětím všech sil přežila, ačkoliv díky pochodu smrti málem přišla o nohy. Docela bych i řekla, že Rudá armáda přišla v její poslední hodinku. V Rusku pak získala novou rodinu - a po celou tu dobu se už o svých rodičích ani nezmínila. Stále jsem trochu podvědomě čekala, že se zabívala nějakou myšlenkou na ně. Co by říkali na jejího manžela, měli by radost z vnoučat? Nic, ani zmínka. Možná to bylo moc bolestné, nevím. Na Prahu přitom vzpomínala v jednom kuse.
Knihu jsem vyloženě zhltla - opravdu se to jinak říct nedá. Měla jsem ji přečtenou během jediného dne. Ve čtvrtek jse si ji odnesla z Bibliobusu, v pátek odpoledne jsem se mophla vráti ke Krysaři. Je výborná.
Výborná kniha. Divím se, že autorka dokázala být u některých pasáží tak objektivní. Klobouk dolů.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) Sovětský svaz Terezín židovské ženy holokaust, holocaust
Kniha o konkrétním člověka, který prožil šoa. Je dobré mít takové knihy, osobní pohled je důležitější než suchý výklad v hodinách dějepisu.