Opožděné vzpomínky
Evelina Merová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/486012/bmid_opozdene-vzpominky-R3x-486012.png
5
81
81
Mimořádně poutavá a dojemná kniha, vydaná poprvé v roce 2008, vychází nyní ve třetím vydání. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ napsala o svém dětství Evelina Merová, autorka autobiografických Opožděných vzpomínek. Terezínem, Osvětimí a pochodem smrti však pohnuté osudy malé Eveliny nekončí, ale spíše začínají… Osvobození ji zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Děvčátka se ujme vojenský lékař, který ji adoptuje. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, ve válkou zničeném a posléze znovu budovaném Leningradě, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje….... celý text
Přidat komentář
Krásně napsané. Ukázaná síla ženy, která brala život tak jak přišel s velkou dávkou tvrdosti.
(SPOILER)
Tohle jsou přesně ty životní příběhy, které vypovídají o neuvěřitelné vnitřní síle. A nejspíš i o síle rodiny. Pokud má dítě v nejútlejším věku všechno, co potřebuje (lásku, pocit bezpečí a jistoty), dokáže přežít strašné hrůzy. Nezlomit se, nevzdat se, ať se stane cokoli. A ještě mít vnitřní motivaci k tomu něco dokázat, někomu něco předat.
Evelina přišla o celou rodinu, přežila několik koncentráků, následně i pro mě neuvěřitelný život v Leningradě, vystudovat, najít si životního partnera a založit rodinu... Tohle je skutečně inspirativní čtení. Akorát teda nastavuje dost zrcadlo ve smyslu "proč jsme věčně nespokojení, vystresovaní a proč řešíme kraviny, ať už v práci, nebo uvnitř rodiny". Jsou to vlastně malichernosti, na kterých život vůbec nestojí.
Knihu jsem přečetla na základě shlédnutého dokumentu a děkuji za to.Přijít o milované rodiče a příbuzné ,prožít Terezín,Osvětim...poznat mnoho,mnoho přátel(prožít s nimi i přes tu hrůzu i něco krásného)a opět o ně přijít...Dokázat po válce žít v Leningradu,v zemi,kde se mluví a píše řečí,kterou do té doby neznám...Žít v rodině,která mne adoptovala,v podmínkách,které jsou takové,jaké jsou...Vystudovat,najít životní lásku a spolu s ní svým dětem zajistit krásné dětství a dospívání,o které autorka sama přišla...Děkuji Evelin za Váš příběh!
Evelina Merová popisuje útrapy života mladé židovské dívky velmi poutavě, a ač by mohla, i bez přílišných výčitek a vypočítávání křivd. Z pravdivosti knihy mrazí, zvláště z první části. Ale i přes prožité trápení si dokázala najít své místo v životě a z celého příběhu vyplývá, že dokázala být šťastná. Obdivuhodná žena...
Velice čtivě napsáno, stejně jako jsou přínosné i rozhovory s autorkou. Knihu si ráda ponechám ve své knihovně.
Čtu ráda příběhy lidí, kteří zažili holocaust. Paní Merová je skvělá vypravěčka a statečný člověk, je obdivuhodná. Byla jsem na několika akcích, kde předčítala z knihy a diskutovala. Přeju jí mnoho zdraví do dalších let!
Dojemné vzpomínky židovské dívky,která prožila část dětství v Praze,část v Terezíně a Osvětimi a zbytek po adopci v Sovětském svazu,aby se nakonec ve stáří vrátila zpět do Prahy.
Nedávno mi kamarádka věnovala kufr plný panenek ze sběrného dvora. Jedna měla zle okousané ruce, jiná vpadlé oči nebo poškozené nohy. Zrovna jsem četla tuto knihu a napadlo mě, jestli to bylo taky takové. Ale asi ne, bylo to horší. Panenky umyju a vrátím jim život ale lidem , kteří přežili něco takového už jejich duši vrátit nejde.
Druhá část ze života vypravěčky nás zavede do Ruska , do Leningradu a tam je její život taky těžký, ale dokázala se adaptovat a mít rodinu , poznat to pravé štěstí a prožít život důstojně.
"Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti."
"Stárnutí neznamená, že nám přibývají vrásky, ale především že mizí důvěrně známý svět, lidé, se kterými jsme ho sdíleli."
"Nevím, zda je dobře, že moje děti žijí v různých státech, ale je to běh světa, vidím to všude kolem sebe. Já jsem díky tomu všude tak trochu doma, a někdy se paradoxně cítím být bezdomovcem. Nemám své trvalé pevné hnízdo. Stáří je tu. Ovšemže se ho bojím. Chci ho prožít důstojně. Jsem optimista, ostatně často mi v životě nezbývalo nic jiného. "
Dost citací z knihy, mohla bych jimi popsat ještě spoustu místa...
Na tak útlou knihu obsahuje příběh (autorčiny vzpomínky) spoustu hlubokých myšlenek. Za malé minus považuji to, že některé věci nerozvedla do šíře, ale chápu, že se její dětská mysl bránila negativům a snažila se špatné vzpomínky vytěsnit. Určitě však stojí za přečtení.
2019
Tak takhle věcně popsané vzpomínky, bez emocí a řekla bych až studeně jsem nečekala. Knihu jsem přečetla rychle a na jedno nadechnutí, ale i mě hodně udivilo, že kapitola o původní rodině se uzavřela a dál po ni ani vzdechu. Souhlasím s tím, že vzpomínání musí být bolestné, ač jsem to nezažila, představa , že mi jednou odejdou rodiče je prostě nestravitelná, že by NedejBože odešli jiní, mně nejbližší bytosti, to ani nechci pomyslet. Přesto tehdy lidé museli žít dál, budovat nové vztahy, nové rodiny. Pravděpodobně již na tenhle svět pohlíželi bez jakýchkoli romantických příkras. Nejstrašnější na tom celém je , že po válce si všichni mysleli, že jsou nenávratně hrůzy za nimi a bude jen lépe. A nebylo. Jak tohle může člověk přežít a nezbláznit se z toho? Nevím, nechápu...
Skvělé, vřele doporučuji. Paní Merová nepopisuje jen Terezín a Osvětim, ale i pozdější život v Sovětském svazu. I když krátká knížečka, neskutečně čtivá a zhltla jsem ji skoro na jeden zátah.
Evelina Landová se snaží klidně bez emocí sepsat svůj životopis silně ovlivněný dvěma totalitami. Je s podivem, že o svých adoptivních rodičích píše více, než o biologických, kteří zahynuli v Osvětimi. Nejvíc emocí projevila při vzpomínkách na svůj památník a kamarádky a vychovatelky z Terezína a při popisu divadelního představení Brundibár. Je paradoxem, že pro svůj židovský původ nesměla studovat v Leningradě na VŠ češtinu, ale němčinu ji povolili a poté ji její žáci nadávali do Němkyň, i když ji Němci vyvraždili celé příbuzenstvo. Kniha není jen cenným svědectvím o holocaustu, ale i o životě v SSSR v 50. a 60.letech.
Opožděné vzpomínky - jsou moc pěkně a dojemně napsaným příběhem života jednoho děvčátka, dívky, matky, babičky, ale hlavně ženy, která toho neskutečně prožila. Nejvíce mě dostalo, jak se těšila na konec války, že bude už jen dobře a ejhle. Jsem ráda, že se mi tato kniha dostala do rukou, doporučuji.
Klidně, věcně, jakoby s odstupem popisuje Eva všechny hrůzy války i nelehký život po válce.
Knihu jsem nedokázala odložit, strašné, co všechno musela autorka prožít. A po válce ještě takový život v bývalém SSSR, aspoň že v milujícím manželovi a dětech našla štěstí. Krásná je i její láska k Praze a že se mohla dočkat toho znovu tady žít.
Kniha popisuje nelehký životní úděl paní Eveliny Merové. Autorka se snaží vše psát bez zbytečného patosu, o to víc na mě její statečnost zapůsobila. Informace postupně plynou a vy si uvědomujete, že paní Merová je silná žena, které život připravil nelehký osud.
Svůj neobyčejný životní příběh autorka popisuje střídmě, věcně, bez velkých emocí. Možná je to důsledek Telliny výchovy, že nemá své city, hlavně ty negativní, dávat najevo. Nebo to svědčí o jistém vnitřním smíření a síle vůle ženy, které osud připravil strastiplnou cestu. Je dobře, že své vzpomínky zaznamenala. Právě svědectví "obyčejných" lidí přibližuje historické události více a silněji, než učebnice dějepisu.
S paní Evelinou Merovou jsem měla možnost se setkat osobně na naší univerzitě, kam byla pozvána jako host k tématu: holocaust. Je to neuvěřitelně silná a vitální žena, a to i přes ty hrůzy, které musela prožít. Určitě doporučuji si její knižní životopis přečíst.
Bylo zajímavé číst další z mnoha příběhů přeživších holokaustu. O to více jsem ocenila příběh po válce, kdy se malá Evelina dostala do zcela neznámé země a čekal na ni nový život.
Krásný příběh plný odvahy, naděje a pokory!
Vřele doporučuji přečíst.